AgnesDee

Knihu jsem si přečetla na dovolené, ve chvíli, kdy jsem neměla co číst a tak trochu jsem se nudila. Ale řekla jsem si, že to bude lepší než nějaká levná detektivka. I když jsem dostala v podstatě to samé. 

Příběh Dívky ve vlaku je ve své podstatě velmi dobře vymyšlený. Sledujeme třicetiletou, zoufalou alkoholičku, která je stále upnutá na svého bývalého manžela, který si založil novou rodinu. Zároveň je ale upnutá i na ideu vztahu dvou cizích lidí, nových sousedů jejího manžela, které každý den sleduje skrze okénko ve vlaku. Má velmi bujnou fantazii, nechává se příliš ovlivňovat svými představami a žije ve falešných vzpomínkách, které formují její vztah k sobě samé a posilují vztah k alkoholu. Díky falešným vzpomínkám a častým výpadkům paměti není důvěryhodným svědkem, což jí nehraje do karet ve chvíli, kdy chce dobrovolně pomáhat policii. Toto jsou témata, která se strašně těžko promítají na plátno. Je zde spousta vnitřního monologu, který nejde zfilmovat, aniž by to působilo levně a hlavně líně. Rozumím tedy rozhodnutí, že je ve filmu spousta voice-overu, kterým se nám hrdinka snaží vysvětlit, jak vnímá onen pro ni neznámý a dokonalý pár. Přesto je zde ale spousta elementů, které by se daly zfilmovat mnohem originálněji a zajímavěji, a hlavně film sestříhat tak, aby to nevypadalo tak uspěchaně. 

To totiž adaptace této celkem obyčejné knihy je. Je uspěchaný, rychlý, některé věci vám nedojdou, pokud jste nečetli knihu, a nijak diváka nenapíná ani se nesnaží upoutat jeho pozornost. Děj se prostě děje, ale není zde žádná pořádná atmosféra ani poznávání charakterů. My sice víme, že Rachel je alkoholička, že Scott je slídil, že Anna je vypočítavá mrcha a Megan je nestálá a pronásledovaná traumatem z minulosti, ale chybí mi zde určitý punc, který by to nějakým způsobem obohatil. 

Když si vzpomenu na knihu Zmizelá, kterou tak geniálně zrežíroval David Fincher, bylo zde budováno hned od začátku určité napětí, které v divákovi vyvolávalo pocit nejistoty a nedůvěry vůči hlavní postavě. Udělal to, nebo ne? Když se konečně dostaneme k plot-twistu, dozvíme se spoustu i o charakteru jeho ženy, jakou má motivaci a strávíme s ní spoustu času na to, abychom pochopili jak její, tak jeho jednání. Možná je to tím, že je v Dívce ve vlaku tolik postav, a nebo už v knížce je to špatně napsané, ale myslím si, že kdyby se tvůrci nedrželi tolik předlohy, a víc by se ponořili do jejího vylepšení a lepšímu zpracování do scénáře, vznikl by tak zajímavější snímek. 

Kniha je velmi pomalá. Než se něco stane, uplyne spousta stran. Svým způsobem je to dobře, protože se autorka snaží o to, abychom nejdříve poznali všechny charaktery, a teprve potom je dostala do choulostivé situace, kterou se snaží vyřešit celý zbytek knihy. Ale tvůrci se nijak nesnažili o to příběh zadaptovat tak, aby se tomu přiblížil ve filmu. Výsledek působí neuvěřitelně mdle, bez života, bez jediného momentu, u kterého byste se zastavili a řekli si "ty vole, tak to bylo hustý" nebo něco v tom smyslu. Nakonec si uvědomíte, že jste dvě hodiny strávili nad filmem, který stejně další den zapomenete.

Tomuto seriálu jsem se úspěšně dlouho vyhýbala. Nevím, jestli to bylo kvůli pověsti spojení Pýchy a předsudku a Padesáti odstínů, nebo něco jiného. Každopádně jsem se na něj dva roky po uvedení podívala společně se svými kamarádkami. Tedy jen na první díl... a řekla jsem si, že mě zajímá, jak to bude pokračovat. Než jsem se nadála, tak za tři dny jsem měla zhlédnutou celou první i druhou sérii. A jak už to tak u mě bývá, řekla jsem si, že si musím přečíst i knihu, kterou jsem měla taktéž do tří dnů přečtenou. 

První kniha z osmidílné série, která nese název Vévoda a já, je tak čtivá, že jsem odsunula i čtení 1984, za což bych se měla stydět. Dokonce mi z toho zrudly oči od únavy. Jak jsem pochopila i z anotací ostatních dílů série, jde o přenesení klasických romantických narativů do nového kabátku. A na tom nemusí být nutně nic špatného. A i v tomto případě se osvědčilo, že to ničemu neškodí. Děj krásně ubíhá, postavy mají mezi sebou velmi dobré dialogy a chemii, a pojetí problémů manželské dvojice je velmi zajímavé. I proto si kniha může dovolit soustředit celý svůj obsah čistě na mladou dvojici, což seriál nemůže. V knize proto nenajdete žádné podzápletky s Marinou Thompsnovou, Eloise pátrající po lady Whistledownové nebo postavu pruského prince. I proto by se kniha spíše hodila do formátu celovečerního filmu, než do seriálu. Na druhou stranu si však seriál našel místo pro rozvinutí postav zbylých sedmi sourozenců a jejich okolí, které v knize chybí. Za to má seriál můj obrovský obdiv, že dokázal vzít příběh a obohatit ho tak, aby zapadal i do kontextu knih.

V něčem je ale kniha přeci jen lepší, a to je řešení problémů. Postavy spolu mluví. Mluví spolu pořád, a pokud to zrovna děj umožňuje, tak na rovinu. Není zde žádná melodramatická vsuvka s případným opuštěním, kdyby náhodou... Všechno jde velmi rychle, na nic se nečeká. A hlavně tu nejsou žádné složité proslovy o tom, jak a kdo proč někoho miluje. Jejich vyznání lásky působí přirozeně. Na rozdíl od seriálu, od kterého asi moderní divák vyžaduje, aby postavy prožívali co největší množství klišé.

