Misha

Paní Zdenka je úžasná, má velký dar vyprávět, ve svém věku a s tíhou všech životních událostí je energická a rozhodně nepatří mezi zapšklé důchodce, které denně potkávám; a co hlavně - má co sdělit! Naprosto ideální člověk na dokument. Třeštíkové zásluha je, že s lidmi podobnými paní Zdence zaznamenává naší historii, avšak styl, který volí by stačil akorát tak na diktafon. Rozhodně nevyužívá všech složek, které jí filmový dokument nabízí. Mluvící hlava na mluvící hlavu.. chtěla bych Zdenku prostřednictvím filmu poznat víc, podívat se do zahraničí, kde žila; film je vyprávěn chronologicky a jde o životní putování, z něhož by se mohlo udělat třeba road movie..... proboha, invence! Archivy a návrat do bývalého domova jsou podle mě na hodinový film málo. Má šťastná hvězda by stejně tak dobře mohl být rozhlasový dokument, obrazově jde o bohapustou nudu. Čtyři hvězdičky za silný příběh a Fantlovou.

Nejlepší je, jak se smějou sami svým vlastním vtipům... Jediná hvězdička pro Koptu, kterej mi příde sympa.

Nápad jakým způsobem z pamětníků "vytáhnut" informace o nepříjemných a zamlčovaných událostech je originální a hlavně velmi funkční. Lucie Králová tím boří klasickou nažehlenost dokumentů, strnulé povídání v obýváku nad kávičkou, nafoukané vlasy od kadeřníka a čistou košili: "Abych v té televizi, táto, vypadala..." Líbilo se mi s jakou odpovědností děti k natáčení přistupovaly, že se i v nepříjemných situacích nenechaly odbýt. Otázky kladly také způsobem, jako by to nedělaly poprvé. A tu občas až příliš neklidnou kameru jim už člověk odpustí.

Potížistky jsou opravdu potížistický film. Pokud to hodně zjednoduším, je to politická agitka jedné ženské politické strany a z tohoto se mi v průběhu sledování dělalo jaksi nevolno. Nicméně svou formou navazuje na úchvatný dokument Praha, neklidné srdce Evropy. Potížistky mají velmi zajímavý střih, nápaditě je vyřešeno povídání jedné aktérky přes druhou, z čehož mohl být ohromný malér, bavilo mě občas až frenetické tempo i hudební složka. Takže kéž by byl tento film o něčem jiném, pustila bych si ho znovu.

Téma zajímavé, ale zpracování chybí nápad, lehkost a nadhled. Kauza Uherské Hradiště má přesně všechny prvky toho, proč typ těchto dokumentů nemám ráda - i přesto, že jsou sebevíc záslužné. Nudné, strohé a tak odporně průměrné...

Honzíku, honíš moc much najednou a po pravdě všechny dost zběsile míjíš. Takhle kvalit svého milého Billiho Elliota nedosáhneš... Co vše zjenodušit? Zkusit malý komorní film, dramaturgicky pospolitější, postavy více propracované a zaměřit se na jedinou hlavní myšlenku. Upustit od zběsilého stříhu, filmové záběry více stavět a ve finále ušetřit na barevných korekcích - vypadá to jako reklama na Gambrinus. I při druhém zhlédnutí jsem cítila fyzickou bolest z promarněné šance.

Příběh sympatického ale přitom dosti bezcharakterního podvodníčka, ze kterého se na rozkaz německého SS stane představitel protinacistického odboje, charismatický generál della Rovere. Film obnažuje nitro dvou jakoby naprosto odlišných lidí, vidíme dva různé filmy v jednom, ale hlavně s hlavním hrdinou projdeme tak ohromnou mravní očistou, která vydá na filmů dvacet.

Nejlepší český film roku 2005! Němec moc dobře ví co chce sdělit a jak. Na rozdíl od většiny českých režisérů se nepoddává střednímu proudu, je invenční a ohromně novátorský. Na podobné experimenty si nikdo z toliko opěvovaných Hřebejků a Svěráků netroufne. Škoda, že dnešní masové publikum bere film jen jako zboží – popcorn za kilo, lupen sto pade, vypnout závity a dvě hoďky řachandy.

My jsme asi fakt divný! Pokud český film není tragikomedií, hláškama nesrší, chybí provařený ksichty a lá Macháček, Dušek, Liška, Geislerová, Češi se nudí. Pojďme udělat jednotnou formičku na rakvičku a sekat české filmy jako Baťa cvičky…