SimpanzJi

Zní to rozhodně zajímavě. Uděláme filmovou adaptaci slavného muzikálu, který má skvělou hudbu a celé to uděláme za hodně peněz, aby to tedy nějak vypadalo. Otázkou tedy je, kde se stala chyba, protože nový Hooperův počin je absolutně nekoukatelný. Hlavní problém lpí už v samotném vizuálu, tvůrci se totiž rozhodli pracovat s těmi nejmodernějšími technologiemi a celý muzikál je tak vytvořen skrz CGI, tedy efekty tvořené počítačovou úpravou obrazu. V praxi to vypadalo tak, že se celý film natočil v ateliéru, v postprocesu byly pak dodělány všechny kulisy a prostředí, a ze samotných herců se staly kočky, nebo spíše jakési nestvůry. Výsledek je tedy takový, že jste nuceni se skoro dvě hodiny dívat na herce, kteří mají své tváře prorostlé hutným kočičím ochlupením, chodí jako lidé, mají nohy a ruce jako lidé, ale místo těla vidíte srst. Jamesa Cordena, který se hrabe v popelnicích plných odpadků, rozhodně na velkém plátně vidět nechcete. Ani Judi Dench jakožto Starou Mojčíčovou s obřím kožichem, který tahá okolo sebe. Dokonce ani Rebel Wilson, Jasona Derula a Taylor Swift. O čem vlastně slavné Cats pojednávají? Filmový příběh se odehrává pouze jediný den, respektive spíše večer, na špinavém předměstí Londýna. Právě tam se scházejí kočky z celé čtvrti, protože se večer má odehrát slavnostní bál, na kterém Stará Mojčíčová Judi Dench vyhlásí jednu kočku, která bude moci začít žít nový život v Mňautkosféře (vše oficiální překlad). Na scéně se ale objevuje zákeřný Mouriart, který (bůhvíproč, není vysvětleno) umí kouzlit a může tak přesouvat věci a kočky z místa na místo, tudíž nechá Starou Mojčíčovou zmizet a nutí ji, aby zvolila právě jeho. Kulisy poskytuje muzikálu Cats nejen samotné předměstí Londýna, ale také tamní divadlo a mléčný bar, před kterým se odehrává primárně první část muzikálu. Už v prvních dvaceti minutách si přejete, aby se jednalo spíše o proslulý mléčný bar Korova z Mechanického pomeranče a uvítali byste příchod Alexe a jeho party, aby si se zpívajícími kočkolidmi trošku pohráli po jejich. V tomto muzikálu se zpívá skoro bez ustání. Moc pasáží, které by například posouvaly děj, neobsahuje, díky čemuž vzniká to, že Cats takřka žádný děj nemají. Vlastně se v nich pořád jen zpívá, vesele, smutně, zpívá, vesele, smutně, a tak pořád dokola. Hudební složka je sice poutavá, má svůj rytmus a tempo, ale po stálém variování slov čičinda, kočka, mourek a myš do písňových textů vás časem začne spíše pořádně štvát a přejete si, ať tahle píseň je už ta poslední. Majestátní finále (respektive chvíle, kdy už očekáváte závěrečné titulky), ve kterém jsou všichni hrdí na své kočkovství a Judi Dench má bůhvíproč promluvu do kamery, se zároveň stane momentem, který vyřkne poslání snímku, jež jste až do té doby marně hledali. Moudrem celého filmu se tak stává to, že kočka není pes. Judi Dench si pak nakonec ještě přeje připravit mlíčko do mističky, čímž stominutové utrpení ukončuje a vy nevíte, jestli se máte smát představě, že Judi Dench pije mlíčko z mističky, brečet, že Cats vznikly, nebo si jít rovnou vymazat paměť, abyste nemuseli myslet na to, jak otřesné to bylo, znovu a znovu. Pro Toma Hoopera, jakožto uznávaného režiséra, je toto vcelku zlomový počin, který může mít dopad na jeho další tvorbu. My ale doufáme, že se jednalo pouze o velký přešlap jeho kariéry, který se nám mohl třeba zdát. Možná tento zbytečný film skutečně nikdy nevznikl a všichni jsme si jen představili ten nejhorší sen, že by režisér Dánské dívky a Královy řeči natočil otřesný muzikál o kočkách, kde bude mít sir Ian McKellen prorostlý obličej chlupy. Adaptace tohoto broadwayského muzikálu by možná lépe fungovala jako animovaný film. Takové byly totiž původní plány, jak tuto divadelní klasiku přetavit do filmu. V této verzi je ale snímek naprosto nesnesitelný a zbytečný, a Cats jsou tak ten nejhorší sen, který se vám kdy zdál. Tedy, bohužel nezdál.

