listo

Barbie nechce Kena, ale je šťastná, že může jít na gynekologii, protože má konečně vagínu… Ken vlastně nechce být macho, ale fakt ho sere, jak s ním Barbie celou dobu zametá… Největší zlo tohoto filmu je, jak strašidelným způsobem si celou dobu protiřečí. Ale je mi to jedno. Jsem Barbie na druhou. Právě jsem narvala do pračky na 5 kg prádla téměř dvojnásobek váhy, odlifrovala dceru s arachnofóbií k babičce na chatu plnou pavouků (ano, taková sebestředná svině jsem) a zítra ráno jdu do ryze maskulinní společnosti na poradu vedení jako podržtaška. A co jako? :-)

Tohle mě nesmírně bavilo. Jakkoliv se ostatní recenzenti odkazují na Ready Player One, Matrix, Truman Show a další filmy, já v tom viděla Lego příběh. Má to myšlenku s přesahem a strašně dobře se na to kouká. Top film posledních dvou let!

Optikou dospělého naprostý odpad. Byť je jasné, že jde o nadsázku, tak vykreslovat dnešní vesnici jako buranské prostředí s polorozpadlými chalupami, dobytkem, ucpanými žumpami a závody traktorů v kontrastu oproti luxusnímu světu velkoměsta, to je jednoduše na facku. Zatímco se Prahou prohánějí tlupy fetek, všude bordel a psí hovna, tak na vesnicích (krom čistoty) většinou najdete běžně multifunkční hřiště, workouty a další vybavení, o které se místní starají a dalo by se na jejich povrchu svačit.  Optikou staršího dítěte (což je cílovka) je fajn vykreslení vztahu  - pubertální jedinec x rodič, akcent na potřebu osobních sociálních vazeb a apel na "přilož ruku k dílu".  Takže netřeba na film plivat, své diváky si našel a moralizující komenty tentokrát nechám na jiných...

Postavíme-li vedle sebe Babičku Boženy Němcové a Dědečka Járy Cimrmana, neubráníme se pocitu, že kurwaaaaa Poláci umí točit filmy evropského formátu - bez pseudopsychologických rozborů a jiných kokotin, zatímco česká kinematografie, ryjící držkou hluboko v bahně, servíruje divákům tátovy volhy a jiné povrchní srajdy. Vega se s tím nemazlí, šije to do diváků jak do psa vidle, syrově, naplno, má to koule, atmosféru, chemii mezi herci, má to vtip, a až na pár nelogických míst v příběhu tomu nejde nic vytknout.

Po Vejdělkově Mužích v naději, které dle mého ztělesňují dno současné české kinematografie, je Tátova volha přece jen o stupínek výš, byť působí spíše jako nemastná neslaná vycpávka na nedělní večer na ČT(číslo si doplňte). Je to celé šíleně statické, bez emocí, vtipu, jiskry, sympatií. Tady se jasně ukazuje, že atraktivnost filmu nezajistíte ani obsazením nejoblíbenějších českých herců (a je jich tu jak svatých na Karlově mostě), ani ztvárněním všech aktuálně nejpalčivějších chorob (Vilhelmová-rakovina, Polívka-alzheimer, Cibulková-obsedantně-kompulzivní porucha). Zrovna včera jsem viděla polský film Kobiety mafii a říkám si, kdy se ten plíživý úpadek českého filmu konečně zastaví a proč neumíme natočit takové filmy, jako Poláci. Ach jo...

Komorní psychologické drama, vystavěné na thrillerovém základu, o přílišné snaze, chybném úsudku a katarzi, u nějž se nebudete nudit a odpustíte mu i nelogické momenty. Velmi silný film, který by s trochou nadsázky mohl fungovat i jako rozhlasová hra :-)

