DoNotCross

X-chlapíci potřetí. Schytali to snad úplně ze všech stran a tak jsem do jejich společnosti přicházel s velkými obavami. Ale překvapivě se mi trefili do nálady. Ano – jde o jednoznačně nejslabší díl nové trilogie a já už teď můžu konstatovat, že ten obrovský potenciál, který nová série měla díky Vaughnově perfektní První třídě zůstal pohříchu nenaplněn. A na trojce je vidět jakási rezignace tvůrčího týmu – podobně jako třeba u Spectre je vidět, že už to lidi za kamerou nijak zvlášť nebaví. V Budoucí minulosti Singer žongloval s časovými rovinami a rozjel ambiciózní drámo napříč celým x-menovským univerzem, tady už servíruje jenom poměrně generický akční výplach, ve kterém stará nosná témata bublají hluboko pod povrchem. Ale v jeden letní večer to splnilo přesně ten účel, co mělo – zabavilo mě to a překvapivě mě na tom filmu nic nevadilo tak, abych se nemohl prostě jen uvolnit a sledovat, jak se dá zlikvidovat jedno fialové urputné hovado, kterému jsem tu chuť zničit celý současný svět překvapivě věřil. Fandovo srdce krvácí jen při pohledu na Magneta, který tu vyfasoval nevděčnou roli emo-whore a přemíru CGI, která by se nelíbila ani Georgi Lucasovi. Pan Apokalypsa byl poražen a solidně rozjetá nová generace oblíbeného vesmíru si naběhla do slepé uličky. A co dál, Foxové?

Jedna z nejkreativnějších věcí, co jsem kdy viděl - alespoň co se týče vizuálních skopičin. A příběh je oslavou dítěte v každém z nás. Paradoxně pro děti to ale fakt není.

