The_Sediknir

První řada seriálu je skvělá. Ale ještě o mnoho víc mě bavila řada druhá. Dostáváme se totiž hlouběji do jednotlivých postav a můžeme tak proniknout do jejich vzájemných (a dost často kinda fucked up) vztahů. Phoebe je ve svém výkonu konstantně brilantní a jak na scénu vstoupí postava kněze, začne se děj více soustředit na jednu konkrétní linku, kterou rozvíjí, což je velmi ku prospěchu. Chemie mezi Potvorou a Knězem je až fyzicky hmatatelná… a díky faktu, že on jediný vidí a cítí hrdinčino komunikování s divákem, víme, že jejich vzájemné spojení není založené pouze na fyzické přitažlivosti. // A na Andrewa Scotta nacházejícího se na absolutní hraně a zmítaného pokušením se sakra dobře kouká…. Fucking hell. Některé scény jsem si musela rovnou dát vícekrát, neboť mě jejich společné sarkastické vtipkování poslalo do kolen. Vybalancování komedie a dramatu je velmi zdařilé a často se tak smějeme nad zdánlivě nevinnými vtípky a pohledy, za kterými se ukrývá bolest z bezvýchodné a emočně nezpracované situace. Komedie a tragika je perfektně vybalancovaná i proto, že se nikdy nedostaneme do momentu, kdy by nám hrdinky bylo čistě jenom líto. Je svá a drzá, je cynická a uvnitř možná neví, co se sebou a je v životě nejistá. Přes to všechno je ale silná a za každých okolností se ze všeho oklepe (it is what it is, Claire). Bere věci tak, jak jsou a v tom tkví síla jejího charakteru. Posledním dílem se s námi Potvora loučí a poprvé odchází ze zorného pole diváka, na kterého se obrací po celou dobu a v jehož přítomnosti více či méně hledá oporu. Opouští nás a odchází, protože ví, že teď už to sama zvládne, že nepotřebuje ujištění a že už se nebojí propojení s lidmi okolo sebe natolik, aby musela získávat podporu svých imaginárních přátel. // prvek prolamování čtvrté stěny je po celou dobu velmi uspokojující a zejména v dílech druhé série, kde si ho začne všímat postava kněze, je i zábavný a občas nás ponechává slightly brainfucked')) 

Nemám ráda horory, tímhle bych začala, abych diskvalifikovala svou recenzi pro skupinu hororových nadšenců. Snímek mě příliš nebavil, ačkoliv jsem ho zdárně dokoukala. Obecně mi horory připadají příliš předvídatelné a pokud už se na některý podívám, bude to ze zvědavosti, ale ne proto, že bych se ráda bála. Za nejvíce oceněníhodné považuji postupné psychologické vykreslování postav, kdy můžeme sledovat, jak se rozbalují jejich osobnosti pod tíhou životu nebezpečné situace. Jak bojují s emocemi od zoufalství, přes snahu o zachování chladné hlavy, smích až po nekontrolovatelné agresivní výstupy, které snímku dodávají na uvěřitelnosti. Nekvalitní záběry z roztřepaných kamer svou funkci určitě plní a fakt, že jsme se za celou dobu nesetkali s „entitou“ vizuálně, ale pouze prostřednictvím zvuků a především zanechaných artefaktů, je pozitivní. Na světě existuje jistě mnoho milovníků otevřených a nedovysvětlených konců, ale nejsem to já. Proto bych pro svůj klid ocenila i dodatečné záběry na celou situaci a komentář nějakých externích nezainteresovaných osob. Budu se asi muset podívat na Blair Witch: 20 let poté, ale zklamaná nebudu, protože neočekávám vůbec nic. I když hodnocení má dvojka BW skutečně uchvacující.

Tak nudný film, že ani třetinová délka by na vyřešení tohoto problému nestačila. Film jsem dokoukala až do konce a upřímně řečeno to považuji za naprostou a dobrovolnou ztrátu času. Postava Drewa se za celý snímek prakticky nikam ve svém vývoji nepohne. Scén s vesměs nesympatickými obyvateli městečka je moc a jsou zdlouhavé. Nad nimi se ale tyčí ještě jedna komická (they said) scéna s maminkou hlavního hrdiny, která pocitově několik hodin exhibuje na pódiu a všichni jejímu výstupu nadšeně tleskají. Postava, ke které divák nemá žádný vztah. Vlastně je tu těžké vybudovat si vztah k jakékoliv postavě. Elizabethtown = za mě tedy skutečně ne.

