Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Krátkometrážny
  • Krimi
  • Dokumentárny

Recenzie (103)

plagát

Želanie pre Ježiška (2021) 

Utrpení. Podle mantry "protože jsou Vánoce" jednají všechny postavy, omlouvají tím své nelogické chování, své excesy, svůj náhlý zájem o druhé. Kýčovitá a patetická atmosféra Vánoc, během kterých svět jako by byl propojený, přece zakryje všechny neshody, problémy, nenávisti! (rozuměj "aspoň na týden v roce se budu přetvařovat, že tě mám rád"). Děti jsou tu naivní, ale samostatné, puberťáci magoři s dredy, dospělí nestabilní jedinci, patlající se ve svém životě, a nakonec staří lidé senilní, zmatení, ale roztomilí. Tak hezké české svátky, jak jsou všichni pohromadě! Z ideologického hlediska, co se v tomto filmu z nějakých fragmentů dá vyčíst: Amerika je taková divná (Santa fuj), internetu se vůbec nedá věřit, cizinci jsou taky divný (a co tu vůbec dělaj, ale tak tu bagetu si od nich vezmu, no), a vůbec ty moderní trendy jsou celé divné. Aby spolu chodili dva kluci? Jako je to překvapení... no tak jo, ale stejně "achjo". Nejčastějšími slovy, které provázejí celý film, jsou Vánoce a rodina. Nakonec nikdo nezůstane sám, protože to je hrozné, být na Vánoce sám! A ten, komu Vánoce přišly zbytečné, je nakonec stejně má rád, protože jsou přece nádherné.

plagát

Ada (2021) 

Ada může být chápána jako alegorie na společnost, která není příliš nakloněna výrazným fyzickým odlišnostem – s tímto tématem pracují například Neuvěřitelná dobrodružství Paula Harkera (2019) nebo i Tvář vody (2017). Ovčí dítě tady ale spíš v některých scénách připomíná díky prostředí farmy a jízdě na traktoru figuru na styl Králíčka Petra (2018), oblíbeného amerického rodinného filmu, a otec Ady, jenž se na konci nečekaně zjeví, zase svým vzhledem inklinuje někam k Hellboyovi (2004). Ve výsledku působí hlavní téma filmu rozpačitě a v mnoha momentech vtipně. Film je svým filmem neukotvený – částečně inklinuje k surovému psychologickému dramatu skandinávského typu, na druhou stranu využívá hlavní motiv jak z řeckých divných filmů, v některých scénách se ale snaží o folklorní horor na způsob Slunovratu (2019). V prvním případě nejsou postavy dostatečně prokreslené, aby se na ně divák dokázal napojit, v druhém případě je s divností pracováno pouze po povrchu a bez nějakého, klidně absurdního vysvětlení, ve třetím případě je islandská mystika zmíněna letmo.

plagát

Krajina ve stínu (2020) 