Jinak ještě musím dodat, že kniha Vévoda a já je starší než Padesát odstínů nebo Super drbna, takže pokud vám seriál tyto narativy připomíná, možná to bude tím, že se v literatuře i seriálech opakují pořád a pořád dokola. V tom Bridgertonovi nejsou opravdu ničím výjimečným.

Seriál Slunečná konečně SKONČIL!

Myslela jsem, že se toho dne nikdy nedočkám. Dva roky sledování, nemálo utracených peněz za předpremiéry, ale je to tady. Už před dvěma roky jsem si napsala takovou krátkou esej o tom, co mi na seriálu vadí. A všechny body stále platí. Jen jsem za tu dobu stihla shlédnout i jiné seriály z produkce Primy a tak se mi v hlavě sestavil celkem ucelený obrázek o tom, na co televize sází a jací jsou její diváci. 

Slunečná se, mám ten pocit, stala za poslední dva roky vlajkovým pořadem celé stanice. Nejen kvůli tomu, že je (teď už byl) divácky velmi úspěšný, ale zároveň reprezentuje všechny fikční pořady této stanice, které se dají shrnout jedním slovem - pohádka. Ať už se díváte na romantickou telenovelu nebo kriminální seriál. A Češi milují pohádky, což si dokazujeme každé Vánoce. Tento fakt však poukazuje na jinou věc - ke konci přichází nuda.

Slunečná byla už od začátku plná překážek, neshod a různých vztahových kotrmelců, protože to diváka udržuje u obrazovky (což není vyloženě špatně). Divák se tak dočká hřejivého pocitu ve chvíli, kdy postavy překonají všechny překážky a můžou být konečně šťastní. Jenže konec Slunečné je natahován do nekonečna, až je to ve výsledku v posledních pěti dílech děsná nuda. Nic se tam v podstatě neděje, tvůrci se snaží děj uměle prodloužit pro to, aby uzavřeli linky vedlejších postav, ale už nijak nepracují s těmi hlavními. A navíc, už v podstatě od začátku víte, že to musí skončit svatbou, takže v moment, kdy stojí u oltáře, si řeknete jen suché "konečně", vypnete telinu a na seriál můžete zapomenout.

I když jsem se od seriálu nedokázala odtrhnout, a bylo i období, kdy jsem sledovala některé díly pořád a pořád dokola, nedokázala jsem vytěsnit všechny chyby, které v seriálu jsou. Nevím, jestli šlo o malý rozpočet nebo lenost tvůrců, každopádně si nejde nevšimnout, že zde mohlo vzniknout spoustu zajímavých scén a situací, ale tvůrci si řekli prostě "ne" a místo toho nechali jiné postavy, aby to divákovi řekli skrze třetí stranu. Spousta scén je naprosto zbytečná, někdy až extrémně krátká, a hlavně nikam nevedou. Místo toho, abychom sledovaly v hodnotné časové stopáži i jiné vedlejší postavy, jako třeba Lukáše s Fatty a jejich začátek vztahu, tak nemáme nikde žádný build-up a prostě jsou najednou pár. Další příklad je, když se Janek s Vildou opět vsadí, tentokráte o to, jestli je Sylva stále zlatokopka nebo ne tím, že si vymění pracovní pozice. Dozví se, že Sylva se opravdu změnila. Ale to i zhloupla, nebo prostě tvůrci nechali plavat fakt, že si s ní opět ti dva hráli a nechala to jen tak být? Anna, nová postava a zároveň dcera Linharta a jeho asistentky, se stala pro předposlední sérii docela dobrou záporačkou. Ale proč se jí stala? Kde je její motivace? Kde vidíme nějaký vývoj charakteru, který k tomuto rozhodnutí vedl?

Ze spousty dějových linek je jasně vidět, že jsou dělané na sílu, ať už pro to, že herci končí smlouva, nebo aby se zase něco dělo. Ale to tvůrcům na těch postavách nezáleží? Nebo jim nezáleží na divácích, kteří to prostě musejí spolknout, protože nic kloudného zrovna v ten čas nikde jinde není? 

Ve svém předchozím příspěvku o Slunečné jsem psala, že by z tohoto seriálu mohl být celkem kvalitní počin, a za tímto názorem si stále stojím. To, že je něco romantická komedie, neznamená, že to musí být hloupé a sluničkové. V tomto žánru, stejně jako v jakémkoli jiném, jde převážně o vývoj postav, o to, jak se posunuli ve vnímání světa a sebe samotných. Když si vezmu třeba Panství Downton, seriál o střetu bohaté aristokratické rodiny a jejich služebnictva, tak tvůrci by si mohli říct, že na to kašlou a udělat z toho levnou telenovelu bez špetky intelektu. Místo toho se rozhodli vzít celkem jednoduchou premisu a obalit ji do nádherného vizuálu a představit skvělé charaktery s uvěřitelným příběhem. A taky byl dělaný pro komerční televizi. Je mi strašně líto, že naše tuzemské komerční televize nejsou schopné dotáhnout i mladší publikum na kvalitu, nikoli jen na hezké mladé herce (což je mimochodem podle mnohých herců ten jediný důvod, proč má seriál takovou sledovanost). Můžu jen doufat, že se to v budoucnosti změní k lepšímu.

Ač se to zdá snadné nebo ne, napsat dobrý detektivní příběh není žádná prdel. A není to jen o originální zápletce nebo způsobu vraždy. V počátcích detektivního žánru se sázelo na dobře napsané postavy, které měly svůj specifický modus operandi, se kterým řešili své případy - často to bylo za pomoci vcítění se do pachatele, díky čemuž dokázali odhalit motiv i vraha samotného. Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot jsou legendami fikční detektivní branže. A jak to už tak bývá, žánry se vyvíjejí. Nebo v tomto případě degradují. 

