Zíza

V podstatě se jedná o netypický romantický příběh se sladkým koncem. Dalo by se říct, že „špinavé“ místo, jako je hodinový hotel dokáže těm, kteří do něj vstoupí, přinést radost a lásku do života. A pokud ne tohle, tak alespoň jim pomůže konečně si uvědomit, co vlastně od života chtějí. Poutavý příběh s erotickými scénami (já jsem třeba zvyklá koukat na filmy s pootevřenými dveřmi, takže když se najednou začalo vzdychat, tak jsem se trochu bála, aby nepřišli rodiče, nechtělo by se mi jim vysvětlovat, že jde o na festivalech oceňovaný film a ne o porno), které ovšem do filmu patří a rozhodně tam nejsou jen proto, aby šokovaly diváka, případně poutaly pozornost na sebe. Šóta jako vždy byl skvělý a vážně se mi líbilo, jak dokázal zahrát chudáka obouchaného životem, který to v podstatě vzdal. Líbilo se mi také, jak všechno do sebe zapadá a Tóru (Šóta) je jako postava velmi dobře vykreslen (viz divákovi během sledování bude jasné, proč tolik už se svojí přítelkyní nespí). Skvělá byla i korejská dvojice, obzvláště ona dotyčná slečna byla velmi zajímavou postavou. To samé by se dalo říct o Suzuki (skvělá Minami Kaho) a její lásce, která skvěle skáče na rozjetá kola. Je to pěkný film. Dobře natočený i napsaný. Herecky velmi dobře zvládnutý. I když to takto chválím, nečekejte nějakou pecku, kterou vidíte jednou za 20 let. Je to prostě jen dobrý film.

Takové strašně průměrné. Příběh, herecké výkony, písničky, emocionální dopad na diváka... Takové to „jo, není to špatné, ale...“ Chybělo tomu kouzlo, postavy nedokázaly okouzlit, příběh nebyl dostatečně peprný, ani dostatečný smutný (smutný tedy byl, jeden okamžik byl o něco silnější než ostatní, ale pořád to prostě nevybočuje z průměru). Řekla bych, že tady selhala režie, režisér nedokázal z herců vymáčknout potřebnou šťávu a zrovna u takového filmu úplně nepotřebuju, aby se mi hýbala kamera, takže i v tomto bodě nejsem úplně spokojená. Abych tomu ovšem jen nekřivdila, mělo to příjemné momenty, začátek byl skvěle svižný, písničky byly poslouchatelné. Kdo má rád „duchy“, které vidí jen jeden člověk a kteří mohou někomu vlézt do těla, tak směle do toho. A kdo miluje Takumiho nebo Aratu, tak rozhodně by neměl vynechat. Překlad.

Tak jsem se na to podívala znovu a musím konstatovat, že jsem si tentokrát mnohem více užila budování jejich vztahů. Ačkoliv tedy nevím proč, to, že se příběh odehrává v minulosti, jsem si uvědomila až tehdy, když Džun-nii protestoval se svými vysokoškolskými kamarády. Nějak mi to celou dobu nedocházelo. Ale to nic nemění na tom, že jako vztahovka je to velmi zajímavé, neboť to není obyčejný milostný mnohoúhelník, protože v něm dochází k vývoji a protože je v něm spousty ryzích pocitů. Bylo to fajn. I přestože nejsem žádný fanoušek jazzu, já raději swing, ale nakonec jsem asi tuhle nepořádnou hudbu pochopila – naplno k nim patřila. Jediné, co se mi nelíbilo, byla animace a celkový vzhled postav. Ale to nebylo nic, kvůli čemu bych musela přestávat se sledováním. Hodnocení nechávám na 3*, ale jsou to velmi silné 3*.

Film mi moc nesedl, přišel mi takový unylý. Přes úžasné herecké obsazení, zajímavý příběh o rodině, kde jakž takž fungují rodiče, tudíž to není o tom, že by děti byly zanedbávány, ale přesto ty děti nedokážou během dospívání najít své štěstí a pak tomu nejstaršímu sebere osud pár pro něj důležitých věcí a všechno jde z kopce. Možná to mohla být hloubková sociální/psychologická sonda, ale pozornost byla rozmělněna mezi tři děti, z nichž ten prostřední to vyprávěl se soustředěním na psa – ten (ta Sakura) byl takovým ústředním motivem. Když se čas posunul a vyprávění bylo o pubertálních letech, pořád mi tam něco nesedělo, přišlo mi to celé zkažené, i když se tam nic takového nedělo. Ale měla jsem pocit, že něco není správně. Asi to mělo takový pocit vytvářet, protože pod povrchem tam prostě některé věci nebyly správně. Jsem z filmu stále rozpačitá a úplně netuším, jak bych ho měla uchopit. S hodnocením jsem tak nějak uprostřed škály a to i díky obsazení, protože herci zahráli, co měli. Překlad.