Krajina ve stínu (2020, r. Bohdan Sláma) Letní filmovou školu v Uherském Hradišti zakončila předpremiéra nového filmu Bohdana Slámy, který nese až poetický název Krajina ve stínu. Pro Slámu byl po více než dvacetileté kariéře filmového režiséra přesto něčím objevným – poprvé natočil historický film, a poprvé nepracoval podle vlastního scénáře (což spolu může a nemusí souviset, ale dozajista se to podepsalo na výsledku). Děj začíná na počátku třicátých let minulého století v malé vísce na pomezí Čech a Rakouska a mapuje život jedné rodiny až do padesátých let. Námět vychází ze skutečných událostí a zpracovává téma vražd sudetských Němců. Jedná se o kontroverzní a (i díky tomu) nosné téma, které jako takové ještě v domácí kinematografii nebylo zpracováno. Geneze vzniku filmu je spletitá. Dílo je ve vývoji už přes osm let a za jeho vznikem stojí producent Martin Růžička, pro kterého je Krajina ve stínu prvotina (film nakonec produkoval společně s Jindřichem Motýlem). Zkušený scenárista Ivan Arsenjev napsal téměř deset verzí scénáře. Režie se nejdříve měl ujmout režisér nezávislých dramat Zdeněk Jiráský (Poupata, 2011, V tichu, 2014), teprve po jeho odchodu se k látce dostal Sláma, výrazně se měnily i další klíčové štábní profese. Krajina ve stínu jako výsledek lze zařadit do artového mainstreamu, pokud něco takového vůbec stále existuje. Velkým problémem Krajiny ve stínu je tzv. kolektivní hrdina. Ve filmu se objevuje nezapamatovatelné množství postav, z nichž žádná vlastně není určující a nezbytná, a kdyby se ztratila (což se zde děje úplně běžně a bez okolků), vůbec ničemu by to nevadilo. Postavy tedy fungují jenom jako celek, což je nešťastné. Protože Krajina ve stínu, která sama sebe nazývá kronikou jedné obce, je tak přehlcena zbytečným množstvím postav v pozadí i popředí, nedostává se prostoru pro jejich charakterizaci. Většina postav tím pádem postrádá typické rysy a vlastnosti a spojují se ve dva archetypy, následující svůj původ. Jedna z postav příběhu se z ublížené stane tou, která terorizuje – tím práce s postavami končí. Herci v podstatě nemají co hrát a působí nadmíru strojeně. Slámova režie je naproti jeho předchozím projektům necitlivá a autorský rukopis nečitelný. To zřejmě může souviset s nepůvodním námětem. Sláma jako by s pátým filmem ztratil svoji identitu – Krajina ve stínu zrovna o hledání identity pojednává. Alespoň to tvrdí úvodní titulky. Pokud by Krajina ve stínu byla skutečně kronikou, musela by se mnohem více zaobírat nejen jednotlivými postavami (nevíme o nich takřka nic), ale také (a primárně) kauzalitou ve vyprávění. Jednotlivé scény na sebe málokdy přímo navazují, postavy se během téměř dvacetiletého období vůbec neproměňují, jako by vesnice snad během tohoto bouřlivého období stagnovala a stála na místě. Představme si to na hloupé, ale trefné metafoře: kronika má 600 stran, ale to je hodně, takže musíme půlku vytrhat. Vznikne tedy jakási mozaika jednotlivých událostí, kterým bohužel chybí vzájemné spoje. Děj není konzistentní. Snímek, ač tu ambici má a snaží se o to, nefunguje jako jedno dlouhé vyprávění, ale několik menších epizodek. Snímek má velké ambice – utápí se ale nejen v touze zmapovat téměř pětadvacet let života jedné rodiny na ploše dvou hodin, ovšem také ve své instantní umělosti. Krajina ve stínu je kameramanem Divišem Markem natočena na film. Navzdory mnohým očekáváním není kamera vůbec poetická a uhrančivá, ale jenom popisná. Téměř před rokem šlo do kin na film natočené Nabarvené ptáče Václava Marhoula, kde za kamerou stál Vladimír Smutný. Zatímco v Nabarveném ptáčeti kamera podtrhuje silný příběh se silným hlavním hrdinou, který překonává nástrahy, v Krajině ve stínu kamera vyprávění nikam neposouvá a záběry orání pole spojuje s kompozičně přesnými, ale bohužel nadmíru strojenými záběry občanů vesnice. I díky kameře je tak film je výsledku umělý, a jeho jediným sdělením je, že lidé byli svině za každých okolností a za každého režimu. Do jisté míry je to asi pravda, ale na film, na kterém se pracovalo osm let, je to nějak málo.

plagát

Casting na lásku (2020) odpad!