V dnešní době se najde spousta detektivních seriálů, které jsou tvořeny stylem "lidi milují detektivky, tak prostě nějakou natočíme". V českém kontextu se jedná o velmi oblíbený a žádaný žánr. Bohužel, právě proto, že je oblíbený, ztrácí hodně ze své nápaditosti a originality. Díky tomu, že průměrný český divák se nedívá v televizi v podstatě na nic jiného než detektivní seriály, romantické seriály nebo sport, je jejich produkce natolik výkonná, že je tvůrcům úplně jedno, jaká je tam zápletka, herecké výkony nebo postavy. A to je problém, se kterým se poslední dobou potýkám. Neříkám, že dělat levné a triviální seriály je to nejhorší, co můžete jako televizní producent udělat - přeci jen lidé se na to pořád dívají. To ovšem neznamená, že odvádí dobrou práci. Ne za vším musíme vidět rychlý zisk, a zrovna produkce kriminálních seriálů by na tento způsob vydělání neměla slyšet už vůbec. 

V poslední době sleduji a poslouchám spoustu kriminálních příběhů, které se skutečně staly - ať už se jedná o sériové vrahy nebo jednorázovky. Zabít člověka není prdel a není ani prdel pro naši psychiku nějaké tělo najít, notabene vyšetřovat onu vraždu. Trvá to několik týdnů či měsíců, někdy se vraždy nevyřeší nikdy. A je opravdu jen pár dobrých detektivních příběhů, které ukazují, že je to nejen těžká práce z pohledu kriminalisty, ale že je to těžké i pro rodinu oběti, která na vyšetřovatele často vytváří větší tlak než média. Krásně to zachycují třeba televizní série Případ: Ponorka nebo Mindhunter, které se zaměřují právě na psychiku vyšetřovatelů. 

Jak ovšem přistupují čeští tvůrci k tomuto žánru? No... asi stejně jako někteří youtubeři k dětskému kontentu. Nejen, že nás to na jeden večer zabaví, a když myslím zabaví, tak v některých případech to myslím doslova, ale zároveň mohou vytvářet domněnky, že vyřešit případ vraždy netrvá ani týden. Výjimkou jsou kriminálky natočené podle skutečných událostí z produkce České televize, na kterých je skrze jednání postav znát, že vyřešit něco takového stojí spoustu úsilí, přesčasů, přemýšlení. Na druhou stranu jsou zde kriminálky z produkce TV Prima, které jsou spíše pohádkami, než skutečnými kriminálními příběhy. Dokonce jsou si všechny dost podobné - dvojice detektivů, jeden veterán, druhý mlaďoch, jeden chytrý, až geniální, druhý se spíše veze a snaží se ukázat svůj potenciál, starší má problém, který se s ním táhne i skrze práci, druhý ho z toho pořád tahá, až se na konci série z nich stanou přátelé. Na začátku se objeví jedna vražda, která je často dělaná v afektu, pro peníze, ze závisti atd., prostě motivy spíše charakteristické pro kriminální činnost padesátých let, protože takový způsob je ten nejjednodušší pro scenáristy. Do dvou dnů je případ vyřešen a může se jít na pivko. Ideální práce kriminalisty. Bohužel právě tato pohádkovost dost tomuto žánru ubírá a dělá z něj dost banální slátaninu, která se vůbec nedotýká lidské psychiky hlouběji než on mi ubližoval, tak jsem mu to vrátil. 

Jindy bych se asi problematikou českých kriminálních seriálů nezabývala, ale nedávno jsem dokoukala druhou sérii Mindhuntera a i díky tomu si uvědomuji, že jsou ještě tvůrci, kteří chápou podstatu žánru a to, že lidi, co zabíjejí jiné lidi, jsou děsivější než cokoli jiného. A kdyby se naše televize více snažili (nejen ta veřejnoprávní) mohly by vznikat velmi ambiciózní projekty, na které by nekoukaly jen ženy nad padesát let, protože přišly unavené z práce a nechce se jim moc přemýšlet. 

KAMARÁDKA: Znáš film Zakletá Ella?

JÁ: Ne.

KAMARÁDKA: Na to se musíme spolu podívat. Je to asi ta nejhorší adaptace knížky, jakou jsem kdy viděla.

JÁ: OK

KAMARÁDKA: Ale nejdřív si musíš přečíst tu knížku.

Tak jsem si přečetla knížku. Ve slovenštině. Celkem záhul, ale ten příběh je tak dobrý, že jsem to dokázala překousnout. 

Jiná verze klasického příběhu o Popelce s přidáním fantaskního světa plného elfů, zlobrů a obrů, odehrávající ve fiktivní zemi, která má dokonce svůj vlastní jazyk. Každá rasa má svůj vlastní jazyk. Je to sice shluk náhodných písmen, ale působí to prostě více fantaskně (nemůžeme od autorky čekat, že nad tím bude přemýšlet jako Tolkien). Film na druhou stranu ale nad příběhem nepřemýšlel vůbec.

Kniha vypráví o Elle, která žije převážně se svou matkou a chůvou (která je víla). Jako miminko jí jiná víla dala "dar" - poslušnost. Musí uposlechnout jakýkoli příkaz a jeho neuposlechnutí jí způsobí fyzickou bolest. Její otec je obchodník, který neustále cestuje, takže na ni nemá čas. Když její matka zemře, otec přijde o většinu jmění kvůli své neschopnosti a musí se oženit se ženou, která už má dvě dcery (jedna otravnější než druhá). Ještě před samotnou svatbou ji však pošle na internát (do té doby do školy nechodila) i s jejími budoucími nevlastními sestrami, přičemž jedna z nich přijde na její prokletí a využívá toho. Ella po nějaké době uteče a vydá se hledat vílu, která ji proklela, aby jí kletby zbavila. Během tohoto dobrodružství poznáváme ostatní rasy a jejich způsob života, což čtenáři dává představu o funkčnosti tohoto světa. Ella ale zjišťuje, že se kletby nezbaví díky strachu o prince nebo o sebe samou, ale až strach o její rodnou zemi. 

