The_Sediknir

První řada seriálu je skvělá. Ale ještě o mnoho víc mě bavila řada druhá. Dostáváme se totiž hlouběji do jednotlivých postav a můžeme tak proniknout do jejich vzájemných (a dost často kinda fucked up) vztahů. Phoebe je ve svém výkonu konstantně brilantní a jak na scénu vstoupí postava kněze, začne se děj více soustředit na jednu konkrétní linku, kterou rozvíjí, což je velmi ku prospěchu. Chemie mezi Potvorou a Knězem je až fyzicky hmatatelná… a díky faktu, že on jediný vidí a cítí hrdinčino komunikování s divákem, víme, že jejich vzájemné spojení není založené pouze na fyzické přitažlivosti. // A na Andrewa Scotta nacházejícího se na absolutní hraně a zmítaného pokušením se sakra dobře kouká…. Fucking hell. Některé scény jsem si musela rovnou dát vícekrát, neboť mě jejich společné sarkastické vtipkování poslalo do kolen. Vybalancování komedie a dramatu je velmi zdařilé a často se tak smějeme nad zdánlivě nevinnými vtípky a pohledy, za kterými se ukrývá bolest z bezvýchodné a emočně nezpracované situace. Komedie a tragika je perfektně vybalancovaná i proto, že se nikdy nedostaneme do momentu, kdy by nám hrdinky bylo čistě jenom líto. Je svá a drzá, je cynická a uvnitř možná neví, co se sebou a je v životě nejistá. Přes to všechno je ale silná a za každých okolností se ze všeho oklepe (it is what it is, Claire). Bere věci tak, jak jsou a v tom tkví síla jejího charakteru. Posledním dílem se s námi Potvora loučí a poprvé odchází ze zorného pole diváka, na kterého se obrací po celou dobu a v jehož přítomnosti více či méně hledá oporu. Opouští nás a odchází, protože ví, že teď už to sama zvládne, že nepotřebuje ujištění a že už se nebojí propojení s lidmi okolo sebe natolik, aby musela získávat podporu svých imaginárních přátel. // prvek prolamování čtvrté stěny je po celou dobu velmi uspokojující a zejména v dílech druhé série, kde si ho začne všímat postava kněze, je i zábavný a občas nás ponechává slightly brainfucked')) 

Nemám ráda horory, tímhle bych začala, abych diskvalifikovala svou recenzi pro skupinu hororových nadšenců. Snímek mě příliš nebavil, ačkoliv jsem ho zdárně dokoukala. Obecně mi horory připadají příliš předvídatelné a pokud už se na některý podívám, bude to ze zvědavosti, ale ne proto, že bych se ráda bála. Za nejvíce oceněníhodné považuji postupné psychologické vykreslování postav, kdy můžeme sledovat, jak se rozbalují jejich osobnosti pod tíhou životu nebezpečné situace. Jak bojují s emocemi od zoufalství, přes snahu o zachování chladné hlavy, smích až po nekontrolovatelné agresivní výstupy, které snímku dodávají na uvěřitelnosti. Nekvalitní záběry z roztřepaných kamer svou funkci určitě plní a fakt, že jsme se za celou dobu nesetkali s „entitou“ vizuálně, ale pouze prostřednictvím zvuků a především zanechaných artefaktů, je pozitivní. Na světě existuje jistě mnoho milovníků otevřených a nedovysvětlených konců, ale nejsem to já. Proto bych pro svůj klid ocenila i dodatečné záběry na celou situaci a komentář nějakých externích nezainteresovaných osob. Budu se asi muset podívat na Blair Witch: 20 let poté, ale zklamaná nebudu, protože neočekávám vůbec nic. I když hodnocení má dvojka BW skutečně uchvacující.

Tak nudný film, že ani třetinová délka by na vyřešení tohoto problému nestačila. Film jsem dokoukala až do konce a upřímně řečeno to považuji za naprostou a dobrovolnou ztrátu času. Postava Drewa se za celý snímek prakticky nikam ve svém vývoji nepohne. Scén s vesměs nesympatickými obyvateli městečka je moc a jsou zdlouhavé. Nad nimi se ale tyčí ještě jedna komická (they said) scéna s maminkou hlavního hrdiny, která pocitově několik hodin exhibuje na pódiu a všichni jejímu výstupu nadšeně tleskají. Postava, ke které divák nemá žádný vztah. Vlastně je tu těžké vybudovat si vztah k jakékoliv postavě. Elizabethtown = za mě tedy skutečně ne.