Poslední dva roky jsem toužil vidět film (jakýkoli) Evy Toulové na velkém plátně. Letos se mi to konečně podařilo. Bylo to samozřejmě výživný, jak to tahle holčina umí. V kině se mnou bylo ještě asi 5 lidí a všichni se smáli. Čemu, to je otázkou. Casting na lásku disponuje mnohokrát ohraným vyprávěcím schématem romantických komedií, které se v poslední době točí. Neúspěšná herečka Stela má otřesného manžela (to je život!), se kterým se právě rozvádí, a chce si najít jiného partnera. Divák sice za celou dobu nevidí nic, co by s rozvodovým řízením souviselo a manžel se asi půl hodiny před koncem filmu úplně vytratí, ale to je vedlejší, protože filmy Evy Toulové se klasicky vymykají zákonům logiky a lidskému chápání. Stela (Tereza Němcová-Petrášková, kterou neznáte) se rozhodne vzepřít manželovi tím, co podle ní umí nejlépe, a to svádět chlapy. A tak do toho jde naplno. Toulová jako klasicky vůbec neví, co chce divákovi sdělit (a možná ani nic sdělit nechce, což by nakonec byla ta nejšťastnější varianta). Stelu nechává bloudit mezi castingy a jejími dávnými ctiteli, kterého si jednoho po druhém zkouší. Divákovi je představeno několik otřesných archetypů mužů: v prvé řadě Martin Sitta jako manžel, co pije pivo a chodí do "tý opravdový práce", která nikdy není vyobrazena. Igor Bareš jako milý pán po padesátce, který by byl sice věrný, ale je starej a nudnej, takže ho Stela nechce. Vojtěch Babišta jako dvacetiletý zajíček, který má v podstatě dvojroli – teenager pařící hry a chodící product-placement firmy Bandi. Lukáš Langmajer hraje sportovního debila a konečně Václav Vydra umělce, který jde za každou, do které to může strčit. Do toho mezi hlavní postavy patří nadměrně obézní číšník (Jan Řezníček), se kterým se Stela náhodně potkává. Co se však týče výstavby filmu, přes všechny scenáristické klišé, které Toulová s vervou umisťuje, se jí zde nedá zapřít smysl pro sjednocení rovin castingy/lov na muže. Casting má pak v podstatě dvojí význam – na jednu stranu sledujeme průběh castingů, na straně druhé se tím stávají i výběry partnerů. To je to jediné, co je ve filmu alespoň trochu promyšlené (mimo pár obrazových kompozic) a má smysl s tím pracovat dál. Casting na lásku je podivný film. Některé záběry vypadají profesionálně, jiné by se naopak mohly zařadit do nějakého formátu na televizi Barrandov (kde Toulová natočila společně s legendou české žumpy Magnuskem desetidílný seriál Čechovi). Nekonzistentní vizuál podtrhuje několik podobně znějících a stále se opakujících skladeb Davida Solaře, ve kterých se zpívá o světě, který na tebe čeká, a tak podobně. Přes to všechno je ale Casting na lásku Toulové nejdospělejší film. Geneze této skvělé multižánrové umělkyně (píše, točí, hraje, maluje, snad i fotí) je sama o sobě skvělá – věřte tomu nebo ne, každopádně Eva Toulová vystudovala katedru režie na FAMU, a to filmem Dvojhra (2012), který já osobně považuji za to nejhorší ze studentské tvorby této školy. Toulová si už od studií drží své téma, se kterým (seč neoriginálně a neohrabaně) pracuje dodnes – zaměřuje se na současné ženské příběhy. Po příšerných studentských filmech představila před šesti lety celovečerák Šťastná (2014), na který přišlo pár tisíc lidí. Jediný film, kde se vyhnula ženskému příběhu, Jak se moří revizoři (2018), hrálo nějakých 15 kin po republice. Casting na lásku distribuuje Bontonfilm. Toulová dospěla i v tomto ohledu. Casting na lásku je sice její nejlepší film, zároveň se Toulová stále pohybuje na dně české kinematografie současnosti. Takže až budete mít v křížovce "česká režisérka Eva ..." (a to se mi fakt stalo!) – víte, koho doplnit.

plagát

Vražda ing. Čerta (1970) 