Co nám ale z tohoto příběhu dal film? Postavy, ze země se stalo pouhé město, příšerně vypadající počítačové efekty a zbytečné muzikálové sekvence. Navíc se přidali postavu krále Edgara, který v knize vůbec nebyl, a dají mu počítačově generovaného mluvícího hada, který má být asi hlasem rozumu + komickou figurkou pro děti. Obojí ale působí neoriginálně a do filmu vůbec nezapadají. Navíc změnili koncept kletby, kdy se herečka spíše promění v robota než v bytost, která se snaží příkazu odolat. A to jsem ještě nezmínila ostatní rasy, které ztratili svůj smysl a odlišnost, prostě tam jen jsou aby hrdinku ohrozili, případně pomohli, a nakonec jí pomůžou všichni. Proč by kurva lidožrout pomáhal svému obědu? To nedává smysl!

Během sledování jsem vypila asi tři sklenky vína a ani to mi nepomohlo k tomu, abych nenadávala a nebrečela pokaždé, kdy jsem viděla jakýkoli počítačový efekt nebo změnu, která zkurvila tak dobře napsanou knížku. 

Třetí díl After je opravdu zajímavý případ. Na jednu stranu se jedná o příběh o hrozném disfunkčním vztahu, který měl skončit dřív, jak začal. Na druhou stranu se jedná asi o nejlepší adaptaci knihy z celé série (a to ještě nevyšel čtvrtý díl). Úspěch avšak není v tom, že věrně přenesli příběh z knihy do filmu, ale že došlo k podstatným změnám, které příběh spíše osvěžily a vymanily ho z bludného kruhu, ve kterém se kniha motala. Odstranili spoustu nepodstatných postav, podzápletek, které byly spíše nechutné, než romantické, a vztah Hardina a Tessy dostaly přesně na tu úroveň, na které měl skončit - víceméně se z nich stal ucelený pár, který si přeje jen to nejlepší a navzájem se podporují. 

Kniha byla z celé série ta nejtlustší a, jak už jsem avizovala, obsahovala spoustu zbytečných pasáží - například pasáž, kdy jdou Hardin s Tessou na párty za svými college kamarádíčky, Tessu tam její "kamarádka" nadroguje a pak ji skoro znásilní. Už jen jak to tady píšu, tak je mi zle. Pak je tu podzápletka s milostným trojúhelníkem mezi hlavní dvojicí a vedlejší postavou Zedem, který nebyl už ani v minulém díle a bylo to dobře. Jejich vztah-nevztah a žárlivost byl jak páté kolo u vozu - zbytečný a nepromyšlený. Tady ho nahradili číšníkem Robertem, který je v knize taky a dává větší smysl v ději. 

Pak jsou tu ale pasáže, které čerpají z knihy, ale nikde ve filmu, a ani v těch předchozích, nemají žádný základ, tím pádem pro některé diváky musí vypadat zmatečně. Například ve scéně, kdy Hardin doveze Tesse do Seattlu její "deník" (nevím přesně, jak to nazvat). Nikdy ji totiž nevidíme nic psát. V knize je to sešit do semináře, kde měli psát o svých niterných pocitech (už si bohužel nepamatuji kontext), Hardin ho našel a přečetl ho. Ke zpytování svědomí sice dojde, ale působí hrozně divně. Dále je tu scéna, kdy Hardin z ničeho nic začne chodit boxovat. V knize dá Tessa Hardinovi poukázku na kick-box jako dárek, ale tady prostě najednou začne chodit. Některá rozhodnutí prostě nemají background, nevidíme proč se postavy takto rozhodují, jako by chyběly některé scény. Jsou to sice prkotiny, ale i ty nejmenší detaily, které by jinak zbytečně prodlužovaly stopáž, jsou důležité.

Celkově se ale asi jedná o ten nejméně cringe film z této série. Tvůrci museli prostě pracovat s příběhem na stejné úrovni jako Padesát odstínů a myslím, že se jim to celkem povedlo. 

Na tento příspěvek jsem si dala trochu déle času. Film jsem stihla vidět ještě v kině a knihu jsem četla už před rokem, když jsem načítala celou sérii. Musím podotknout, že si uvědomuji všechny chyby, které příběh jako takový obsahuje. Díky tomu, že je příběh tak špatný, je špatný i tento film, byl špatný první film a budou špatné i další dva filmy. Tomu se prostě vyhnout nedá. Myslím si, že tato série pro mě bude něco jako Twillight pro holky před deseti lety. Popravdě ta mánie kolem Twillight mě totálně minula, a mám pocit, že teď si to prostě vynahrazuji sérií After (Padesát odstínů se mi nelíbí ani s litrem vína v těle). 

Každopádně, stejně jako kniha, je i film špatný. Není to kupodivu tak hrozná adaptace, jako první film, ale i tak je to dost špatné. Věci se tu dějí hrozně rychle, jen proto, aby se nevyplácávala stopáž na to, že Tessa po rozchodu bydlela v zaplivaným motelu a dost dlouho se psychicky vyhrabávala z toho, co zažila. Taky si auto, které ve filmu dostane jako dárek od hodného (a jak jsem někde četla, trochu psychopatického Trevora) sama koupí. Film se taky hrozně zrychlí v obnovení jejich vztahu v podstatě do stejné roviny, jako předtím. Tentokrát teď se do filmu konečně dostaly ty neustálé hádky, které filmu trochu přidávají na komičnosti, protože jejich neustálý problém absolutní neschopnosti si prostě sednout na prdel (kterou ve filmu taky vidíme) a promluvit si jako normální lidi, o což se v knize snaží hned několikrát, je opravdu směšný. Rychlost je v podstatě ten největší problém filmu, dělá to z něj houpačku a jediným záchytným časovým bodem je období svátků. Do příběhu jsou také zasazeny pasáže, které se v knize nestaly (nebo si je taky nepamatuju, kdo ví. Kdo si má taky pamatovat několik set stránek repetitivních sraček?)

Shrnuto a podtrženo - ve výsledku to až tak špatná adaptace není, jen je škoda té rychlosti, ale i tak je to pořád na hovno příběh.

