seeker23

Obayashi pomocí frenetického střihu a stop-motion animace klestí cestu mimojiné punkové estetice Soga Ishiiho či později Cukamota. Místo nihilismu v expresivním obalu je tu však hlavní kvalitou ironie a radost z tvorby.

Obajašiho první vkročení do světa celovečerního (a nad to komerčního) filmu. Z experimetální scény přichází vybaven avantgardními technikami, které s lehkostí přetaví do podoby úchvatných speciálních efektů. Už sám tento přechod - od experimentu k divácky úspěšné komerci - ve své době prakticky nemá obdoby. Ze směsice horroru (no spíše vlastně pohádky) a typicky japonského žánru z prostředí teenagerek (s jejich silnou aektovaností, podivným humorem a ještě podivnejší stylizací) vychází divácky vděčný a přitom naprosto ojedinělý žánrový hybrid. Radostný horror. Obajaši svým propracovaným užitím jednoduchých triků (prolínačky, barevné filtry, pokrytí postav či objektů nereálnými texturami...) dosahuje mimojiné podobného efektu, k jakému se někteří dnešní filmaři dopracovali pomocí metody tekutého střihu (např. Ang Lee v Hulkovi či Robert Lepáge v Odvrácené straně měsíce). Navíc za pomoci záměrně nerealistických efektů utváří surreálnou atmosféru, v níž se bortí rozdíl mezi hrůzným a veselým. A tato směsice je opravdu opojná.

"Have a nice apocalypse."

Arnie hrající mimořádně inteligentního ruského policejního kapitána... to je podobně absurdní, jako když ho Cameron záměrně obsadil do role "Jamese Bonda", a podobně chytře, byť mnohem více mimoděk než v Cameronově parodii, se tu se statutem Arnieho, jako jedné z posledních hvězd v klasickém slova smyslu, pracuje. Efekt toho, když nasadí eastwoodovský obličej (což mu nedá moc práce, protože mají podobné vzezření a koneckonců i rejstřík projevů) s magnumem v ruce a procedí "Kdo je Drsný Harry?", je nepopsatelný. Kromě toho je to výtečný akčňák s ultimátními a přitom sympaticky minimalistickými přestřelkami; jeden z nejlepších Arnoldových snímků.

Podmanivý soundtrack, vyosené záběry, spousta náletů kamery a detailů plných symboliky (obzvláště na hmyzu se Jesus vyřádil) a surreálná atmosféra. Problém je, že to nefunguje ani jako žánrovka (horor - i přes draculovic rodinu - v podstatě chybí; erotické scény jsou důmyslně estetizované a skutečně erotické, ale je jich minimum) ani jako umění. 50%

Ani veškeré Meyerovo kamerové a střihové mistrovství nevyváží poslední půlhodinu, v níž film zvážní a snaží se reflektovat dobová témata (Vietnam, rasismus, komunismus), čehož výsledkem je obludná karikatura komunisty (chtěná, leč nevtipná) a ještě obludnější zobrazení černocha jako podčlověka (nezáměrné, o to však horší). Kde je ona radostná anarchičnost Meyerových filmů? (Úplný konec ji zase navrací, po politickém intermezzu už je ale všechna lehkost ta tam) ________ Pozn.: žánrové zařazení Akční/Drama?! - k tomu mě nenapadá smysluplnější komentář než "ROFL!!"

Snímek věnovaný Susan Sontagové a charakerizovaný autory jako výlet skrze evoluci lidského vědomí. A jde vskutku o jakousi filosofii beze slov, sémiotiku bez "textu"; výnamy vyplouvají z mihotavé hry světla a tmy, postupně se z abstraktních ploch za zvuků bubnů vylupují záblesky tvarů a bytostí s vyvrcholením v lidském těle. V půlce se hudební doprovod láme do ploch, v kterých zaznívá základ lidkého hlasu, nikoli melodie, opět jen mihotavý tón. A vše končí opět ve záři světla. Cele v duchu Sontagové nahrazování kritiky erotikou se tu odhaluje svůdná stránka univerza, s účinky opojnými, až transcendentálními. "Don't be afraid. Be comforted."