Hlavní postavou, se kterou se zároveň divák nejlépe ztotožní, je bezesporu Ona. Ač má ve snímku téměř stejně prostoru jako Čert, její pocity můžeme pozorovat hned v několika rovinách. Jednak se nám odvíjí samotný příběh mezi dvěma postavami, zároveň pak Ona mnoho věcí komentuje osobním komentářem nebo sedí ve “zpovědnici” a reflektuje události do zrcadla. To je jeden z filozofičtějších rozměrů Vraždy Ing. Čerta, která ale jinak slouží i divákovi, které tyto záměry neobjeví či nepochopí. Sledování snímku může být variabilní a lze chápat v několika rovinách. Buď prvoplánově jako vztah mezi Ní a Čertem, anebo vztah mezi pohlavími – tudíž mužem a ženou. Krumbachová nám představuje dva (zpočátku) stereotypní charaktery a klišé společné večeře, které ale stihne několikrát zbořit (a jak víme, obrácené klišé už není klišé). Divák se tak například dozvídá, že Čert je skutečný čert z pekel a několikrát to svým jednáním dokáže. Snímek postupně eskaluje ve větší a větší absurdno. Zatímco zpočátku sledujeme romantickou komedii, během sedmdesáti minut se vystřídá drama, krimi i fantasy, protože co si budeme, čerti se po našem bytě jen tak neprocházejí. Charaktery se vyvíjejí, postupně je poznáváme a otevírají se nám. Co se týče výše zmíněné formální stránky, Krumbachová si jako zkušená kostymérka (samozřejmě i k tomuto snímku vytvářela koncept kostýmů) všímá nejmenších detailů. Dekorace bytu, ve kterém se většina filmu odehrává, jsou stavěny do kontrastu k samotným kostýmům, do kterých jsou postavy oděny. Mluvíme však o kontrastu jemném, který navzájem souzní – každá z postav má něco béžového a hnědého, stěny pokoje jsou pak také béžové a nábytek logicky tmavě hnědý. Barvy jsou skutečně synergické a na plátně skvěle fungují. Často je mizanscéna doplněna ještě o nějakou zelenou květinu. Kamera Jiřího Macáka je ve většině záběrů statická, střih Miroslava Hájka má volnější tempo a nápadně delší záběry, ve kterých se postavy navzájem konfrontují, doplňuje příjemná hudba Angelo Michajlova. Zvuk Františka Fabiána se zaměřuje především na výrazné hlasy hlavních dvou herců a příliš nevnímá okolní jevy. Pokud postavy nemluví nebo nehraje hudba, je skutečné filmové ticho. Tento film má skvělé tempo a uměřenou stopáž, která k vyprávěnému příběhu sedí akorát. Jediné, co lze vytknout kompaktnosti celého počinu jsou tři (ač velmi krátké) scény, ve kterých se objevují jiné postavy než Ona a Čert – možná by bylo zajímavější skutečně pracovat jenom s nimi a nenechat příběh vyrušit něčím dalším. Otázkou pak ale je, jak by narativ fungoval bez těchto scén, ve kterých je vždy přítomna postava věštkyně z karet, která Jí předpovídá budoucnost a značně ovlivňuje její následující konání. Sledovat snímek Vražda Ing. Čerta po padesáti letech od vzniku je skutečně magické. Svět (i svět filmový) se mezitím vyvinul, přesto je však děsivé, kolik z tohoto příběhu bohužel platí i v dnešní době. Feministicky zaměřené snímky dvojice Chytilová–Krumbachová (tento nevyjímaje) jsou bohužel v některých svých rozměrech stále aktuální a nic se na nich nezměnilo. Ženy jsou v některých částech světa stále vnímány jako něco míň, jako kuchařky a domácí hospodářky (právě tento stereotyp skvěle popisuje Vražda Ing. Čerta – zatímco Ona mu každý večer vaří, on ani nepoděkuje, protože si myslí, že to je jasná věc). Vražda Ing. Čerta je tak nejen skvěle propracovanou komedií s výbornými hlavními představiteli, skvělou režií s citem pro detail, ale zároveň svědectvím sedmdesátých let, od kterých jsme se sice posunuli hodně, ale v některých tématech vlastně příliš ne. Bohoušů Čertů je dnes pořád hrozně moc. Ale jak se zpívá v průvodní písni celého snímku – lepší sněžný muž, nežli žádný muž.