Vezmu to zeširoka. Problém x-tých pokračování úspěšných animáků tkví především v tom, že do nastavované kaše původních příběhů o přátelství napěchují zloduchy s touhou zabíjet a ničit, čímž zabijí a zničí ono kouzlo, díky nimž se "jedničky" postavené na základních hodnotách staly tak úspěšné. Namátkou: Původní poselství Madagaskaru říkající dětem, že (zjednodušeně) i když se dostanete do potíží a máte ukrutný hlad, tak svého nejlepšího přítele nesežerete. Série končí nesympatickou megerou, která se s fanatickým výrazem ve tváři a kvérem v ruce snaží zvířata pochytat. Původní poselství filmu Auta, opět o přátelství, se ve dvojce mění v mafiánskou přestřelku s násilím, smrtí, vyhrožováním... No a do třetice Hotel Transylvánie, kde ve třetím pokračování hraje prim šílený padouch s touhou všechny zabít. S ohledem na cílovou skupinu se ptám, jestli je to fakt nutné. Není to ani pěkné, ani vtipné, dcera se u toho nudila, přitom jedničku doslova miluje.

Od projekce filmu V hlavě jsem vzdala komentování a vlastně i sledování animovaných filmů. Jsem prostoduchá blondýna, která spadne smíchy z křesla, když Dory ve filmu Hledá se Nemo hovoří velrybštinou (v originálním znění, nikoliv v dabingu). Seru na vytváření animáků s velkolepým poselstvím (Pan Lišák), multikulti vycpávkami (Zootropolis), chci se jen odreagovat a vidět své děti škytat smíchy (zlatej Shrek 1). Takže výlet k sousedům na jih, spojený s velkým poselstvím o významu rodiny, za doprovodu mexické hudby nechávám na hodnocení svých dětí. Čtyřletá dcera: Mami, to už mi nikdy nepouštěj, je to strašně smutné.... Jedenáctiletý syn: Mami, ty Oscary si to zasloužilo aspoň tři....... Obrázek si udělejte sami :-)

Větší a horší ztráta, než je tragická smrt vlastního dítěte, neexistuje. V případě Marcely je tedy v podstatě pochopitelné, že se dostala do psychiatrické léčebny, spadla na úplné dno, začala hrát automaty atp. Až na to, že měla doma ještě jedno dítě! Toho kluka je mi strašně líto, už od mala byl evidentně na druhé koleji kvůli ADHD, které v té době nebylo diagnostikováno a nebylo správně léčeno. Jeho matka to řešit neuměla. A po smrti Ivany to byl úplný marast. Kolik mu bože bylo, když musel hospodařit doma sám, poté co jeho matka skončila poprvé v léčebně? Patnáct? Žádná dlouhodobá podpora ani v době jeho nehody a pobytu v Kladrubech.... Držím mu palce, ať má navzdory podmínkám v dětství a genetické výbavě dobrý a spokojený život. Když bude stále natolik srovnaný a odhodlaný, jako se jevil v dokumentu, podaří se mu to. Teď k Heleně Třeštíkové. Jak už jsem psala v jiné recenzi, v žánru dokumentu už podle mě nejde jít výš. Dny, týdny, roky, desetiletí mravenčí práce, osobní angažovanosti, bez níž to nejde. Drobnosti bych samozřejmě vytkla. Určitou stylizaci, aby seděla do obrazu (to lze pochopit), nicméně zamlčení dluhové pasti Marcely kvůli automatům (za 2 roky téměř 1 milion korun dluhů) už asi úplně za hlavu hodit nelze. Syn něco málo řekl, Marcely se na to přímo nikdo nezeptal.

Reykjavík není Uherské Hradiště, přesto tak ve filmu působí. Všichni se pohybují na malém prostoru, náhodně se potkávají, komparz prakticky neexistuje. Stejně tak nevěrohodně působí i vykreslení rodinného zázemí. Kdo má proboha doma takový pořádek? Existují děti, které jsou prakticky neviditelné a někde v povzdálí si tiše malují? Do vypiplané vztahovky má snímek taky dost daleko. Je to celé takové šablonovité, vláčné a roztříštěné, jako by tvůrci ani nevěděli, co a především jak chtějí divákovi říct. Emočně je film plochý, jak hrudník vietnamské plavkyně. S kým by v něm měl divák sympatizovat? V rámci festivalu docela zklamání a pro mne ztráta času.