nash.

Zábavný mix akčního komiksu, shakespearovské tragédie a lvího krále, který je sice patřičně velkolepý, ale nijak výjimečný. Třeba takovému Winter Soldierovi nesahá po kotníky ani v jedné myslitelné kategorii. Takže nechápu ten hype plný extatických výkřiků o dokonalosti, originalitě a nejlepší marvelovce. Skoro to ve mně vyvolává pocit, že ve fašisticky hyperkorektním světě si dnes prostě nikdo netroufne napsat, že je ten film "blbej a rasisickej", aby nebyl perzekuován a oblepen všemožnými dehonestujícími nálepkami. Nepočítám-li totiž hrst tradičních afrických rekvizit pojatých jako hi-tech vychytávky, se kterými si tvůrci občas vyblbli, tak kromě toho, že v ní hrají v podstatě jen černoši, tu není nic zvlášť originálního. Možná ještě tak černoši, kteří slibují, že budou přijímat uprchlíky z celého světa a dělit se s nimi o vymoženosti své technicky vyspělé civilizace. Ale to může některým, vzhledem k současné situaci, připadat úsměvné, zatímco jiným jako nechutná proimigrantská a protitrumpovská agitka.

Milá, typicky francouzská komedie, která rozehrává netradiční vztahovku o tom, že na velikosti nezáleží neboť i malý kašpárek dokáže zahrát velké divadlo. Nejde sice nijak zvlášť do hloubky a jednotlivé překážky používá spíš jako zdroj humoru než téma k zamyšlení, ale to vůbec nevadí. Je to příjemné, elegantní, úsměvné, místy lehce hořkosladké, ale přesto nabité pozitivní náladou. A ani jednou nesklouzne k trapnosti, ve které by se nejspíš vyžívalo hollywoodské pojetí. Hlavní zásluhu samozřejmě má stále krásná Virginie Efira v roli Diane a hlavně okouzlující „prcek“ Jean Dujardin, kterému trikaři ubrali 46 cm, aby si při své výšce 182 cm mohl zahrát 136 cm vysokého (nebo spíš nízkého) Alexandra. I když pravda, trikaři to pojali s typicky francouzskou ležérností, takže občas je Alexandr větší a jindy zase menší než by měl být, někdy má hlavu a tělo velké, jindy malé, zkrátka jak to zrovna vyšlo.

Luke je sympaťák každým coulem své většinou neprůstřelné kůže. Rozjezd série nemá chybu, ať už jde o vykreslení jednotlivých postav nebo o způsob, jakým na jedné straně zatahuje Luka do událostí a současně poodhaluje jeho minulost. Výborný je i záporák Cottonmouth. Jenže pak se série přehoupne do druhé půlky a téměř všechno jde do kopru. Luke se motá epizodami, které bezradně tápou a netuší kudy kam, z všemocného superpadoucha se vyklube groteskní kašpárek s dětinskými motivy, a finále, kde bych jako divák měl napětím nedýchat, jenže místo abych ho prožíval, tak jsem ho prozíval. Škoda, po skvělé Jessice Jones jsem se na další sólovky Defenders těšil, zatím však ani jedna, i když nejde o vyložené slabé série, nenaplnila mé očekávání. Nad vodou tak, alespoň pro mě, drží sérii hlavně Simone Missick jako skvělá Misty, bezpochyby nejvýraznější postava.