plagát

Mrtvé nechte spát (2018) odpad!

Samotný příběh se točí okolo nadpřirozena, jak to tak u snímků s hororovou tématikou bývá. Sleduje Jimmyho, mladého satanistu, který se shodou okolností (trapných a neoriginálních) spřátelí s Amirem, nově příchozím spolužákem do jeho třídy. A zatímco jsou oba dva loseři, spolu plánují se z této škatulky vymanit a stát se cool. Hlavní postava Jimmyho je neskutečně otravná takovým způsobem, že bolí sledovat jakoukoli jeho hereckou akci více než pár vteřin. Samotná ústřední dvojice se k sobě vůbec nehodí, energie mezi nimi vůbec nefunguje a celkově na nich stojí, tedy spíš padá, celý snímek, mimo stupidního scénáře a otřesného vizuálu, který byl možná takto otřesně plánován, a možná také ne, protože nevíme, jak byl vlastně film žánrově koncipován. Mrtvé nechte spát je opravdu unikátní počin v tom, že nevíte, jestli žánrem spadá do hororu (tedy že se máte bát a lekat), hororové komedie (že se máte smát tomu, že se samotné postavy bojí a lekají) anebo dokonce parodie (že se máte smát tomu, jak je celý snímek natočený, vyprávěný, zahraný, obsazený, a celé je to vlastně nadsázka). Divák tápe, protože jednotlivé segmenty tohoto celovečerního debutu režiséra Sohaila A. Hassana jsou skutečně rozpačité. Chvílemi je skutečně čiré utrpení, když musíte Mrtvé nechte spát sledovat a opravdu byste je raději nechali spát. Možná byste nechali spát i režiséra, aby tento snímek nikdy nenatočil. Samotný tvůrce je jedním z mnoha režisérů, kteří se podíleli na dánském velepropadáku Supernatural Tales z roku 2012, který se naopak profiluje čistě jako horor či thriller. Snímek sklidil velkou řadu kritických ohlasů a Hassan se proto zřejmě rozhodl přidat trochu humoru, kterým to třeba vylepší. Avšak, to se nestalo. Celý snímek je doprovázen primárně opravdu strašným vizuálem, který působí jako osmdesátková tvorba. Otázkou skutečně zůstává, jestli to tak bylo myšleno nebo nikoliv. Pokud ano, proč pak některé vizuální efekty vypadají příšerně a některé dobře? Pokud ne, proč vypadají některé tak příšerně? Možná je vlastně Mrtvé nechte spát extra dobrý film, protože v divákovi vyvolává desítky otázek, které mu nikdy nejsou zodpovězeny, a filmy mají vyvolávat otázky. Hlavní otázkou však zůstává, jaktože snímek uvádí Severská filmová zima, a nikoliv recesisticky Festival otrlého diváka.