V něčem jistě nejpůsobivější znázornění války, jaké jsem kdy viděl, zároveň však stále typický Nolan se svými klasickými trademarky ale i nedostatky. Prvně je třeba zdůraznit, že tenhle film je opravdu doma na velkém plátně a při reprízách v televizi bude zážitek z něj poloviční. Návštěva IMAXu je v tomto případě povinností. // Kdo se bál, že Nolan natočí něco až podezřele usazeného si může oddechnout - situaci si totiž zkomplikoval spletením filmu ze tří časových vrstev - týden, den a hodina, díky kterým můžeme operaci Dynamo sledovat z různých úhlů. Den po projekci se nemůžu ubránit dojmu, že si tady Nolan zase tvoří svůj koncept pro koncept a že tohle pojetí není funkční a snímek se tak tváří zbytečně komplikovaně a je kvůli tomu úplně zbytečně matoucí. Jakoby si Nolan přečetl všechny ty pochybnosti svých fanoušků a ty kostrbaté hrátky s časem tam šoupnul čistě pro jejich uspokojení. // Po technické stránce jde samozřejmě o absolutní špičku a zejména letecké souboje jsou ztvárněné dost možná nejpůsobivěji a nejrealističtěji v historii filmu - mnohé záběry jsou k nerozeznání od autentických záběrů fotokulometu. Nolan si vše pohlídal a v Dunkirk působí vše tak hmatatelně a autenticky jak je to jen možné. Nolanův realismus opět řádí v plné síle a snímku to jen prospívá. // O to víc je ale zarážející, že se snímku nedaří prodat ten masivní rozsah celé akce. Mluví se o 338 000 evakuovaných vojáků, na pláži jich ale vidíme při nejlepším několik stovek. Na obzoru zahlédneme pouze několik menších válečných lodí a i těch rybářských bárek přijede k té obrovské evakuaci okolo dvaceti. "The home came to them" bych i představoval trochu jinak. Vůbec nejhůře je ale v tomto ohledu linie letecká, která vyvolává v divákovi dojem, že RAF na celou akci vyhradila tři spity, přičemž k pláži doletěl jeden. Rozhodně jsem v kině neměl pocit, že sleduji největší vojenskou operaci tehdejších dějin, což je u historického velkofilmu za 150 mega trochu faux pas. Osobně bych ten dojem měřítka klidně vyměnil za ten trojlístek podivně sestříhaných časových linií. // Jeden z důvodů, proč je Dunkirk tak ohromě vtahující válečný spektákl je hudba Hanse Zimmera, tvořená téměř výhradně tikotem a nepříjemnými ruchy, kdy soundtrack splývá se zvuky scény. Zimmerovi rozhodně čest, že se tak plně přizpůsobil Nolanově vizi, nutno ale dodat, že je hudební doprovod snímkem zbytečně nadužíván a někdy až zneužíván ke zvyšování napětí bez důvodu. V důsledku toho věčného hučení jsem byl v druhé půli už natolik otupělý, že mi začalo být upřímně jedno, jestli se všichni kluci vrátí domů. A přitom by se v celkové stopáži našlo hned několik okamžiků, kdy by mohlo být alespoň několik vteřin ticha. // Závěr snímku je konstruován již jako typická nolanovská katarze a má zjevně představovat emocionální vrchol celého díla, ale musím říct, že mě jako diváka drobet minula, protože z ní kape snaha heroizovat všechny zúčastněné - kteréžto snaze se Nolan po celou stopáž úspěšně vyhýbá a právě proto působí Dunkirk tak ohromně sympaticky. Závěr Hardyho linie navíc nedává příliš smysl. // Ač jsem nešetřil výtkami, pořád hodnotím velice štědře. Prostě proto, že jsem zejména v první půli zíral na plátno doslova s otevřenou pusou a hltal každý záběr. A nepamatuji se, kdy by ve mě filmové médium vzbudilo doslova fyzickou touho přežít a přeneslo mě do do svého světa tak, že jsem lapal po vzduchu s topícími se vojíny a každý zmařený lidský život mě bolel. Velikost Dunkirku spočívá v tom, že válku zobrazuje jako chaos, ve kterém je role jednotlivce redukována na minimum a všechno lidství je upozaděné prostým pudem sebezáchovy. Právě v těchto aspektech je Dunkirk naprosto uhrančivé dílo. Jako nolanovka je to už ale trochu slabší kousek a bohužel potvrzuje sílící trend v Nolaově filmografii, kdy je konstrukce struktury zastiňuje všechny ostatní aspekty a to i v momentě, kdy už vlastně vůbec neslouží celku. Nolan je pořád můj nejmilejší režisér a Dunkirk film, který je třeba vidět v kině, přesto se nelze ubránit dojmu, že nám Nolan trošku stagnuje a jeho láska k formálním postupům mu zabraňuje natočit film, který oslní i něčím jiným, než svou výstavbou.

Takhle umírají hrdinové.

Rok 2016 by rokem trojice temných desek. Blackstar, You Want It Darker a Skeleton Tree. Bowie, Cohen, Cave a smrt. Všecky patří bezesporu mezi to nejlepší, co tihle šikulové kdy dali světu, srdcovou je pro mě, alespoň v tuto chvíli, právě ta Cavevova. Už proto jsem tenhle dokument prostě musel vidět. O vzniku Skeleton Tree se toho tady dozvíte mrtě, pro fanouška tedy ráj. Tenhle film je ale funguje i na obecnější rovině - jak se vyrovnat se ztrátou milovaného člověka. Ač je Cave samozřejmě ústřední postavou, o svých citech zde hovoří velice vkusně, nepateticky a lidsky a dává příklad každému, kdo prožil v životě nějakou traumatickou událost. Osobní výpověď s universálním přesahem. Je sice smutné vidět velkého Nicka takhle zlomeného, nikdy jste ho ale nemohli vidět tak zranitelného a lidského, jako teď. Asi bych nevěřil, že lze natočit takhle osobní téma tak elegantním a nevtíravým způsobem.