Slunečná je jeden z nových počinů televize Prima. A po dlouhé době seriál, u kterého jsem si řekla: „proč to nezkusit?“ Vlastně už si ani nevzpomínám, proč jsem si tuto otázku položila. Písnička, kterou hráli jako promo k seriálu, mi přišla otravná, a ani plakáty, které jsem vídala na ulicích a na nádraží, mi nepřišli nijak atraktivní. Marek Lambora mi z těch fotek spíše připadal jako slizoun. Název mi přišel hrozně hloupý a nedokázala jsem si představit, o čem by seriál měl být. A kdybych si nepřečetla velice dlouhou anotaci, kterou produkční televize uvedla, tak bych to ze seriálu ani pořádně nepochopila.

To byla vlastně jedna (alespoň pro mě) z prvních velkých chyb tvůrců. Seriál má sice docela ucelenou zápletku (ke které se ještě dostanu), ale uvádí zbytečně moc omáčky okolo. Pro ty, co seriál neznají, shrnu alespoň stručně základní děj  a místo dějiště: Bohatý a úspěšný podnikatel Janek Linhart se účastní závodu na kole, který má končit v penzionu rodiny Popelkových ve vesnici Slunečná kousek od Prahy. Setká se s mladou majitelkou (nebo alespoň s polovinou majitelek, jelikož penzion vlastní ještě se starší sestrou) Týnou, kterou chce dostat do postele. Nechce k tomu ale využít svých peněz, a tak se dohodne se svým řidičem Vildou, že si prohodí role. To je ve stručnosti hlavní zápletka. Pak tu taky máme místo, které se vyznačuje jako místo, kde nejvíc dní v roce z celý republiky svítí slunce, mají kouzenou vodu, co léčí neplodnost, a i díky této vodě mají jejich kozy vynikající mléko, ze kterého dělají dobré sýry. Pro celkový děj seriálu (nebo alespoň pro jeho hlavní premisu) ale není vůbec podstatné, že je tam nějaká léčivá voda, která ve výsledku nemá ani tak důležitou roli. Vlastně všechny ty výjimečné věci, kterými místo a statek oplývají, jsou skoro okamžitě odstaveny na třetí kolej a seriál jim nevěnuje pozornost. Sýry nebo léčivé bylinky by se daly považovat za jejich vedlejší podnik (doteď nechápu, proč je nezačali prodávat už dávno, alespoň by neměli tolik starostí s penězi). Není třeba k tomu přidávat nějakou šílenou mytologii o kouzelném místě, kde svítí slunce nejvíc času po celý rok (což taky nevidíme).

Větší problém, než zasazení, je ale samotná zápletka. Seriál má zdánlivě ucelený, k jasnému cíli směřující děj – hezká holka + pohlednej hajzl = sázka mezi kamarády. V podstatě historií odzkoušená romantická zápletka, kterou využil i Shakespeare. A proti tomu samozřejmě nic (kdo má taky vymýšlet pořád nový a nový romantický zápletky). Jenže tvůrcům přišlo, že je to na televizní seriál málo, a tak vymysleli minimálně další čtyři podzápletky, které se ustavičně střídají, a epizodní zápletky, které se jim dařili udělat nějak slušně pouze na začátku seriálu. Některé samozřejmě souvisí s hlavní dějovou linkou, ale pak tu máme senilního dědka a boj o nějakou vilu a soukromý souboj mezi chudým otcem a jeho šílenou tchýní, která krade děti. Opravdu je toto potřeba? Jedná se pouze o vedlejší charaktery, které by se daly využít v rámci hlavní zápletky mnohem kreativněji. Seriál se jim skoro věnuje mnohem více, než dalším hlavním postavám, které jsou důležitějšími hybateli děje, jako Sylva a její snoubenec. Scenáristé se díky zbytečnému natahování a příliš dlouhé stopáži (která je naprosto zbytečná, stačilo by krásných třicet minut, možná čtyřicet pět) dostali do slepé uličky, a hledají nové alternativy, místo toho, aby se drželi těch hlavních. Ale na to jsou tvůrci moc hloupí.

Tento problém mě také dovádí k jedné z mých teorií, nad kterou často přemýšlím – kdyby se tvůrci opravdu snažili, mohlo by z toho vzejít docela dobré quality tv, tedy seriál nenatočený jako klasický televizní seriál, ale spíše (hlavně svou technickou kvalitou) připomínající seriálový film (jako třeba Sherlock nebo Hra o trůny). Bohužel, na to zatím žádná komerční televize u nás nemá koule (i když rozpočet by na to měla). Stačilo by jen snížit počet epizod a rozčlenit to do několika sezon, anebo prostě děj osekat do jedné sezony, ale do méně dílů s větším zaměřením na hlavní zápletku.

Na napsání této úvahy, nebo eseje (říkejte tomu, jak chcete), jsem chtěla počkat, až seriál skončí. Bohužel, konec je jaksi stále v nedohlednu. V době psaní sice už alespoň hlavní hrdinka ví, že ji Linhart celou dobu obelhával, ale stále je tam spousta věcí, které se musí uzavřít. Já můžu jedině doufat, že se z toho nestane další nekonečný seriál. Nedokážu si totiž představit, jak by to asi v budoucnosti vypadalo.

Knihu Frankenstein od Marry Shelley mám ve své malé knihovně už dlouho, ale až po asi roce a půl jsem konečně dostala čas k tomu, abych si ji mohla přečíst. Rozhodně na mě nezapůsobila stejným dojmem, jako by na mě zapůsobila ve své době vzniku. Ale i tak dokážu uznat, že se jedná o velmi kvalitní dílo, které dalo vzniknout legendárnímu monstru, a ze kterého filmaři těží dodnes. 

Film jako samostatné dílo je taky velmi dobrý. Je první, který dal Frankensteinovu monstru tvář a podobu, která se drží dodnes. Má hned několik ikonických momentů, které jsou buď parodovány, nebo se na ně odkazuje v jiných filmech. Bohužel pro mě vytěsňuje všechna tato pozitiva fakt, že to prostě není dobrá adaptace.