plagát

Srdcová kráľovná (2019) 

Nový pohled na tématiku lásky a vztahů se rozhodla na filmová plátna přenést režisérka May el-Toukhy, která přišla s příběhem právničky Anne, ve které doslova exceluje skvěle přirozená a bezcharakterní Trine Dyrholm (za roli získala nominaci na Evropských filmových cenách), která žije spořádaný život se svými dvěma dětmi a manželem Peterem. Teď byste možná čekali, že Anne například potká kolegu právníka, se kterým manžela podvede, ale takovému nudnému motivu se el-Toukhy úspěšně vyhýbá. Postavou, která, – jak už čekáte – Annin vztah s Peterem rozvrátí, je velice netradičně Peterův syn z předchozího manželství. Karty jsou rozdány na stole, může se začít hrát. Poprvé divák vidí, že se mezi Anne a nevlastním synem Gustavem začíná odvíjet ještě jiný druh vztahu, tématicky při rodinné hře na schovávanou, která je tak trochu nepřímým úkazem toho, jak se asi jejich tajný vztah bude odvíjet do budoucna. Manžel je za pikolou, Anne a Gustav jsou spolu schovaní za stromem. Gustav vyběhne první a tátu zapiká. Anne se schovává dál. Na první pohled tato absolutně nepodstatná scéna určí vývoj následujících několika desítek minut, které přesně kopírují vývoj nevinné schovávané. Takových scén obsahuje Srdcová královna mnohem více a hraje vlastně na schovávanou i s divákem, který může jednotlivé souvislosti hledat a spojovat je navzájem. Skvěle pracuje el-Toukhy i s vývoji a motivacemi charakterů. Zatímco Gustav je vyobrazený jako živelný a nespoutaný mladík, který ještě poznává život a ochutnává ho plnými doušky, Anne je spořádaná úspěšná právnička, mající své zásady. Annin manžel je úplně stejný jako ona, možná ale více snobský než ona. Když někdo tedy problematického Gustava bere čistě jako charakter postavy, nemusel by plně pochopit, proč se do něj Anne zamiluje. Pokud ale pochopí, že musí na celý příběh nahlížet více komplexně a postavy chápat v kontextu s ostatními, je mu úplně jasné, proč mezi nimi tak spontánně vznikne silné pouto. Sexuální vztah zároveň působí jako pomsta od obou postav. Gustav se mstí, že ho otec kdysi opustil a nechal s matkou. Anne se mstí, že ji s ním už život příliš nebaví. Vztah milenců je vyobrazen drsně, krutě a nespoutaně. Neklade si absolutně žádné hranice při zobrazování sexuality, nechává ze sebe postavy strhat všechno oblečení a zobrazuje i ztopořený penis sedmnáctiletého Gustava, možná snad proto, aby si divák uvědomil, jak závažná věc se mezi nimi děje, ač se to na první pohled nemusí zdát. To zároveň podporuje i nahlížení do Anniny práce, kde řeší podobné případy, jako například domácí týrání, a režisérka tak chytře asociuje její případy v práci s tím doma, kdy spojuje dvě dějové linky filmu a celý se tak zdá být více komplexním a tématicky sjednoceným. Nic neuniká, nic nepřebývá a všechno je na svém místě. Srdcová královna je možná sociální drama, možná thriller, ale škatulce romantického dramatu by se vyhýbal těžko, ač si pod tímto pojmem bohužel všichni představí otřepané milostné trojúhelníky či jakékoli televizní filmy podle Rosamunde Pilcher s názvy jako Mé srdce patří tobě (2014), Zeptej se srdce (2011), Na křídlech lásky (2010) nebo Křídla naděje (2007), stále kombinující v názvech slova srdce, láska a křídla. Několik autorů za poslední dobu ovšem potvrdilo, že téma lásky není otřepané vůbec, naopak je ale důležité autorské a novácké uchopení tématu. Například Gaspar Noé před pěti lety představil pobuřující snímek Love, který opravdu není o ničem jiném než o lásce, přesto dokázal vytvořit zajímavý a zároveň nepříliš dějový film, střídající časové roviny, a vytvořil tak opravdu autorský pohled na destrukci člověka láskou. Vytčeno mu ale bylo příliš sexuálních scén, nemyšleno například hranicí toho, co ukázat a co ne, ale spíše jeho počtem v průběhu celého filmu. S tím pracuje Srdcová královna o mnoho lépe, sexuálních scén obsahuje pouze pár a ač jsou stejně odhalené jako v Love, nezaměřují se jenom na záběry vzrušených citlivých míst. Režisérce May el-Toukhy se podařilo nejen napsat zajímavý nevídaný příběh, ale zároveň spoluprací s kameramanem Jasperem Spanningem docílit surového severského vizuálu a lásku z papíru předat divákovi obrazem. Tím, jak chytře pracuje s filmovým vyprávěním, napětím a dává divákovi indicie, je tak Srdcová královna filmem jak pro artového festivalového diváka, tak zároveň toho mainstreamového s menšími nároky. Ač snímek působí na první pohled velmi jednoduše a prostě, uvnitř je důkladně promyšlený až do těch posledních nejmenších detailů. Snímek buduje napjatý a tajený vztah mezi dvěma osobami, jejichž láska (ať už z důvodu věkového rozdílu či incestu) je stále velkým tabu, které snímek skvěle otevírá a vykládá karty na stůl. A právě karty jsou jedním z motivů, které pozadí Srdcové královny nabízí. Stejnojmenná karta totiž znamená ve výkladu karet matku, manželku, laskavou příbuznou nebo přítelkyni, a přestože může srdcová dáma může také představovat nevěstu nebo milenku, jedná se vždy o starší osobu. A když pak zapátráte na podivuhodně bizarních webech o ezoterice a výkladu tarotových, mariášových či jiných karet, zjistíte, že možná i další postavy zapadají do této prazvláštní mytologie. Například srdcový král ve spojení s jinými srdcovými kartami napovídá, že se jedná o silný cit mezi dvěma partnery. Jestli si režisérka vyložila karty na stůl a začala psát scénář, těžko říct, ale dozajista ukryla to největší tajemství filmu právě do názvu, kdy nevíme, jestli je hrdina pouze královnou srdcí dvou mužů, anebo máme hledat význam ve výkladu karet. S tím prvním se můžete smířit, u toho druhého můžete prostudovat třeba weby Asociace kartářek nebo Bílá magie, ale jen na vlastní nebezpečí.

