VERA

Film, který by při pár změnách mohl získat ještě o pár procent výš, má několik záporů. Některé vám budou vadit, jiné přejdete. K tomu vám totiž pomohou dvě krásné a smyslné ženy Penélope Cruz a Salma Hayek v hlavních rolích.

Johnny Depp a Angelina Jolie v hlavních rolích akčního thrilleru. Tahle věta zní neuvěřitelně lákavě. Bohužel to všechno naprosto zničí scénář, který sice začne docela nadějně, ale během filmu ztratí úplně všechno, co mohlo fungovat. Už tak zamotaný příběh se nakonec přesune do - z nějakého důvodu pro většinu romantických - Benátek, kde tomu tamější policie nasadí korunu. Ke konci filmu už byste potřebovali sešit s poznámkami, abyste se v celém příběhu vyznali. A tady nepomůže ani Johnny Depp, který se snaží o postavu lehce přihlouplého nešiky, který mu zvláštní způsobem sluší.

Překvapivě realistický film vás nenechá ani chvíli v klidu. Hned po prvních minutách je vám jesné, že věřit tu nemůžete nikomu včetně hlavního hrdiny. Ten i přesto, že zabíjení je jeho potěšením, působí jako oběť, která je až děsivě odhodlaná udělat všechno, aby ochránil svou rodinu. To je sice správné, v hlavě vám, ale zní myšlenka, kam až je tohle momstrum schopné zajít? Ve filmu sice nedostanete jistou odpověď, rozhodně vám, ale bude běhat trochu mráz po zaádech. Tvůrci se s tím totiž nemazlí a vidíte i scény, jako podříznutí s pěkně drsnými komentáři. Za velké plus povaažuji i to, jak se herci do svých rolí změnili. Například Chrise Evanse většina z vás, ani hned nepozná a nad kým se musíte pousmát se pupkatý David Schwimer, kterého asi většina zná, jako Rosse Gellera ze sitcomu Přátelé. Film rozhodně stojí za shlédnutí, vše je tvořeno na pomyslné hranici, kterou chvílemi film sice malinko překročí, ale jednotlivé postavy vám dávají velice zajímavý pohled na věc. Navíc během celého filmu bude jen na vás, zda budete s hlavním hrdinou sympatizovat nebo ho odsuzovat. Protože ať si vyberete kteroukoli možnost, rozhodně se u filmu budete bavit, i přestože vás rozhodně nenechá v klidu.

London rozhodně není odpočinkový film s předvídatelným závěrem. Během celých 92 minut si film s excelentním scénářem Huntera Richardse vyžaduje vaši maximální pozornost. Náročný divák i zajisté najde svoje i přesto, že film působí jako dlouhý monolog několika postav, vracející se neustále zpátky v čase, aby vlastně ukázal, jak byl vztah London a Syda úžasný. Někdo o příběh v okamžiku ztratí zájem, protože na první pohled se tam opravdu nic moc neděje. Pokud se ale na film podíváme pod lupou, zjistíme, že kromě famózního výkonu Jasona Stathama v jehož stíně zůstává, jak nemytý, upocený, hroutící se a šňupající Evans tak blonďatá Jessica Biel, jenž ve vás zanechává pocit, že je jí všechno jedno. Během filmu vás ale čekají nejen vášnicé scény, mezi bývalými milenci, ale taky pár dost drsných scén, které ukazují, že každý z nás má své osobní démony, které ať se můžou zdát jakkoliv neuvěřitelné, tam prostě jsou. Jeden příklad za všechny, scéna kdy Jason Statham popisu, že se s ním manželka rozvedla, protože penis jejího milence měl (údajně) 30 centimetrů. Dojemná a zatraceně drsná scéna, vás rozhodně nenechá chladnými. Film ocení každý, kdo má rád zvraty, hlavně ty nepředvídatelné a necenzurované scény, kterých si užijete víc než dost. Co dodat. Fantastický scénář a režie od mistra svého oboru, neskutečné herecké výkony.

