Sardinka5

Jako nápad pěkný, ale vážně to muselo bejt takhle oplzlý? Vždyť je to film pro děti...

Psychologicky mnohem hlubší a podmanivější než Černá labuť, která v zásadě zpracovává podobnou tematiku dospělé ženy závislé na matce a narušených vztahů k mužům, které z toho vyplývají. Úplně jsem cítila psychickou i fyzickou blízkost postavy, které je v normálním životě nemožné se přiblížit. Podivná pachuť kombinace úzkosti a vzrušení.

Do jaké míry jsou naše strachy vrozené? Jakým prehistorickým nebezpečím může náš strach odpovídat? "Často se mi zdá jeden sen. Jsme v prehistorické době, slyším tě křičet. Zaženu medvěda a ty už se nebojíš. Ale když se probudím, medvěd tu není a ty se pořád bojíš. Nejsem lovec medvědů. Jsem vedoucí pracovník továrny na kopírky, co zrovna dal výpověď. Přál bych si umět toho medvěda zahnat, aby už ses nebála."

I po 4 letech si tenhle film pořád pamatuji, jednoznačně můj nejsilnější zážitek z Varů.

Klidný tichý film. Změny probíhají uvnitř a nejsou vidět. Ponor do jednoho světa a jednoho člověka. Na film jsem se před 4 lety nedostala ve Varech, až teď jsem ho viděla náhodou v televizi a jsem za to ráda, myslím, že tehdy bych mu nerozuměla.

Jedna situace, která nás pohltí a vtáhne, čas jako by se zhustil a nebylo nic jiného než právě tady a teď. Vlivem vnějších okolností se hrdinové dostali do situace, kterou ani přes urputnou snahu nemohou jen tak opustit a přejít, která je stale stahuje a nedává jim spát. Příběh je v zásadě prostý a dal by se napsat i jako povídka, velké zvraty jsou dávkovány postupně, přestože už od počátku jsou cítit pod povrchem a vytváří napětí. Postupem času se stává stále důležitějším to, co je skryto v postavách, nad reálnou akcí. Příběh vyprávěny o Elly bez Elly, nikdy se nedozvíme, jaká vlastně byla a co se v ní dělo, známe ji jen zprostředkovaně z cizího vyprávění. Hlavní postavou se stává spíš Sepideh.

Filmu chybí kontext, možná je problém v přehnanem důrazu na časosběr u postavy, která v zásadě neprochází žádným vývojem. Scény se tak v zásadě i po letech opakují stále dokola a už nepůsobí jako charakterizační.

Natočit černobílý animak, jehož hrdiny jsou děti s děsivě vypouklyma očima, krivymi zuby a hrbem na zádech, umi jen Tim Burton. Opět je hlavní postava (podobně jako u Strihorukeho Edwarda) vyloučena ze společnosti, protože má zvláštní nadání, pro které okolí nemá pochopení.

Vizuální symfonie, která nemá potřebu věci zbytečně vysvětlovat slovy. Dialogů je ve filmu poskromnu, stejně jako se nám často nedostává vysvětlení, které v dané chvíli očekáváme. Hned ze začátku je to způsob, jak se Leila dostala do nemocnice, ale už ve chvíli, kdy se noří do barevných balónku na dětském hřišti, stejně jako se noří do svých představ, nám dochází, že žádná konvenční vysvetleni nedostaneme, protože tenhle film zkrátka funguje trochu jinak. Stejně tak příběh Ann přichází až ve chvíli, kdy už ho nečekáme a jsme smíření s tím, že pro nás zůstane záhadná. Skoro jsem dala pět hvězdiček, tenhle film posunul me vnímání možností dialogů ve filmech a toho, co je skutečně nutné explicitně vyslovit a co už je jen zbytečně popisující.

Zajímavé je hledisko filmu z pohledu jednoho z pachatelů šikany, který se však do akce nijak nezapojuje, je pouze chladným pozorovatelem, analytickým kritikem. Hodně silná je část s imaginárními čísly - něčím, co nemůžeme svým rozumem zcela pochopit a obsáhnout a nezbývá nám, než to slepě přijmout. Podobně jako lidské násilí a krutost, to že za běžných okolností se z někoho stává tyran a z jiného oběť.