Po výtečné Jessice jsem přece jen čekal víc než seriál jehož sledování bylo občas téměř utrpením. V tuhle chvíli si totiž nevzpomínám na jiný podobný seriál, kde by se všechny postavy, ať hrdinové nebo padouši, chovaly a reagovaly tak nesmyslným způsobem. Vévodí jim samozřejmě Danny, který se nechová jako ztělesnění východní moudrosti, které prošlo tou nejobtížnější zkouškou a bylo vyvoleno, ale jako hloupé, naivní a rozmazlené děcko, které si vždy vytrucuje to, co si zrovna usmyslelo a vše svým chováním jen zhoršuje. Život jemu i těm okolo zachraňuje v podstatě jen to, že se padouši chovají stejně hloupě a žádnou příležitost, kterou jim poskytne, nedokáží využít. Celé to navíc působí, jako by ani scénáristé neměli příliš jasno, jaké by vlastně jejich postavy měly být, a kam by jejich dobrodružství mělo směřovat. A štvaly mě i hloupé chyby v detailech, které si šlo pohlídat. Třeba způsob jakým se Colleen jako Japonka a sensei chovala ke svému meči.

Dalších šest minut pořádně zahustilo atmosféru očekávání a současně nabídlo nejen další střípek do mozaiky světa BR, ale také parádní příběhovou miniaturu nabitou napětím i emocemi, ve kterých silně rezonuje ponurost světa, do kterého se po 30 letech vrátím. Mohu si dovolit doufat? Ve světě plném beznaděje? Ve světě, kde až na výjimky každé současné filmové pokračování zabíjí své filmové jedničky?

Jeden dialog, jedna nečekaná prezentace a šest minut dokonale dávkované atmosféry poněkud nahlodávají mou skepsi týkající pokračovaní jednoho z mých osudových filmů.

Výtečné! Možná jeden z nejlepších "x-menských" seriálů. Dává dostatek prostoru k tomu vytvořit z každé postavy člověka a divákovi poznat jeho povahu i osobní život, které superschopnost ovlivňuje a současně poznamenává. Dost času vytvořit si k jednotlivým postavám osobní vztah. Rozjíždí se pomalu, zato nepřetržitě, takže ve druhé sérii už člověk nedýchá napětím a v závěru je to takový vichr, že skoro hrozí zástava srdce. A nejde jen o příběh, platí to i pro osudy jednotlivých postav, dokonce i některých vedlejších. Snad v žádném "x-menském" seriálu nebyly navíc postavy tak nejednoznačné. Charismatický padouch není žádné jednorozměrné uberzlo, ale člověk s výrazně lidskou stránkou a motivacemi, které jsou logické, pochopitelné a člověk má chuť mu dokonce občas fandit. Zatím v žádném podobném seriálu nebyli naopak kladní hrdinové tak omylní, chybující, občas svým uvažováním i chováním horší než jejich protivník. A přestože dělají chyby a nepochopitelně špatná rozhodnutí, která mají občas tragické následky, držíte jim place a je vám jich líto. Už dlouho mi nebyla žádná parta superhdinů tak sympatická jako tady, už dlouho jsem si žádnou partu tak neoblíbil, a už dlouho mě smrt seriálové postavy tak nesebrala, jako tady. Kladem je tu i pojetí superchopností. Nikdo tu nelétá vzduchem a nemá laserový zrak, superchopnosti se drží při zemi, fungují na principu, který je pochopitelný, přijatelně vysvětlený, takže působí věrohodně a jsou, téměř se mi chce říci přirozené. Alphas je výtečný seriál, který má jedinou vadu. Způsob jakým byl ve vrcholném okamžiku, v tom nejnapínavějším momentě, zaříznut rozhodnutím o tom, že třetí řada už nevznikne. Doktore Rosene, Rachel, Gary, Camerone i ostatní, byli jste jste super, bylo mi ctí se s vámi setkat.