Rozhodně musím film pochválit za to, že tak komplexní dílo dokázal vtěsnat do hodiny a asi deseti minut. Na druhou stranu to příběhu velmi ublížilo. Samozřejmě nemůžu počítat s tím, že v tehdejší době si budou dělat práci s prvním (Walton) a třetím (monstrum) vypravěčem. Nebo že by do něj zakomponovaly samostatný příběh chudé francouzské rodiny (proč by to taky někdo dělal, i když by to byl dobrý materiál na samostatný film). Ale přijde mi zbytečné měnit jméno hlavní postavy, smrsknout děj z asi třiceti let na jeden rok (možná ani to ne) a - pravděpodobně to nejhorší - zničit charakter Frankensteinova monstra. V knize má postava svůj vývoj, motivace pro jeho konání jsou mnohem komplikovanější a jasně vysvětlené, a hlavně, jsou lidské. Protože je ve své podstatě člověkem. Tady filmařům pro vysvětlení jeho vražedných choutek stačilo vyměnit mozek z normálního na nenormální. 

Všechno bych tomuhle filmu odpustila - zkrácení, vynechání spousty motivací a zápletek, dokonce i vymýšlení si cizích charakterů, které v knize vůbec nejsou, nebo měnit povahu postav jen tak. Ale udělat z tak dobrého monstra se srdcem vraždící stroj vydávající podivné zvuky, to mu teda odpustit nemohu. Ať má sebehlubší myšlenku. 

Vím, že někteří nad vznikem tohoto filmu kroutí hlavou a plácají se po čele (věřte, že i já). Na jednu stranu je dost zvláštní, že žánr romantické komedie, a v tomto případě hlavně teenage romance, klesl na takovou úroveň. Na druhou stranu je to však asi potřebný vývoj onoho žánru. A věřte, že když jsem se dozvěděla, že na některých amerických univerzitách otevřeli obory o fan-fiction, už mě to ani neudivuje. 

Ale abych přešla k jádru tématu - když tento film srovnám se sérií Padesát odstínů, která je také fan-fiction, musím konstatovat, že After se povedlo mnohem lépe. Sice je zde spousta podobností, ale na rozdíl od odstínů tento film netrpí žádnou výraznou nelogičností hned po prvním shlédnutí. Má samozřejmě své chyby, ale nejsou hned tak očividné. 

Po několika dnech a po přečtení knihy (která je mimochodem opravdu čtivá a přečetla jsem ji za ani ne čtyři dny, což se obvykle nestává), musím konstatovat, že zadaptování se moc nepovedlo. Víte, neustále od svého okolí poslouchám, že nejde knihu úplně věrohodně převést do filmu. Že nemůžu srovnávat předlohu s adaptací, protože každé médium je jiné. To já samozřejmě vím a plně respektuji. Nejde převést pěti set stránkovou knihu do hodiny a půl. Ale to ještě neznamená, že by měl film postrádat základní myšlenku nebo atmosféru knihy, protože to se do filmu přenést dá. Nebudu tu psát o některých drobnostech, jako že vymazali nějakou postavu, tu nahradili jinou, které na rozdíl od knihy propůjčili charakter té odstraněné, nebo že jedné postavě kompletně změnili sexuální orientaci. To je mi vcelku jedno. Co mi ale není jedno je zničený potenciál. Film místo toho, aby využil více postavu Hardinova otce, nebo zničení vztahu matky a dcery, se soustředí na krásné chvilky Hardina a Tessy, které v knize skoro nenajdete. O důležitých věcech se mluví až příliš snadno a tím se tak zastiňuje charakter Hardina, který má v knize velký problém se otevřít, a to trvá i do druhého dílu. Spousta scén v knize by se dala báječně využít pro vývoj charakterů a pochopení vztahů mezi postavami, ale na to film kašle. Trochu mě mrzí zkažení tohoto potenciálu, protože by to nemusela být jen obyčejná love story, ale příběh by mohl mít i jiný dosah na teenagery, pro které je to privátně určeno. Když si to srovnám s filmy Johna Hughese, nemůžu si pomoci, ale jakoby ostatní režiséři prostě nechtěli pochopit problémy dospívání a zaměřovali se čistě na lásku.    

Film Pýcha a předsudek s Keirou Knightley jsem viděla dříve než předlohu a příběh se mi velice líbil, i když jsem i po jeho zhlédnutí nechápala tu všeobecnou lásku k panu Darcymu, co všechny čtenářky a fanynky tak nezvratně sdílejí. Po přečtení knihy už ale nejsem na pochybách, že tento příběh inspiroval spoustu dalších autorů a autorek a dalo by se klidně říct, že je povinnou literaturou všech, kteří milují romantické příběhy. V knize jsou téměř všechny postavy prokreslené až do hloubky (kromě těch menších, na které stejně za nějaký ten čas zapomenete). Asi největší rozdíl mezi knihou a filmem je snad jen nepatrný detail, kterého si možná málo kdo všimne, ale který je nesmírně důležitý: totiž to, že se dozvídáme skoro hned, co poznáme pana Darcyho, že se hluboce zamiloval do Elizabeth. Ve filmu to tak patrné není, vidíme stále jeho kamennou tvář a některé projevy sympatií můžeme brát jako obyčejnou zdvořilost. Dále můžeme vidět postupný citový progress Elizabeth, více pochopit důvod, proč Darcyho přestala nenávidět, a nebo jen další maličkost, kdo řekl lady Cathrine, že si Darcy bude brát Elizabeth. Jsou to možná pro někoho jen malé prkotinky, ale k pochopení některého chování a charakteru postav je to podle mne nesmírně důležité. Ale to se dozvíte jen, když si tento úžasný román přečtete.

Kniha TO je, a řeknu to na rovinu, naprosto geniální. A rozhodně je těžké natočit podle ní film, zvlášť, když má více jak 1000 stran s kupou různých informací a událostí, které jsou pro děj nesmírně důležité.