Satirická podívaná se odehrává ve Třetí říši v době války. Malý Jojo se touží dostat do války, aby mohl být Hitlerovým strážcem, a proto se s kamarádem Yorkim dostává na výcvik Hitlerjugend, kde se má všechno naučit. Výcvik má na starosti skoro až hvězdná dvojice Sam Rockwell a Rebel Wilson, kteří vytváří opravdu skvělé kombo. Ostatně, kdykoli se na scéně objeví Rebel Wilson, převálcuje všechno ostatní. První část snímku je hodně parodická, na rozdíl od těch ostatních. To podtrhuje primárně sám režisér Waititi v roli imaginárního Hitlera (ač je sám tvůrce židovského původu), kterého si Jojo představuje v hlavě jako svého nejlepšího kamaráda. Expozice snímku je primárně založena na zesměšnění Hitlera a nacismu jako absurdní ideologie, která bohužel nemá hranic. Scénáristický bod obratu ale nastane ve chvíli, kdy Jojo doma najde ukrytou holku Elsu, o které zjistí, že je Židovka. V tu chvíli se poetika Králíčka Joja zcela změní. Zatímco byla první část parodická, pomyslná druhá část už silně zavání válečným dramatem a dostává se do více intimní roviny mezi samotnými představiteli, ať už jsou to rozhovory syna s matkou (skvělá Scarlett Johansson), rozhovory syna s Elsou anebo to ze všeho nejintimnější, rozhovory matky s Elsou. Právě to jsou chvíle, kdy se film absolutně mění a Waititi zkušeně přechází z parodie přes komedii až do dramatu. Žánrový rozptyl Králíčka Joja je tedy veliký, ale zároveň přesně vyměřený. Waititi už díky svým zkušenostem s dramatickou tvorbou přesně ví, kdy má která část skončit. Hlavní postavou se tak na chvíli stává právě matka, o které se divák dozvídá, že názory svého syna vůbec nepodporuje a svoji vlast momentálně nesnáší. Svěřit se s tím může jenom Else, kterou ona sama ukryla na své půdě, a doufala, že ji Jojo neobjeví. Vznikají tak zvláštní tajemství mezi čtyřmi postavami, které celý příběh vedou. Jojo a Elsa se spolu baví, protože se Jojo snaží zjistit všechno podstatné o židovské rase. Elsa a matka vedou konverzace o lásce, ale nesmí se to dozvědět Jojo. A to, že se Jojo sblížil s Elsou, možná i trochu zamiloval, což ale není schopný odhadnout, se zase přestává líbit imaginárnímu kamarádovi Hitlerovi. Casting Králíčka Joja je opravdu velmi povedený, a velmi úzce je spjat s jednotlivými (skvěle napsanými) charaktery, kterým jejich představitelé plně dostáli. Dá se skoro říct, že co postava, to skvost dotažený do dokonalosti, ať už mluvíme o hlavních rolích (především debutující dvanáctiletý Roman Griffin Davis, který už má na kontě nominaci na Zlatý Glóbus), tak o těch epizodních (například úžasně slizký Stephen Merchant). V hlavě vám rozhodně uvízne samotné finále, nebo spíše doznění snímku. Závěr se totiž obrací zpátky do příběhu a nechává hlavních dva hrdiny tancovat na tématickou píseň, která nechá celý snímek doznít až při závěrečných titulcích. Používá tak stejného postupu, který se například ve stejném roce objevil u norské Psychobitch Martina Lunda anebo, před pár lety, v Charlieho malých tajemstvích. S druhým jmenovaným filmem je Králíček Jojo spjat právě výběrem závěrečné písně. A s podobnými pocity, jako když končí Charlieho putování životem, za tónů písně Heroes Davida Bowieho končí i jedna z nejlepších filmových satir 21. století.

