Tsunami_X

Tento komentář věnuji Adamovi, Anie a Alfě. Čas od času zkusím nějakou oddychovku, která smrdí normcorem. Často mě k takovému filmu dotáhnou překvapivá čísla (tady to je biggest opening weekend na Netflixu) nebo jen má vlastní potřeba neotřelého výplachu. A většinou to nedám. Není v tom nějaká intelektuální nadřazenost nebo koukání spatra. Spíš mě zajímá, co tak dobře funguje na obrovskou skupinu lidí. A bohužel mám skoro vždycky pocit, že vymletí příslušníci střední třídy (kdo jiný by na tohle koukal?) hledají něco, v čem se prostřednictvím bitchování, vtipných replik a vzájemného hašteření ventilují frustrace z nenaplněných tužeb jejich životů. Sex, manželství, peníze, kariéra, děti, cestování, doplňte si co chcete. A všechno se to děje buď prostřednictvím hodně sterilních vztahovek nebo naopak hodně bizarních hříček a variací. Tohle je ten druhý případ. Přiznám se, že po půl hodině mě neskutečně srala ta komika zdůrazňující třídní rozdíly, ale vydržel jsem. Další půl hodinu. Odměnou mi bylo několik variací na vtip o ztrátě péra, hrozně chytrý momenty jakože z Agathy Christie a neskutečně prázdný vyprávění, ve kterým jsem se neměl čeho chytit. Chtěl bych napsat něco chytrýho, ale jsem z toho jenom frustrovanej.

Once Upon a Time in Bulwark.

Čistý devadesátkový dětství přímo do žíly.

Konečně se zas řežou jak za Reagana.

African drug lord TERRIFIES people in Marvel Universe EP 2.

Bystřice pod Hostýnem. Základní škola Bratrství Čechů a Slováků. Druhý stupeň. Béčko.

První půlka výborná, pak to jde dolů. Cením skoro úplnou absenci záporáka, mrzí mě slabší Lando a vlastně se tetelím nad tím, jak moc se tam ocucávají a jak dobře funguje chemie. Škoda, že místo westernového finále se musí spousta postav okatě přečůrávat. Kéž by všechno fungovalo jak přepadení vlaku. V době přehlcení „contentem“ je to ok.

Veselohra. Struktura je polymorfní.

Heroinová špína Baltimoru, černoch z Oaklandu píchající si od sedmdesátých let kokain jako tester pro dealery, mexické „muly“ šlapající treky v padesáti stupňové poušti s deseti kily trávy na zádech, automatické zbraně jako vyvrcholení Dne obětí války v Chicagu. Trochu přehlížím tu hard hudební stylizaci a nadbytek dronů a studuju, jak se gram kokainu dostane z Peru pod nos až týpkovi v Miami.

Před pár lety jsem ve spalujícím létě pospíchal na pivo do lokálu u nás v ulici. Uvnitř, v takové malé zastrčené místnosti, do které se nám nikdy moc nechtělo, seděl hlouček lidí. Dřív, než jsem se tam stačil podívat, jsem od přítomných věděl, kdo tam je. Jágr se Svobodou. V tu chvíli mi to všechno najelo. Život na Moravě, nový elektronický budík značky Philips nařízený každý den na brzké ranní vstávání, osmá třída základky, narvaná učebna chemie s televizí, semifinále s Kanadou u kterého jsme bouchali do stolů a řvali, euforie jako blázen, teletext, BBV, finále a můj brečící otec. Dost se toho od té doby změnilo a možná jsem si to jenom dlouho nepřiznal, ale tohle jsou jedny z nejzásadnějších vzpomínek na mé dětství. A Ondřej Hudeček je dokázal přivolat zpátky. I patos má v životě své místo. A někdy stačí jen patnáct sekund mlčet, přesně jak to říkal Robert Záruba.