Snímek, který docela dobře vykresluje to, co vykreslovat má. Paniku, logicky nelogické chování ve snaze záchrany života a čekání na smrt. V dramatu Utøya skutečně není nic navíc. Koncept skrytého útočníka mi připadá skvělý, neboť je stejně celý případ jedna velká Breivikova one man show a další pozornost už mu nedopřejeme:). Film vyvolává sugestivní a tísnivé pocity už jen z toho, jak zmateně tam oběti pobíhají a vrah je střílí jak kytky na pouti. Hlavní herečka odvedla slušný výkon, byť si k ní divák nevybuduje takový vztah, aby byl na konci nějak více zklamaný. Co považuju za tristní, je sáhodlouhé čekání na záchranu, kterému jsou děti vystaveny - doufám, že se z toho bezpečnostní složky Norska poučily a kdyby bylo nedejbože nějaké příště, tak své síly rozloží daleko lépe. Utøya, 22. července působí více jako zobrazení reality než jako snímek do kin. Kdo ale říká, že je to špatně?

Parádní přehlídka lidské malosti, kdy se vám zaručeně bude chtít ze zobrazených charakterů zvracet. A nakonec stačí, když se situace chopí dva inteligentní a vychytralí diplomaté, kteří vás přesvědčí, že pro vás chtějí to nejlepší a že sami za sebe vlastně ani rozhodovat nechcete. Film není srdceryvným hollywoodským dramatem, ale skutečným zobrazením lidského jednání a neochoty si vyjít vstříc či dosáhnout kompromisu nebo racionálně uvažovat. Vlastníci jsou originálním nadprůměrem na současnou českou scénu, ale věřím, že v divadelní verzi jsou ještě o mnoho lepší - teatrálnost je z nich ve filmu stále cítit.

Výborný Michael Fassbender, který dokazuje, že ač by mohl být, tak rozhodně není jedním z herců, pro něž je hlavním benefitem vzhled a herecké schopnosti kdesi vzadu zaostávají. Fassbender je v roli Brandona vyždímán až na dřeň a to je dobře! Film zobrazuje vysoko postaveného člověka, pro kterého finance nejsou problém. Sice mu zdánlivě mnoho nechybí, ale ve skutečnosti cítí jen prázdnotu, frustraci a není schopen navázat perspektivní dlouhodobý vztah nebo své rodinné vztahy vůbec udržet. Svou frustraci a bolest ze života tak vybíjí skrze sex. Skrze emocionálně prázdné sexuální uspokojení, které možná pomůže ventilovat otupělé pocity - ale jen na chvilku. Brandon se totiž setsakramentsky bojí podívat se sám do sebe a přijmout svou vlastní bolest a zranitelnost, aby mohl z bludného kruhu, v němž se nachází, jednou provždy uniknout. Paralela s dnešní dobou a kariéristicky založenou společností je možná až děsivá.

Na svou dobu velmi originální námět filmu zajistí divákovi skvělou podívanou. Jim Carrey jako Truman je skvělý a věříte mu snad všechny emoce. Velmi ráda objevuji jeho polohy v ne zcela komediálních rolích a potvrzuji si, že Jim má a vždy měl hodně co nabídnout a nemusely to být jen na sílu vtipné scénky a praštěné ksichtíky, které hodně jeho rolí definují. Truman Show znázorňuje odpornou hru na dokonalost, kdy je kvůli zábavě druhých jednomu upřeno právo sám si rozhodovat o svém životě. Člověk se tak nevyhne srovnávání s dnešní komerční dobou, kdy je reklama součástí všeho a my vlastně nevíme, jak moc máme rozhodování v rukou sami a z jaké části je podmíněno nevědomým přijetím faktorů, co mají naši společnost ovlivňovat. Technologičtí giganti a úspěšné společnosti jsou tak v roli producenta pořadu Christofa. Méně očividně, avšak zato rafinovaněji. Pohled na ulice města, kde Truman žije, mi svou dokonalostí a organizovaností připomínají barevné pastelové ulice z filmu Střihoruký Edward nebo 451 Stupňů Fahrenheita, kde cítíme cenzuru a ruku, která nás nenápadně směruje, přemýšlí za nás a vybírá, co je pro nás správné a co už ne...