Filmy jsem nechtěla vidět dříve, než dočtu knihu, abych tak mohla porovnat obě verze filmu zároveň s knihou. Ještě předtím, než jsem viděla první verzi tohoto snímku z roku 1990 s Timem Curym, jsem věděla, že tento film je špatný. Klaun není vůbec děsivý, naopak je velice groteskní a ve scénách, kdy má působit děsivě, působí stále srandovně. Je pravda, že v porovnání s novou verzí se v některých pasážích více drží předlohy a nemění nijak extra strachy nebo charaktery jednotlivých postav, ale způsob, jakým je film natočen, a jak je napsán scénář, je prostě špatný na všech frontách. Kdybych film viděla a nečetla knihu, tak by mi charaktery dětí byly naprosto ukradené. Celé jejich bádání, jejich seznámení a samotný boj je tak nehorázně zkrácen, místo toho, abychom se seznámili s jednotlivými charaktery, s jejich strachy a pak s nimi soucítili, až dojde k boji, jsme viděli jen tak v útržcích, co se to vlastně před těmi 27 lety stalo, abychom se mohli soustředit na rovinu dospělých, jenže bez té dětské roviny jsou charaktery jakoby cizí a jsou nám vlastně všichni ukradení. Henry Bowers je sice nějak vykreslen v dětské linii, ale jakmile přejdeme do linie dospělých, vidíme ho pouze ve dvou scénách, a pak si akorát jako divák neznalý knihy řekne: "Proč ho tam ten Pennywise posílá, když stejně hned chcípne?" 

Naproti tomu nová verze z roku 2017 se liší od knihy v oblasti "kde se staly události" a "změny charakteru" celkem dost, ale když se na film podíváme jako celek, funguje to mnohem více. Asi za to může hlavně rozhodnutí rozdělit příběh na dva díly, protože tak máme dvě čisté hodiny na to se seznámit se všemi charaktery, projdeme si s nimi vše, co je nutné vědět o světě tohoto filmu a pak se o ně opravdu bojíme a prožíváme příběh s nimi. Navíc je zde nádherně posílena rovina, kdy se rozvíjí jejich přátelství, krásně se nám zde v jednotlivých scénách projeví jejich největší strach a, přiznejme si to, tyto scény jsou občas mnohem děsivější než v knize. A Pennywise? Trochu mi vadí, že na konci bojovali s Tím v podobě klauna, a ne v té podobě, jakou měl v knize, ale tahle verze je mnohem lepší než od Curyho. Je děsivý, je vtipný, jeho strašidelné scény jsou nádherně vystavěné. Sice mi přijde, že se filmaři snažili navodit u některých scén strašidelný efekt jen díky jeho trhavému a rychlému pohybu k oběti, ale pořád je to lepší, než kdyby to natočili stejně jako v původním. 

Hlavně doufám, že v pokračování tvůrci více rozvinou důležitost želvy a že k dětské linii přidají ještě nějaké důležité scény, protože si ten film nedokáži představit bez dětských herců. A taky doufám, že nezabili Henryho, protože to by pak nemělo skoro smysl. 

Příběh australské spisovatelky Liane Moriarty, spojení detektivního příběhu a životě na malém městě, je krásně čtivý a napínavý. Skvěle vystavěné postavy tří hlavních hrdinek, které jsou vystavené klasickým problémům jako matka samoživitelka nebo týraná manželka. Knihu jsem přečetla za ani ne týden a klidně bych si ji přečetla ještě jednou, kdybych měla čas. 

Seriál jsem viděla dříve, než jsem přečetla knihu, a shlédla jsem ho za jeden jediný večer. Je to jeden z opravdu mála seriálů, který jsem nemohla přestat sledovat a představa, že bych si mezi jednotlivými díly dala pauzu, u mě neexistuje. Změny, které seriál provedl oproti své předloze, nejsou nijak rušivé, naopak zapadají do celkového děje (jako třeba pátrání po otci Ziggyho). Trochu mi vadí, že neznáme další ženské postavy, které jsou u výslechu, a že se nedozvíme ani jejich jméno, protože v knize má každá nějaké své názory na hlavní hrdinky a podle jmen jsme si dokázali říct, jestli je ta daná postava hloupá nebo jestli souhlasíme s jejími názory či nikoli. 

Naopak se mi neuvěřitelně líbí soundtrack (který mimochodem poslouchám, když píši tyto řádky). Písničky jsou neznámé, neoposlouchané a dokonale ladí s chladným prostředím a dokonce i se scénami, ve kterých zrovna hrají.

Nakonec bych ráda citovala Stephena Kinga, jehož slova jsou napsaná na obálce knihy ve vydání s plakátem seriálu: "Po čertech dobrá kniha. Zábavná i děsivá." a to stejné platí i o seriálu.

David Fincher je bůh. Minimálně bůh thrillerů a napínavých filmů. A tento film je opět ukázkou, jak dobrým režisérem Fincher je. Tento film je remakem švédské verze Larssonovy knihy, která je velmi obsáhlá, velmi detailní, a taky velmi odborná, protože se zde najde klidně pět stránek čistě odborného textu z oboru finančnictví, aby čtenář přesně pochopil, proč hlavní hrdina selhal ve své profesi na začátku celého příběhu. Film jsem viděla bezprostředně po tom, co jsem dočetla knihu. A díky tomu, že se scénárista Steven Zailian hodně drží knižní předlohy, jsem si vybavovala přesné scény z knihy, které jsou i ve filmu. Scénárista správně vypustil pasáže knihy, které nejsou nijak extra důležité pro celý děj filmu, nevypustil nic zásadního, bez čehož by se film neobešel (narozdíl od scénáristy prvního filmu o Percym Jacksonovi). A také nemění pořadí událostí (což by asi ani nešlo). Závěrem bych řekla, že já, jako žena, která opravdu nemusí Daniela Craiga, si nedokážu představit nikoho jiného v roli Mikaela Blomkvista než právě Craiga. A Rooney Mara jako Lisbeth Salanderová je naprosto skvělá a líbí se mi, že nevybočuje z charakteru v knize a nesnaží se do toho dát něco svého, protože by tak akorát zničila Lisbethinu osobnost.