Esenciální splatterpunk, opravdu tu neustále stříká červená. Japonský tým přebírá vnějškovou inspiraci 80s cyberpunkem (Záblesky bladerunnerovské stylizace, verhoevenovské TV spoty ve stylu Robocopa či spíš Hvězdné pěchoty, Cronenbergovské biotechnologie...) a spojuje ji s opět jen povrchním přebíráním estetiky krve typické pro gore filmy a typicky béčkovou narací. Naprosto eklektické dílo, které záměrně klouže po mnoha površích a záměrně hraje nefér hru, protože pod těmi tunami bizarních, pečlivě designovaných tvorů a zbraní probleskují momenty typické hlavně pro italské gore filmy (či spíše giallo produkce), které bývají často něčím víc než jen tupou béčkovou zábavou. Tyto momenty se však nikdy nerozehrají dál, naopak se ukáže, jak tenká linka dělá větší hloubku od největšího klišé. Žádné jemné posuny, veškeré stylotvorné prvky jsou použity přespříliš okatě, ovšem je toho tu tolik až to vytváří dojem něčeho víc, byť jediným cílem je bavit a šokovat. Je to poměrně zneklidňující zkušenost. Ten film je mutant, tedy něco, co nespadá do žádné nám známé kategorie. A mezi infantilní nadsázkou a lyrizováním extrémního á la giallo se pohybuje bez jasného klíče. Nesedí srovnání s Tromou, protože (mimo další rozdíly) vše je mnohem pečlivěji uděláno, nesedí ovšem ani srovnání s propracovanými crossžánrovými hybridy typu např. korejského snímku Gwoemul AKA Mutant, protože zde je rozlišení mezi záměrným a nezáměrným téměř znemožněno, což ovšem nejspíš záměr byl.

Sebevědomé odpíchnutí se Kiyoshiho Kurosawy z vod erotických Pinku filmů, žánru umožňujícího v Japonsku velkou tvůrčí svobodu. Přes komediální lehkost je tu patrná relativně komplikovaná práce s konvencemi žánru i s citováním slavných filmařů. Jde vlastně o jakési radostné přepracování hlavních témat krále pinku Kódžiho Wakamacua - vztahu sexu a moci. Místo wakamacuovského až foucaultovského pojetí však dostaneme velmi hravý film, který, kromě explicitní parafráze závěrečné scény jeho možná nejsilnějšího díla Go Go, Second-Time Virgin, přistupuje k těmto tématům z opačného konce a nechává tak mimojiné zaznít jiný osten Godardova stylu, často přítomného i u Wakamacua - místo nesouladu obrazu a zvuku a podobných formálních fines si tak divák užije spíše v duchu Godardova prohlášení: "Filmy, to jsou ženy a zbraně" (ne že by tu bylo mnoho zbraní, pravda) a může si vychutnat osvobozující (byť nikoli tak radikální) anarchističnost snímku. V příběhu matky sexuálně týrající svého dospívajícího syna a dvou energických dívek, které to nehodlají nechat jen tak, je vlastně dovedně postaven na hlavu celý Wakamacuův výše zmíněný film, i když to skrze ty voyeuristické a sexuální hrátky nemusí být vůbec patrné.

Na jedné straně tradiční woo-ovská gangsterka co se týče motivů (2 muži na opačných a přesto stejných stranách barikády...) a částečně i stylu. V počínajících tradicích Toa (respektive Milkyway Images) se tu však žánry prolínají, byť na první pohled jen pro vygradování melodramatičnosti á la Woo či jiných žánrových potěšení. Ovšem charakterotvorné i stylotvorné prvky westernu spolu s motivem pomsty typickým jak pro western tak pro kung-fu filmy (explicitní odkaz na filmy typu One Armed Swordsmana) nejsou jen ozvláštněním či posílením gangsterky, ale nesou sebou schéma "jeden proti jednomu" či "jeden proti víceru", které se tu střetává se složitějším rozvrstvením postav typičtějším pro filmy o triádách, ale specielně pro ty Toovy. Spolu s citem pro vedení herců, pozorností k detailům a ukazování hrdinů v situacích mimo klasická žánrová schémata a obecně k jemným (byť často dramatickým) posunům vztahů mezi postavami se tak utváří mnohoznačný prostor. Obdobně jako se už v tomto snímku na rovině stylu objevuje typicky chaotické snímání přestřelek, které, i přes zde společné motivy poletujícího peří či skla, je naprosto protichůdné než Woovské pojetí, tak i obecněji diváka pojímá zneklidnění a zmatek: bez jasných žánrových vodítek působí některé scény v rozpětí od skoro parodické polohy (pompézní muzika a záběr na svorně močící gangstery...) přes černohumorně sebereflexivní až po "uměleckou" tedy ne-žánrovou.______ A když se na konci dozvíme, proč že se film jmenuje A Hero Never Dies, je vše dokonáno (či dokonalé?).