Film bezesporu dobře natočený, který zobrazuje prostředí mezi americkými vojáky bojujícími na východě. Ukazuje tak podmínky mezi mladými muži, kdy pro některé z nich je armáda splněným snem, zatímco většina by ze všeho nejraději jela domů k rodině, přítelkyni či manželce a dětem. Jarhead nám vykreslí denní rutinu vojáků v poušti, kteří se každý po svém vypořádávají s různě těžkými situacemi. Z filmu na mě dýchl pocit, že většina z nich ani neví, proč tam je a uvnitř sebe rozhodně necítí nějaký smysl, proč a za co bojovat. Největší problém, který jsem měla, je absence nějaké zápletky nebo významnějšího děje. Film se tak cíleně spokojí s pouhým zobrazením, což nemusí být nutně špatně, ale mně to prostě u tohoto filmu nesedlo. Proto v hodnocení jen tři hvězdičky.

Hezký snímek z poválečné doby. Ač bych ho chtěla vyzdvihnout více, nakonec se film bude muset spokojit s hodnocením „Neurazí, nenadchne.“ Jako významné plus rozhodně hodnotím kulisy a lokace. Skořepiny, které zbyly z domů, jsou totiž ve své bolestnosti velmi úchvatným prostředím. Ač jsem věděla, že se v opuštěných lokalitách v Ústí nad Labem před lety natáčel válečný film s Keirou Knightley, vůbec jsem si informace během sledování nespojila. Překvapení se tedy dostavilo až po filmu. A že to domům z ulice Na Nivách, jakožto rozbombardovanému Hamburku, náležitě sluší. Potěšila mne také přítomnost křesla Miese van der Rohe nebo stolků z dílny Marcela Breuera ve velkém prosvětleném pokoji Lubertova domu. Po vizuální stránce si tedy není na co stěžovat. Herci se chopili svých rolí bez větších problémů. Avšak děj plyne celou dobu po povrchu. Na to, kolik by bylo možné z této válečné milostné zápletky plné bolesti a rezervovanosti ze ztrát milovaných vyždímat, je celý film veskrze plochý a povrchní. I samotný závěr se dá očekávat a pro mnoho diváků jistě nebude překvapením. Nikdo mne tedy nepřipraví o dojem, že by se z ústřední trojice i celého námětu dalo vykřesat mnohem více. Škoda, třeba příště.

Stejná krev a přesto všichni tak rozdílní, i to se může stát důvodem k zavření jedněch dveří. A potom existují důvody, které donutí je znovu otevřít. Blázinec. Tímto jedním slovem by se dala filmová rodina shrnout. Louis, který se po 12 letech vrátí domů, vyvolá svou přítomností v rodině velké drama. A to takřka bez jediného slova. Neboť se většinou ke slovu ani nedostane. Matka se sestrou Suzanne jsou oproti bratrovi Antoinovi slabým odvarem. Silně neurotický a vztahovačný člověk, který dává lidem okolo sebe nápadně najevo, že jsou mu jejich životy značně ukradené. Vše přitom nejspíše pramení z ublíženého a dotčeného já. To jeho chování ovšem ani zpola neomlouvá. Louisovu zprávu, jejíž sdělení se stalo cílem jeho cesty domů, pochopila jen Antoinova žena Cathrine. To, že umírá, své rodině totiž nezvládl sdělit. Kdo by to také v tak napjatém a konfliktním prostředí dokázal. Louis tak odlétá zpátky do velkoměsta s vědomím toho, že se s rodinou ani naposledy nerozloučil. Citlivý, ale zároveň silný herecký projev Gasparda Ulliela táhne film nahoru a dodává mu rozměr, který by byl jinak mezi hlasitými výkřiky ostatních členů domácnosti zcela ztracen. Velice zajímavý je vztah, který se před očima diváků rozvine mezi Louisem a nenápadnou Cathrine. Jsou na stejné vlně a nejspíše si, ačkoliv jako jediní zprvu zcela neznámí, rozumí. Rozumí pocitům toho druhého, jsou vnímaví, trochu nesmělí a nechají druhé se projevit. Zatímco se zbytek rodiny hysterií a přehnanými reakcemi naprosto vyčerpal, mezi nimi dvěma k pochopení a předání informace došlo i beze slov. Chytlavé vizuálno a skvělé detailní záběry na obličeje herců a z nich čišící emoce. Fakt, že je film adaptací divadelní hry, omlouvá jeho afektovanost. Nikdo ani neočekává, že by se z pláten v Cannes přenesl do komerčních kin. Snímek je artovější a není to tedy určitě podívaná pro každého diváka.