plagát

Ďaleko od Reykjavíku (2019) 

Divák sleduje příběh z malého hospodářství v malé vesnici na severu Islandu. Selka Inge, která se se svým manželem na statku jen tak uživí, musí čelit nečekaným událostem poté, co její manžel tragicky umírá při dopravní nehodě. Ocitá se v dluzích, a ještě k tomu jí za zády stále stojí místní družstvo, kterého je členem a musí mu prodávat všechny své výrobky, i kdyby je jinde prodala za mnohem lepší peníze. Když se dozví, že s manželovou smrtí má něco společného právě šéf družstva, rozhodne se jednat a vzít osud do vlastních rukou. Bohužel se tak ale rozhoduje až zhruba v šedesáté minutě filmu, čímž se předchozích padesát devět stává nudnými, nezajímavými a hlavně, pro příběh docela zcestnými. Celý příběh, který předchází danému dni D (tedy dni, kdy se Inge rozhodne pomstít), navíc působí docela tragikomicky. Divákovi nebyly postavy nijak výrazně představeny, spíše observačně sleduje situace, které na sebe jakoby vůbec nenavazují, a dělá si ucelený obrázek o vztahu postav. Například ona smrt manžela, která zřejmě měla vyznít pro diváka dramatickým a emočním způsobem, působí možná spíše naopak. Celkově má snímek spíše více záporů než kladů, ať už se bavíme o narativu, budování emocí či motivech postav. Sledování Daleko od Reykjavíku by se dalo přirovnat k cestě po české dopravní tepně D1 z Prahy do Brna. Ona nějakým způsobem funguje, ale všude jsou nějaké problémy, které nikdo není schopný vyřešit a vás už to opravdu nudí. Nevíte, jestli se máte smát nebo radši brečet. Říkáte si, jak je možné, že to trvá tak dlouho, že jste ještě stále nedojeli do konce. Zrovna míjíte asi Jihlavu, když najedete na opravený úsek, který kupodivu vcelku svižně jede kupředu a vy se blížíte k cíli. Na konci cesty, kdy jste konečně dorazili do Brna, skoro oslavujete, že jste přijeli a snažíte se zapomenout, jak ale skoro většina celý byla nudná, trhavá a nekomplexní. Přesně tak totiž funguje toto Hákonarsonovo filmové vyprávění. Zatímco na pomalou a nezáživnou expozici navazuje ještě táhlejší kolize, krize působí jako vodítko ke zvratu k lepšímu. Zásadně narativ změní až peripetie, což je moment, kdy Inga začíná jednat. Najednou se změní tempo a poprvé za celý film zazní rytmická dunivá hudba, která popožene celý příběh dopředu až ke katastrofě, která ale bohužel končí přesně tak, jak jste si mysleli. Ústředním problémem není ale pouze samotné tempo, ale také samotné postavy, které jsou bohužel vystavěny vcelku nekomplexně a bezcharakterně. Zatímco hlavní hrdinka je popisována jako mlčenlivá a tvrdohlavá vesničanka, která je smutná ze smrti manžela a hodlá ho pomstít, mění se jí motivy pomsty. Zatímco nejdřív chce pomstít smrt manžela, následně se z ní stává spíše revolucionářka, která se postavila systému a hodlá družstvo zničit. Když už jí dojdou všechny možné argumenty, až v závěru filmu vzpomíná opět na zesnulého manžela, kvůli kterému se vlastně do celé akce pustila. Inga má alespoň jistý charakter, na rozdíl od všech ostatních postav příběhu. Ty bohužel není lehké vyjmenovat, protože si žádnou z nich není možné pamatovat déle než po cestě z kina na tramvaj. Nezajímavé postavy, které ovšem Inze pomáhají s onou vzpourou, jsou absolutně upozadněné a věnuje se jim minimum času. Úplně nejhůře jsou na tom její již dospělé děti, které nabízejí pouze útěchu v podobě dvou scén, kdy s matkou společně brečí. Hákonarsonovi je téma venkova blízké už proto, že na něm sám vyrostl, a do prostředí islandských vesnic stavěl i jeho minulý film Berani. V nich vyprávěl příběh dvou outsiderů Kiddiho a Gummiho, bratrů, kteří spolu už 40 let nepromluvili ani slovo, a jediné, co oba sdílejí, je láska k ovcím. Motivy se příliš nezměnily. Venkov zůstal, ovce vystřídaly krávy. Na rozdíl od pečlivě vybudovaného vztahu mezi dvěma bratry se ale Hákonarson rozhodl vyprávět svůj nejnovější film více komplexně, a snažil se tak popsat širší vztahy mezi vesnickými sedláky. Paradoxně se ale tato ambice stala největší škodnou. Unikátní ponor do života dvou bratrů měl nejen pozoruhodně realisticky napsaný scénář a skvěle zrežírované dramatické momenty, ale byl také protkán specifickým islandským humorem a zároveň geniem loci onoho prostředí. To snímku Daleko od Reykjavíku bohužel absolutně chybí, naopak atmosféru buduje snad jen pomocí občasné seversky temné mrazivé hudby. Islandská produkce se často vyznačuje tím, že dává na odiv svojí nezaměnitelnou krajinu, která je často jedním z hlavních motivů. Tomu se Hákonarson tentokrát téměř vyhýbá, až na několik záběrů z auta, které ale působí spíše nemístně. Celkově je vizuál Daleka od Reykjavíku a dost méně poutavý než další islandské filmy posledních let, o kterých se nějakým způsobem debatovalo na mezinárodní scéně. Mart Taniel, který je hlavním kameramanem filmu, pochází z Estonska a s Hákornasonem už spolupracoval na studentském filmu Slávek The Shit. Možná to má na svědomí právě on, kdy svým přirozeným nepatriorismem k Islandu nechtěl vyzdvihnout právě to, co tamní tvůrci i světoví kritici považují za významné. Ač totiž Islanďané často vyprávějí silné příběhy, nutno uznat, že právě islandská krajina je tím, co jim dodává tak specifický nádech a dokáží se spolehlivě vymezit oproti severské produkci Švédska či Dánska, kde je rozdíl opravdu znatelný na první pohled. A je to více než logické a přirozené, možná až pudové – Island těží z toho, co je mu vlastní. Hákonarsonova novinka je často přirovnávána k jiným filmům stejného žánru, což ale často bývá znamením neoriginality. V Daleko od Reykjavíku tomu není jinak. Snímek je často srovnáván s oscarovými Třemi billboardy kousek od Ebbingu Martina McDonagha, který tématicky opravdu vcelku sedí. Tvrdohlavá žena v hlavní roli, která se rozhodne zakročit až ve chvíli, kdy se něco podstatného stane. Srovnání Tří billboardů s tímto islandským počinem ale působí až vtipně a nemístně. Pokud ještě nemáte dost metafory s dálnicí, tak si představte tu porouchanou D1 s uzavírkami na každém pátém kilometru, u které si po projetí říkáte, že už nikdy více (Daleko od Reykjavíku), a posléze ji srovnejte s uhlazenou německou dálnicí, která funguje přesně tak, jak má, a projedete se po ní klidně pětkrát za sebou (Tři billboardy kousek za Ebbingem), protože vás po ní prostě baví jezdit. Hákonarsonova novinka sice končí vcelku příjemně, ale je to spíše výsledkem toho, že jste už konečně dojeli do konce. A když pak vidíte, že sama hrdinka skutečně v posledním záběru jede po prašné kamenité cestě vstříc nejisté budoucnosti, možná vám ta metafora s dálnicí nepřijde tak dětinská jako dosud.