Nejdříve musím podotknout, že jak kniha, tak film jsou naprosto skvělé. Dechberoucí thriller v režii Davida Finchera s úžasnou tajemnou hudbou je filmem, který by měl vidět každý fanoušek thrillerů. Na druhou stranu, kniha je naprosto skvěle čtivá, a pokud si ji přečtete dříve, než uvidíte film, velmi vás svými nečekanými zvraty překvapí. Jsem ráda, že scénář k filmu napsala sama spisovatelka, protože i když je film lehce odlišný od knihy (bez toho se prostě žádný film točený podle knihy neobejde), nemůžete říct, že knihu dostal do rukou nějaký mamlas, který knižní předlohu zmrvil. Ale přeci jen je lepší, když si přečtete i knihu, protože vysvětluje plno věcí, které z filmu zkrátka nevyčtete, a hlavně, je v ní jedna pasáž, která podle mě měla ve filmu skončit stoprocentně, protože pootočila Amyino rozhodnutí o sto osmdesát stupňů. A hlavně, z filmu není moc čitelné, jak moc je postava Amy zvrácená a hlavně proč je taková, jaká je, protože má své očividné důvody pro své chování, které film nijak nevykreslí, a vy si pak můžete akorát říct, že je taková, protože je taková. Rozhodně ale doporučuji obojí, knihu i film, protože je to něco jiného. 

Možná to některé lidi překvapí, ale opravdu existuje kniha Rocky. Tipuju, že je to spíše napsaná kniha podle filmu. Knížka není moc dlouhá a je dobře čtivá, a rozhodně musím říct, že je mnohem lepší než film. Víc mě zajímala, dokázala mě upoutat. Možná to bude tím, že jsem film viděla s opravdu otřesným starým dabingem a připomínalo mi to, jakoby nově nahraný zvuk smazal ten původní. Něco jako dabing Přátel, který mazal smích publika. Knížka je prostě mnohem lepší. 

Saturnin je mým nejoblíbenějším českým filmem. Tedy, jedním z nejoblíbenějších. Rozhodně je to naprosto úžasná komedie, u které se zasměji, i kdybych ji viděla po tisící. A jsem velmi ráda, že ke svým oblíbeným knihám, kterých opravdu není moc, mohu přiřadit i Saturninovu knižní předlohu. 

Jsem opravdu velmi ráda, že se film knižní předlohy drží, jak to jenom jde. Občas ji i přímo cituje. Samozřejmě, film nemůže být věrnou kopií knihy, s tím už jsem se dávno smířila, ale tahle kniha je jedním z opravdu mála případů, kdy jsem četla knihu a před očima viděla to, co se děje ve filmu. Úžasně vtipné, podzápletky, které nebyly ve filmu použity, byly originální a zajímavé, a celkově je kniha svým způsobem naprosto dokonalá komedie.

Ne, že bych byla nějak velký fanda knižní předlohy, ale rozhodně bych ji upřednostnila před filmem. 

Jsem zastáncem názoru, že když je film točen podle nějaké knihy, má jí být co nejvíce věrný. Vím, že nelze natočit film přesně podle předlohy, že se musí něco odstranit. Ale proč do filmu zbytečně přidávat věci, které se v knize vůbec neobjevily a nemají tam co dělat? V tomto filmu je zbytečně přidělaná spousta zbytečností, předěláno zbytečně moc věcí a to ho pro mě posouvá o stupeň níž. Ne, že by byl film nějak špatně natočený, to ne, ale přeci jen bych ocenila, kdyby se to předloze podobalo víc, než jen pointou.

Knihu Ostře sledované vlaky jsem četla hlavně kvůli maturitě, ale i tak se mi velice líbila. Měla svůj styl, svou osobitou kompozici a zajímavý způsob vyprávění. To se ovšem o filmu říct nedá.

Z řemeslného hlediska je to dobře zvládnutý film. Ale co mi nejde do hlavy je to, že na scénáři spolupracoval Hrabal sám, ale jde to poznat pouze na začátku, kdy nám Miloš vypráví o své rodinné historii. Je mi jasné, že knihu nelze překopírovat dost věrně do filmové podoby, ale tato kniha se prostě nikdy nedokáže zadaptovat pořádně, právě kvůli osobitému Hrabalovu stylu psaní. Trochu mi vadí i pořadí událostí, jak jdou ve filmu. Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč ve filmu, který je adaptací nějaké knihy, se snaží od knihy odlišit pořadím scén. To asi ani nikdy nepochopím.  

Ale na druhou stranu, pořád je to lépe provedený film než Obsluhoval jsem anglického krále.

Knihu Johna Steinbecka O myších a lidech, jsem nepřečetla jenom proto, že je v povinné četbě k maturitě. Přečetla jsem ji taky kvůli doporučení svých spolužáků, kteří mi říkali, že budu brečet. Knihu jsem přečetla velmi rychle a opravdu jsem brečela. Konec byl totiž tak neuvěřitelně dojemný, že jen opravdu velký cynik a člověk bez citů by nebrečel. 

Film O myších a lidech od Garryho Sinise je samozřejmě také velmi dobrý. Líbí se mi, že scénárista si vzal knihu do rukou a psal scénář podle ní, moc věcí tam nezměnil, a tak poenta celého díla zůstala zachovaná a neporušená. Také se mi líbí, že všechny scény jsou v souladu s knihou, události jdou přesně tak, jak jsou v knize, a motivace a povahy všech postav zůstaly uchovány i do filmu. Co mě však ale velmi vadí, a kvůli němu jsem musela snížit hodnocení, je konec. Konec v knize je něco neuvěřitelně úžasného a dojemného. Mám pocit, že se ve filmu snažili o to stejné, ale nepodařilo se jim to. Už jenom to, že po smrti Lennieho nikdo k Georgovi nepřišel, neviděli jsme, jak se George k Lenniemu zachoval a jak se k Georgovi zachovali ostatní. Sice jsme viděli, jak se George trápí, že zabil nejlepšího kamaráda, ale už nevidíme ten zbytek, že v něm je trochu té sobeckosti, kterou v sobě má George z knihy. Je to škoda.