Princezna a půl království je pozoruhodným snímkem, i když nijak nepřekračuje hranice svého žánru. Vcelku pevně se v něm drží a užívá známých postav a jasně daných charakterů, které ale naopak od jejích předchůdců dál rozvíjí. Tématicky se pak vcelku nevšedně otírá o kult osobnosti, naznačuje rozkol mezi životem nižší a vyšší třídy a velmi nesugestivně se snaží naučit základům etikety. Vyniká primárně skvělou režií, kde režisér Karel Janák dokazuje svůj cit pro budování tragikomických situací. Činit tak může díky výbornému scénáři Petra Hudského, který byl sice avizován jako vtipný, což možná chvílemi je, spíše se ale dá označit za edukativní a primárně neobyčejný, hlavně s nebývale příjemným a svižným tempem. Zatímco monotematické charaktery, výjevy a závěry zůstaly zachovány (sedlák vs. namyšlený princ – hádejte, kdo vyhraje), Hudskému se povedlo od toho odprostit a představit scénář, který mimo toho tématizuje několik soudobých jevů a dělá z nich téma hlavní. Tím se snaží právě cílové diváky – děti – pomocí pohádky přimět vnímat svět okolo sebe trochu jinýma očima než dosud. Scénář je plně funkční a škodí mu snad jenom to, že si pohádka jako žánr drží právě své dané charaktery, což se těžko mění, a druhak vcelku nelogická časová smyčka, kdy se sice spěchá, aby se zachránila princezna, ale vlastně to vypadá, jako by si postavy smyčku neuvědomovaly, když zbytečně zastavují na každém druhém kroku. Třetí důležitou složkou snímku je kamera. Poprvé se k pohádce postavil známý kameraman Jan Šťastný, absolvent pražské FAMU, který je svojí prací vcelku specifický a vyniká zúčastněnou a živou kamerou, která je v pohádce vcelku nezvyk, naopak se spíše hodí pro soudobá a aktuálnější témata. To ostatně Šťastný potvrdil svojí prací na seriálech Okresní přebor, Lajna či ve filmu Domácí péče, za kterou byl nominován na Českého lva. Zatímco dosud byla zvyklostí spíše nepříliš dramatická kamera, která se drží od příběhu vcelku stranou, představil Jan Šťastný zcela nový pohled, kdy může být kamera i samotným tvůrcem děje a jedním z posuvníků divákova myšlení. Herecky sází Janák na osvědčené tváře, se kterými už zpravidla spolupracoval na svých předchozích televizních pohádkách, jako Matouš Ruml, Eva Josefíková, Maroš Kramár či Veronika Freimanová. Novou tváří se však Jakub Prachař, který se vám zprvu zdá ve své roli naprosto otřesný a vůbec ne na svém místě, ale jak čas plyne a snímek postupně začíná odhalovat kult osobnosti jeho postavy, namyšleného prince, ukazuje se, že jeho přehrávání ve skutečnosti mělo svůj smysl a nebylo přehráváním hereckým, nicméně jakýmsi přetvařováním a přehráváním jeho postavy. Ve chvíli, kdy se tento fakt opodstatní, začíná divák na postavu nahlížet jinak a pokud mu doteď přišla nepříjemná, začíná se jí vcelku i bát. Tomu nahrává právě Šťastný svou skvělou kamerou, kdy jediného Prachaře snímá z podhledu, zatímco všechny ostatní pak v rovině očí nebo seshora. Princezna a půl království představuje mnoho nového a svým námětem, kamerou a režií v žánru televizní pohádky vyniká. Ač se samozřejmě v jistých ohledech dívá zpátky do minulosti a občas kopíruje jisté motivy, přesto přináší něco, čím je bez nejmenšího problému sledovatelná jak malými diváky, tak těmi staršími. Objevuje Marka Ebena, který mimo to, že skoro hraje sám sebe v roli učitele etikety, jako mistra hereckého timingu. Nabízí také skvěle napsanou, zrežírovanou a zahranou tragikomickou scénu svatby v pojízdném kočáru, která je jedním z vrcholů české televizní pohádky posledních let několika let.

Wow, takhle vyhrocený finále jsem neviděl sakra dlouho.

Co to k*rva, co to do*íči, co zas ten kr*tén zaj*banej zp*čenej zamr*anej natočil? Opravdu si myslí, že tohle je sitcom? Nebo jednou odhalí, že celé jeho televizní působení byla jedna velká recese? Prosím, pane Soukupe, skončete!

Mělo to super potenciál, ale je to docela jedno velký wtf. Postavy nelogicky jednají a celý je to takový nesourodý. Rozhodně zajímavej střih a kamera, scénář už míň.

Tohle je prostě jednoduše geniální. Netuším, jak víc bych to popsal.

Jeden z nejhorších, nejutahanějších, nejnudnějších a nejzbytečnějších filmů, co jsem viděl. PS přetrpěno celé.

Neskutečně strhující audiovizuálno, skvěle protkané líbivým protisvětlem v snad v každém druhém záběru. Herecká nádhera, jemně napsané, chvílemi vypjaté, že až tuhne krev v žilách. Za mě malinko prostříhat delší záběry, jinak výborná věc! (Febiofest 2019)

Tak tady za ten otevřenej konec mám chuť vraždit. Jinak super jako všechny díly, Roden naprosto brilantní.