Předlohu neznám. Ale vcelku se mi líbilo. Opět tu máme výstřední geniální postavu, která dokáže rozlousknout kdeco, přesto je mi tahle o něco více sympatičtější, protože byla i přes svou odtažitou genialitu lidská a to ji dělalo sympatickou. Její podržtaška byl také fajn, takový ten archetyp těchto postav, zahraný slušně. Hodně mě tu ovšem bavil Kamikawa, ale on je celkově dost sympaťák, tak mu to jde skoro samo. Policajti tu nebyli jen hloupí ocásci, což také oceňuji velmi kladně. V podstatě takové japonské Kosti se vším, co k tomu patří a nepatří. Jako krimi na dopoledne naprosto postačující a uspokojující.

Hip-hopová procházka érou Eda s dvěma bodyguardy a jednou nenasytnou nešikou. Každej díl má něco do sebe, je jedinečný, a každej z nich se mi líbil. Nenudila jsem se ani náhodou. Bavila jsem skoro pořád. A ačkoliv to pro mě mělo děsně protivý opening (to se mi teda nikdy nestalo :-D) - no, zase to vyvažuje ending a ani ty ostatní songy, co zazní, nejsou marný - dávám plnej počet. Jasně, s odřenýma ušima, ale byla to jízda a mně se zacuchaly vlasy :-)

Kamiki je můj oblíbenec, Sakamoto Rjóma jakbysmet, a tak jsem se na to podívala kvůli nim. Navíc i cestování časem mám docela ráda, tak jsem si říkala, že to třeba bude fajn. Nic hrozného se nekonalo, ale pokud za sebou máte pár seriálů ze školního prostředí, tak se cítíte jako ryba ve vodě a nemůže vás nic překvapit - opět se tu moralizuje. Příběh jede podle typické šablony, nic nepřekvapí. herecké výkony jsou plytké, na Kamikiho mě tedy bavilo koukat, ale i tak jsem z toho nebylo kdovíjak odvázaná. Sem tam dobrá scéna, jinak průměr-podprůměr. Kolena se z toho nikomu neroztřesou, ale je to poměrně slušný zabiják času.

Bylo to sladké jako všechny ty dorty, co jsem viděla, a bohužel u sebe neměla ani kousku ničeho takhle dobrého. Nataschino upozornění jsem nedbala a jak to dopadlo; se slinou u pusy :-D Ale naštěstí nejde tam jen o dorty (pokud ano, musela bych to před koncem stopnout, nasednout na bus a jet do nějaké cukrárny, ve které taky dělají takovou krásu), ale i o vztah mezi tokijskou rodinou a edským samurajem, který byl podán pěkně, nenuceně, jasně. Pro mě rodinná rabukomedi, kde nejsou násilné zvraty a tupě nastrkaná nedorozumění. Typický japonský konec mě však moc nenadchl, spíš ve mně zachal trochu prázdno, ačkoliv netuším proč. Vlastně bych to mohla nazvat pěknou pohádkou, na kterou mi stačí podívat se jednou a zapomenout. Chcete něco nenáročného, s pohodovou atmosférou, milými hereckými výkony? Třeba něco dobrého po obědě? Sáhněte po tomhle filmečku.

Beru to jako předehru k velkému finále, tak snad druhá část nezklame.

Přiznávám se, že nejsem příznivcem Raina ala herce (ačkoliv tady občas zahrál dobře). První asi tři čtyři díly mě absolutně nebavily a měla jsem co dělat, abych se donutila to dokoukat. Tak nějak jsem měla tušení, jak to všechno dopadne a jak se to všechno vyvrbí, ale říkala jsem si, že takovouhle cestou scénáři jít nemohou. Bum, prásk - mohou. Příběh je vystaven na spoustě klišé - ale to nevadí, i s klišé se dá žít. Ale nudila jsem se, zvraty byly takové umělé, všechny ty nedorozumění také a příběh je předvídatelný, což nevadí, když vás to baví, když vás seriál pohltí. Mně se to nestalo. Ale pokud máte rádi Raina, tak směle do toho, protože tady ho uvidíte v tolika variántách, že každá fanynka musí být uspokojena - mně stačí s ním jen tančit. Nadšená z tohodle dorama opravdu nejsem. Přeloženo.