DwayneJohnson

Obsahuje možné spoilery! Tady jsem šel vyloženě naslepo a udělal jsem velice dobře, jedním slovem hodně neotřelé! Patnáctiletá dívka a šestnáctiletý hoch, to jsou dva hlavní hrdinové našeho příběhu. Jejich životní cesty se protnou ( a to doslova) v tomhle bizarním příběhu plném citů, smutku, sexu i bolesti, kdesi na blíže neurčeném místě v Ururguayi. Klasický milostný příběh, tak trošku nebo spíše hodně jinak, než na co jste zvyklí, ve většině podobných filmů. Nejvíc mně v hlavě asi utkvěla jedna věta filmového otce našeho chlapeckého filmového hrdiny : Udělal jsem si velkou radost, už jsem si myslel, že jsi teplouš. Co na to dodat? No přece nic. Rodiče mají vždycky pravdu!

Pomalu, ale jistě, rázně, na jeden zátah, tu a tam v rytmu valčíku se line tenhle příběh. V hotelu začíná a také končí. Mnoho liských příběhů, mnoho pravd smutku, radosti i zklamání, tohle vše se zde prolíná naprosto přirozené, z jedněch dveří do druhých. Nechybí zde žádné téma. Fotbal, korupce, politika, láska, touha, či beznaděj, tohle vše ja tady zastoupeno naprosto věrohodně a přirozeně. Škoda, že měl tenhle valčík tak málo minut, osobně bych si ho dal klidně o třetinu delší.

Ať mi úplně všichni vlezou na záda, řekl jsem si a po opravdu dlouhém zvažování to zvedám na pět hvězd, i když ne úplně čistých. Hlavně za atmosféru, hudbu, neotřelé herce, kde hlavně Nick má koule a pak už jen za ten celkem jednoduchý příběh o hledání vysněné země. Takhle já si nějak představuju horor, jasná, přímočará akce, celkem snesitelné triky, kamera a tohle všechno úplně stačí. A to jsem se chtěl původně dívat na jiný japonský film, naštěstí jeho kvalita mě úplně odradila a tak jsem sáhnul s povděkem po Stake Land a teď už vím, že jsem udělal velice dobře.

Snad už jsem tenhle koncert někde viděl, aspoň mám takový dojem, ale sám už přesně nevím. Heart of Gold je podobně jako koncert Adele naprostá pecka. Sice jiná muzika, zdaleka ne tolik lidí, atmosféra daleko komornější, ale Neil a jeho doprovod to toho vložili srdce a duši a zažitek je pro mě skoro stejný. Výborná muzika, jednoho skvělého muzikanta, který s přibývajícím věkem hraje čím dál, tím lépe.

Roman Polanski a Gérard Gepardieu. Slavný režisér a možná ještě slavnější herec, to jsou hlavní protagonisté našeho příběhu, ostatní, ti jsou jen křoví. I když se ten prvně jmenovaný hodně snaží, přece jen, herectví není jeho parketa a Gerárd, ten mu hlavně ve druhé polovině ukazuje, jak báječný je to herec. Strhující psychologický duel dvou můžů, v promáčené policejní služebně, natočený skoro v jedné místnosti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl po konci chytřejší, než před začátkem, takže zhlédnu ještě možná někdy znovu.

Určitě jsem čekal víc. Nejvíc jsem se těšil na Bruna, ale ten bohužel dostal jen málo hereckého prostoru. Charlotte hraje celkem dobře, na svůj věk vypadá taky ok, ale to je tak zhruba vše. Pomalé tempo tohoto snímku mi dvakrát nesedlo a na celkové (ne)rozuzlení jsem si musel počkat až skoro do konce. Celkově takový lepší průměr.

Bruno Dumont potřetí a stále se svým nezaměnitelným, řežijním stylem. Naprostá absence nějakých hereckých výkonů, dlouhé pasáže, kde se vůbec nemluví a navenek šokující příběh, o který tady zase až tak nejde. Pro někoho nic neříkající, nudné, či zdlouhavé, pro mě opět po čase velmi vítaná, filmová změna v tom nejsyrovějším pojetí.

Nebudu se tady teď pouštět do rozborů typu oprávěnosti války v Iráku, která je dle mého soudu naprostou a tragickou chybu a zkusím popsat jenom čistě film a nic jiného. A ten je překvapivě dobrý. Spousta jiných režiséru by tohle téma natočila, jako typickou, pateickou sračku o hrdinném americkém sniperovi, ale Clint, (až na konec), tohle téma natočil dost jinak. Spíš, jako válečný film, který se ve všech směrech tváří dost přesvědčivě a spolu s dobrým, (ne oscarovým!) výkonem Bradleyho Coopera, je to přesně ta půlka, co by mi za jiných okolností k té trojce chyběla.

" Vincek " už v roce 1995 dokázal, že roste v jednoho nejzajímavějších herců součastnosti. Sice není tenhle film taková pecka, jako jeho předešlý Náš den přijde, nicméně tohle vše na čtyři hvězdy bohatě stačí. Bloumání tří mladíků, jako by bez cíle je natočeno hodně reálně, dynamicky, ale i beztarostně, jako by se jim snad ani nemohlo nic stát. A ve srovnání s tím, co se děje, nebo dělo dnes, či včera všude v Evropě působí snímek hodně nadčasově. Soužití, mnohdy odlišných kultur, to rozhodně není a asi určitě do budoucna ani nebude jednoduchá věc, což Mathieu dokázal vystihnout s několikaletým předstihem. Možná mu to někdo našeptal, nebo má doma chlapec věšteckou kouli, každopádně klobouk dolů.

Tak už mám skoro hotovo. Teď mám na mysli všechny Medemovy filmy. Chybí už jen jeho poslední a ten nevím, jestli vůbec dám. Už i Pokoj v Římě jako by trošku pokulhával, tak nevím, uvidím. Jeho první filmy, ty jsou ale úplně jiné. Čiší z nich uvolněnost, originálnost, což je přesně případ Země. Už jsem tenhle film asi kdysi viděl a tak jsem si ho jen vychutnal znovu až do konce. Příběh, servírovaný způsobem, jakým to snad umí jen Julio a nikdo jiný.