TO má několik působivých momentů a dobře navozenou kingovskou atmosféru magických let dětství a dospívání, přesto je z mého pohledu spíš zklamáním. Ne proto, že je jen volnou a nepříliš věrnou adaptací románu. To by mi nevadilo. Naopak, rád bych viděl vydařenou variaci, která by nabídla nový pohled, nový přístup. Spíš proto, že předlohu adaptuje povrchně a neposkytuje nic navíc, spíš jen osekává. Vyprávění viditelně škodí rozbití struktury dvou časových rovin, které se jedna na druhou odkazují, protože jen byla jedna prostě a bez náhrady vyrubána. Děj tak občas neplyne zrovna přirozeně, řada věcí přestala dávat smysl a degradovala v samoúčelný efekt. Škodí některé zásahy do děje, změna rolí, které jednotlivé postavy v příběhu hrají, čímž zmizelo logické propojení "smolařů" i to, co je vlastně drželo pohromadě. Navíc netuším jak na to chtějí ve druhém díle navázat, aby to fungovalo. Chybí i většina potenciálně kontroverzních momentů (a ne nemyslím tím onu scénu). Nové TO bohužel zklamalo i ve srovnání s původní televizní adaptací. Většina smolařů ztratila svou osobitost. Jako třeba původně hyperaktivní živel Richie, který je tu jen nudný patron, který občas prohodí nějakou hlášku. A v porovnání s předlohou i původní verzí zklamalo nové TO i jako horor. Tim Curry byl coby Pennywise opravdu démonický, strach nahánějící a nezapomenutelný, což Bill Skarsgård není. Postrádá nejen charisma, ale i ten klaunský základ, ze kterého Tim Curry těžil při budování své hrůzyplnosti. Nejděsivější je tak nový TO ve scéně s Georgiem, poté už je jen přeplácaným bubákem, který každou chvíli odněkud vybafne, ale nic moc to s člověkem neudělá. Je to sice celé vizuálně velkolepější, ale to mi nestačí. V původní verzi lépe fungovaly vztahy, napětí, emoce, atmosféra i děs. V podstatě mám pocit, že nové TO má převahu jen v jednom bodě, a tím je Beverly. V původní televizní verzi poněkud nevýrazná postava je tu neuvěřitelná ranařka a bez debat nejsilnější osobnost celé party Smolařů a možná i celého filmu. Aby nedšlo k omylu. TO rozhodně není špatný film, a kdo je nepolíben románem či původním televizním filmem, bude nejspíš spokojen možná i nadšen. Já z něj ovšem mám pocit sice efektní, ale jinak sterilní a v rámci žánru nudné popcornové zábavy, která má daleko do velkoleposti románu či děsivé atmosféry původního filmu. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si jen vzpomenu na momenty, kdy se zjevoval Smolařům Pennywise Curry, byť třeba jen stál u cesty a mával. Tak děsivý nebyl nový Pennywise ani s podporou celé CGI divize.

Tyhle holky jsou spíš v pytli než v balíku. A celý film s nimi. Afektované přehrávání má zřejmě zamaskovat absenci humoru, nebetyčnou nudu, hloupost scénáře i režisérskou bezradnost. Bohudík je to pitomé tak moc, že je to občas svým způsobem až zábavné. Ale zase ne dost na to, aby se to vydrápalo o hvězdičku výš.

Třetím dílem se ocitá série smrtonosných pastí na hranici výborného a nepovedeného. Kladem je bezpochyby změna koncepce, kde se McClane mění z neplánované komplikace promyšleného plánu v jeho součást, a místo hry na schovku běhá po městě v rámci výbušné byť poněkud překombinované skautské bojovky. Nechybí ušpiněné tílko ani cynické hlášky, a stále to svižně odsýpá, a přestože střílení je méně, některé akční sekvence jsou parádní. Napětí je sice obratně násobeno dělením dějové linky do několika souběžných rovin (škola, Zeus, McClane), vytratila se však gradace. Místo stoupání na vrchol Everestu, tu máme jen hřebenovku, kde přídavný kyslík není potřeba. Nejvíc však s ubíhajícím časem dostávají přes hubu věrohodnost zápletky a logika. Lapsy se vrší, a v závěru přestává příběh dávat smysl docela. Přesto jsem se s McClanem znovu setkal rád a užil si s ním bojovku. I když možná částečně proto, že jsem věděl, že je to naposledy, kdy to stojí za to.