plagát

77th Golden Globe Awards (2020) (relácia) 

Gervais: Hello and welcome to the 77th annual Golden Globe Awards, live from the Beverly Hilton Hotel here in Los Angeles. I’m Ricky Gervais, thank you. You’ll be pleased to know this is the last time I’m hosting these awards, so I don’t care anymore. I’m joking. I never did. I’m joking, I never did. NBC clearly don’t care either — fifth time. I mean, Kevin Hart was fired from the Oscars for some offensive tweets — hello? Lucky for me, the Hollywood Foreign Press can barely speak English and they’ve no idea what Twitter is, so I got offered this gig by fax. Let’s go out with a bang, let’s have a laugh at your expense. Remember, they’re just jokes. We’re all gonna die soon and there’s no sequel, so remember that. But you all look lovely all dolled up. You came here in your limos. I came here in a limo tonight and the license plate was made by Felicity Huffman. No, shush. It’s her daughter I feel sorry for. OK? That must be the most embarrassing thing that’s ever happened to her. And her dad was in Wild Hogs. Lots of big celebrities here tonight. Legends. Icons. This table alone — Al Pacino, Robert DeNiro … Baby Yoda. Oh, that’s Joe Pesci, sorry. I love you man. Don’t have me whacked. But tonight isn’t just about the people in front of the camera. In this room are some of the most important TV and film executives in the world. People from every background. They all have one thing in common: They’re all terrified of Ronan Farrow. He’s coming for ya. Talking of all you perverts, it was a big year for pedophile movies. Surviving R. Kelly, Leaving Neverland, Two Popes. Shut up. Shut up. I don’t care. I don’t care. Many talented people of color were snubbed in major categories. Unfortunately, there’s nothing we can do about that. Hollywood Foreign press are all very racist. Fifth time. So. We were going to do an In-Memoriam this year, but when I saw the list of people who died, it wasn’t diverse enough. No, it was mostly white people and I thought, nah, not on my watch. Maybe next year. Let’s see what happens. No one cares about movies anymore. No one goes to cinema, no one really watches network TV. Everyone is watching Netflix. This show should just be me coming out, going, "Well done Netflix. You win everything. Good night." But no, we got to drag it out for three hours. You could binge-watch the entire first season of Afterlife instead of watching this show. That’s a show about a man who wants to kill himself cause his wife dies of cancer and it’s still more fun than this. Spoiler alert, season two is on the way so in the end he obviously didn’t kill himself. Just like Jeffrey Epstein. Shut up. I know he’s your friend but I don’t care. Seriously, most films are awful. Lazy. Remakes, sequels. I’ve heard a rumor there might be a sequel to Sophie’s Choice. I mean, that would just be Meryl just going, "Well, it’s gotta be this one then." All the best actors have jumped to Netflix, HBO. And the actors who just do Hollywood movies now do fantasy-adventure nonsense. They wear masks and capes and really tight costumes. Their job isn’t acting anymore. It’s going to the gym twice a day and taking steroids, really. Have we got an award for most ripped junky? No point, we’d know who’d win that. Martin Scorsese made the news for his controversial comments about the Marvel franchise. He said they’re not real cinema and they remind him about theme parks. I agree. Although I don’t know what he’s doing hanging around theme parks. He’s not big enough to go on the rides. He’s tiny. The Irishman was amazing. It was amazing. It was great. Long, but amazing. It wasn’t the only epic movie. Once Upon a Time in Hollywood, nearly three hours long. Leonardo DiCaprio attended the premiere and by the end his date was too old for him. Even Prince Andrew was like, “Come on, Leo, mate.You’re nearly 50-something.” The world got to see James Corden as a fat pussy. He was also in the movie Cats. No one saw that movie. And the reviews, shocking. I saw one that said, "This is the worst thing to happen to cats since dogs." But Dame Judi Dench defended the film saying it was the film she was born to play because she loves nothing better than plunking herself down on the carpet, lifting her leg and licking her ass. (Coughs) Hairball. She’s old-school. It’s the last time, who cares? Apple roared into the TV game with The Morning Show, a superb drama about the importance of dignity and doing the right thing, made by a company that runs sweatshops in China. Well, you say you’re woke but the companies you work for in China — unbelievable. Apple, Amazon, Disney. If ISIS started a streaming service you’d call your agent, wouldn’t you? So if you do win an award tonight, don’t use it as a platform to make a political speech. You’re in no position to lecture the public about anything. You know nothing about the real world. Most of you spent less time in school than Greta Thunberg. So if you win, come up, accept your little award, thank your agent, and your God and fuck off, OK? It’s already three hours long. Right, let’s do the first award.