Payushka

U tohoto dokumentu je velká škoda, že to nejzajímavější na něm je jeho obsah, jeho hlavní aktér. Rozhovory s charismatickým Svobodou, úryvky z jeho her či fotografie se znázorněním systému dané kulisy. Jakmile ale vystoupíme z historických záznamů a přejdeme do reality, dokument začne být mírně rozpačitý. Především jeho autor Jakub Hejna, který jím diváka provází a hned na začátku vysvětlí, že je Svobodův vnuk. Už v tomto sdělení můžeme hledat zákeřnost, jež pak nahlodá celý snímek. Je osobní. Až přespříliš.

Když dá někdo na konec filmu odjezd na motorce do zapadajícího slunce, nejeden rozumný divák si ublinkne.

Text distributora zní jen jako výsměch: „Kam se ten svět řítí? Tahle otázka napadne snad každého, kdo pozná ústřední pár velmi originální romantické komedie hollywoodského veterána Ivana Reitmana.“ Já bych minimálně věděla, kam se Reitman řítí (a rýmovalo by se to).

Autopohádky jsou hodně nezávislý počin. Nejde o nic a lá Fimfárum. Možná právě proto, že tvůrci nespolupracovali s žádnou televizí, což je v současné době celkem rarita. Odnáší to pak ale po stránce scenáristické, občas kamerové. Přesto jde o něco, co samo o sobě má smysl. Jeho umístění do kin by ale bylo už na delší diskuzi…

Proti tantře v podstatě nic nemám, mám ale hodně proti dokumentu, který si neustále protiřečí. Vyslechnete si, že fyzično je druhořadé, hlavní je splynutí duší. A to se přece nejlépe podpoří pořádně hlubokým ponořením prstu do zadku, že? Čemu pak má divák v tomto pseudo-dokumentu věřit, když už jeho základní myšlenka popírá v záběrech sama sebe?

O co potom ale Světové invazi jde? Chce být heroickou slátaninou, kde hraje tuctová orchestrální hudba s podtóny a lá a teď všichni začněte brečet? Nebo o film podobný nedávnému Districtu 9, jenž se snaží zobrazit svět tak, jak by mohl doopravdy vypadat, kdyby nás napadli emzáci? Kvůli této nerozhodnosti pak snímek ztrácí na obou frontách. Milovníci realistických stříleček se popadají za hlavu, když seržant téměř recituje ódu na armádu. Fanoušci akčních béček, která si dělají srandu sama ze sebe, nechápou, když téměř u každé scény se už už zasmějí, ale pak je odrovná nějaká vážnější pasáž.

Postavy jsou napsány tuctově. Příběh je kýčovitý. A dialogy jsou kvazi-drsné. Přes to všechno se ale několikrát během filmu zasmějete, a to ve scénách, které běžně zrovna komediální nebývají. Ženskou sejme auto a doslova ji rozpůlí. Cageovi padouch ustřelí oko. Fichtner nechá explodovat cisternu s plynem. Děsná prča.

Nejen postavy, ale i děj je lehce přitažený za vlasy. Zvraty a osudy příběhů jednotlivých hrdinů, kterých je mimochodem zbytečně moc a divák se často kvůli tomu ztrácí, působí jako z jiného světa. Od francouzského dramatu by se naopak mohla očekávat reflexe současného světa, zvlášť když se většina příběhu věnuje mladickému zamilování.

Odstup a chladnost jako vlastnosti filmu tu jsou mnohem účinnější než jako vlastnosti hlavní postavy. Světlé, došeda zbarvené záběry navozují správně tísnivou atmosféru, kdy nevíte, kdo čeká za dalším rohem... A to je největší škoda Američana. Že má nakročeno k velkému dílu, jeho záběry působí přesně tak, jak mají. Ale příběh a hlavní postava nezvládají přinést cokoliv navíc.

Ferrell si střihnul zase jednoho podivína, který se nemožně chová, mluví a vypadá jako kudrnatý tragéd. Wahlberg je sprostý, nepříjemný, a aspoň on je zábavný, ale na svou podobnou roli ve Skryté identitě tady prostě nemá. Když se tu navíc Eva Mendes projde v upnutých šatech, stačí vzpomenout na Noc patří nám, kde bylo vidět o dost, dost víc… A takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Vzít téměř jakýkoli záběr z Beng a vymyslet starší film, v němž jsme mohli vidět to samé (a lépe).