Recenzie (2)
Surrealistická loutkohra, místy trochu těžkopádně vedená, si pohrává s krajními existenciálními schématy. Listuje životem jako warburgovským slovníkem gest a mísí to nejtěžší s tím zdánlivě nejlehčím, jako by potvrzovala Neumannovo jasnozřivé tvrzení, že to nejvěrnější svědectví o této vteřině může podat jen karikatura. Monochromní ztvárnění uzavřelo obrazy do neprodyšných zdí snu, ale hudba, přesněji „znění“, které je podmalovává, tyto stěny perforuje. Divák si záhy začne připadat, že nahlíží do toho nejbolestivějšího i nejslastnějšího hořkou barbussovskou dírkou ve zdi, navěky protrženou škvírou. Obávám se (alespoň má vlastní zkušenost mi to potvrdila), že se tam, „tam vně“ nespatří, a to je největší nedostatek tohoto jinak sympatického snímku. V dálkách jsme to vždycky my, ne naše obrazy… ()
Obayashi pomocí frenetického střihu a stop-motion animace klestí cestu mimojiné punkové estetice Soga Ishiiho či později Cukamota. Místo nihilismu v expresivním obalu je tu však hlavní kvalitou ironie a radost z tvorby. ()