Přiznám se, že jsem se Interstellaru nejdříve trochu obávala a to hned ze dvou důvodů. Prvním byla stopáž, neboť jak má film ke třem hodinám většinou je to až moc natažené, což filmu ubere na obrátkách a diváka to začne nudit. Tedy alespoň mě ano. O to větším překvapením pro mě bylo, že jsem ho celou dobu doslova hltala všemi smysly a na konci jsem právě měla pocit, že chci ještě trošku víc. Ale k tomu se ještě dostanu. A má druhá obava bylo téma vesmír. Nevím, ale v poslední době je tolik filmů o konci světa a tolik filmů z vesmíru, že jsem měla docela hrůzu, jak to dopadne pospolu. Ale Christopher Nolan opět dokázal, že je ve vrcholně formě a na co sáhne to je hit! Začátek byl trošku pomalejší a malinko jsem se ztrácela, netušila jsem na co se mám zaměřit. Ale ve chvíli, kdy se Matthew McConaughey začal rozhodovat o tom, zda opustí svou rodinu a odletí pryč, zabořila jsem se do své sedačky a už se téměř nepohnula. Bavila mě určitá jednoduchost a čistota zápletky, všechno jsem hezky chápala. To se trošku začala měnit, jak došlo k posunům času, na druhou stranu mě fascinovalo, že čas je všude jiný. To všechno tomu dávalo určitý druh lidskosti, způsob jak postavit hrdiny zpátky nohama na zem a nechat je rozhodovat se, co vlastně od mise chtějí. Videa, která přicházela ze Země to pořád pěkně držela pohromadě, takže když se opět přeskočilo na Zemi, příběh do toho krásně zapadal a vůbec se to nepřekrývalo. Co mi naopak trošku vadilo byla scéna, kdy se hlavní hrdina dívá na videa, co mu přišla. Bylo to lehce přehnané, Jasně, ze začátku to fungovalo moc dobře, divák v tom viděl, jak muselo být těžké rozhodnout se, což ve chvíli, kdy byl Matthew ještě na Zemi až tak silně nepůsobila. Po pár takových scénách mi to ale začalo - až když jsem se nad tím doma zamyslela, v kině jsem brečela jako želva - lehce nevhodné, jakoby se tvůrci snažili ze zápletky dostat úplně všechno a diváka vyždímat. Celý film mě bavila nepředvídatelnost postav, určitý způsobem jsem pořád trošku pochybovala, kdo má jaké úmysly. Např. Matt Damon mě svou postavou dostal, stejně jako profesor na Zemi. do jisté míry to ukazuje pravou povahu lidstva a myslím si, že bylo dobře na to ukázat. Po scéně z druhé planety mi příběh začal připadat trošku překombinovaný. Nic silného, jenom to ve mně vyvolávalo pocit, že co se mělo pokazit se prostě pokazilo, hlavně ať je to napínavé. Co mě úplně dorazilo - ani nevím jestli v dobrém slova smyslu - byla scéna, kde se hlavní hrdina najednou ocitá v mnoha prostorové dimenze času. (jo, nemůžu si vzpomenout, jak tomu říkali) Právě v tu chvíli mě začal pohlcovat příběh, který se odehrával na Zemi. Dcera hlavního hrdiny v podání fantastické Jessicy Chastainové, byl skvělý. Najednou začaly všechny malé otázníky, které jsem během filmu opomíjela, zatímco jsem se soustředila na hlavní příběh, začaly tvořit druhý, úplně nový příběh. A právě v tu chvíli jako by se film zastavil. To, co se dobré dvě a půl hodiny nadějně, co nadějně, famózně rýsovalo se najednou zastavila. Prostě nic, byl konec, honem, honem, ať to utneme. Jasně, možná kdyby to více natáhli, nadávala bych zase na zbytečné protahování, ale i tak jsem v duchu doufala v něco víc. Teď bych totiž ráda odešla od příběhu samotného a začala s hodnocením, vlastně všeho ostatního. Musím začít s Matthew McConaugheym, protože ten mě dostal. Je film od filmu lepší. V recenzi Mirky Spáčilové ho nepřímo kritizovala za to, že svou postavu nějak nerozvíjel, oproti třeba Tomu Cruisovi ve Válce světů, ale podle mě to tu vůbec nebylo třeba. Jeho postava se vyvíjela, sice ne nějak silně, ale s každou scénou byla buď o něco silnější, ale ve většině případů naopak zranitelnější a lidští. A myslím, že to bylo přesně to, co Nolan chtěl, tady prostě nebyl čas na nějakého opožděné dospívání nezralého třicátníka. Co mě naopak zklamalo byla postava jenž ztvárňovala Anne Hathaway. Přiznám se, že nevím jestli za to, že mě postava až tak neoslovila - nebo spíše vůbec, místy mi přišla naprosto nepodstatná a její úlohou bylo pouze vytvořit lehce romantickou zápletku, aby měl hlavní hrdina na konci za kým odejít a nezestárl úplně sám - bylo Anniným hereckým výkonem nebo tím, že se producenti tolik snažili o propracování postavy Matthewa, že ji už tak nějak odbyli. Jak už zmiňuji výše, o to více jsem si oblíbila postavu Jessicy, která tu jaksi plnila úlohu dospívající otce a během svého hledání odpovědí k výzkumu, dospěla a ukázala, že ve filmu má své platné místo. Co určitě musím vyzdvihnout je hudba. Prostě Hans Zimmer nemůže nikdy zklamat a scény, kdy třeba při výbuchu hudba úplně vypnula byla dechberoucí. Právě řev hudby mi většinou i filmů trošku vadí, tady se na to šlo opačnou cestou a zatraceně se to vyplatilo. Všechno ještě doplňuje fakt, že se Nolan snažit omezit scény, kde se používá speciální digitální technika na minimum, což filmu rozhodně přidává plusové body! Interstellar bych určitě zařadila mezi to nejlepší, co jsem v letošním roce mohla v kinech vidět. Obě mé obavy se rozplynuly se vzduchu, Nolan opět dokázal, že dokáže vytvořit něco, co musíme milovat.