A tak to v DC zkouší znovu. A výsledek je rozhodně lepší, než by jeden čekal a Zázrak holka je vedle Supermana nejsympatičtější postavou nového DC vesmíru. Kdo by to byl řekl, že? Film rozhodně bezchybně zvládá prodat novou hrdinku a Gal Gadot je ve své roli přesně tak ikonická, jak být má a celkově její postava přináší do komiksáků nový vítr, prostě už jen proto, že je to baba. Jakkoliv se mi ale film opravdu velice líbil v jednotlivostech - jako například hlavní představitelka a její jednotlivosti, Chris Pine, který sice hraje kapitána Kirka, ale vůbec to nevadí, protože v jeho podání je to stejně ta nejsympatičtější postava na plátně. Všechny ostatní jsou ale bohužel více či méně zbytečné a hrají roli hodně dobře placeného komparsu. Film lze rozdělit na tři části - jak naše divoženka cestuje světem a ne všechny jsou na tom bohužel kvalitativně stejně. Úvod na ostrově Amazonek mi překvapivě sednul, ale jak se připluje do Londýna, film brutálním způsobem ztrácí tempo, humor funguje pouze mezi ústřední dvojicí a vy jako diváci jen čekáte, kdy se to zase pořádně odpíchne a bude nějaká rubanice. V závěrečné třetině konečně dojde na nějakou tu zákopovou akci, která je naštěstí mimořádně povedená a jde překvapivě o jedny z nejvíc cool momentů, co jsem kdy viděl v komiksovém filmu. Vše bohužel vrcholí patřičně přepáleným CGI finále, které do filmu nijak zvlášť nepasuje a působí zatraceně nepatřičně. A takhle je to u tohohle bijáku se vším - na každé plus spolehlivě najdete i jedno mínus a celé dílko tak trpí příšernou nevyrovnaností. Účel ale nakonec splnil a nová hrdinka má cestu patřičně umetenou. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že kdyby jí hlavouni z DC věnovali jen o trochu víc péče, mohl jsem to tady opětkovat.

Trochu mi uniká, proč tenhle film sklízí tolik nenávisti. A už vůbec mě neštval svou neskrývanou ambiciózností - fakt jsem v něm totiž žádnou neviděl. Chápu, že tohle spoustu diváků štvalo na Prometheovi, který se v metafyzických kecech doslova utápěl, tady ale nic takového nenajdeme - tým sympatických, jasně definovaných postav prostě najde emzáka z Marsu a pak se jím nechají pěkně jeden po druhém efektivně zlikvidovat. A to, že u toho občas prohlásí, že on to vlastně nedělá z nenávisti, ale chce prostě jen přežít z toho přeci nedělá filosofické dílo. A propos - zdejší vobluďák je super. Nejvíc mě na něm bavil fakt, že v jiném filmu by mohl být klidně roztomilou příšerkou, která se kámoší s hlavním hrdinou. Tady je to fakt zabijáckej parchant, se kterou byste se o loď fakt dělit nechtěli. Co je teda Život? Poctivá sci-fi vyvražďovačka, která víc než na lekačky sází na hustou atmosféru a jejíž jedinou ambicí je vás trochu poděsit a urychlit vám průběh jednoho večera, což se jí daří bez problému. Hlavní postavy občas provozují tak kokotské chování, že jim to sežrání Calviem přejete, ale to už k tomuhle žánru bohužel patří. Každý správný vetřelcomil si musí výskat. A měli bychom být za tuhle jednohubku fakt rádi, protože zástupců tohohle typu filmů v kině poslední dobou zrovna moc není a Ridley to podle reakcí zdejšího osazenstva s Covenantem nevytrhl.

Tohle už je jiná. Je to jen pár hodin, co jsem dokoukal a nemůžu se ubránit zklamání. Jasně, očekáváná byla hodně vysoko, ale druhá série je prostě o stupeň horší, než ta první. Přitom je ukuchtěna zase jen z těch nejlepších ingrediencích a některé momenty jsou opět geniální. Celek už ale ne. Postav je příšerně, příšerně moc. Takže trvá fakt dlouho, než se tenhle kolos dá do pohybu a zároveň vám znemožňuje orientaci. Sice jsem to celé viděl v rámci čtyř dnů, ale stejně jsem se na konci nechytal, když se objevil někdo ze začátku série. Kdo to nakonec celé upekl vím tak napůl, některá jména jsem si prostě nezapamatoval, obzvlášť, když se pohybují na obrazovce sotva pár minut. A hlavní postavy? Tady to vlastně vůbec není špatné, alespoň herecky. Vaughn je jako hodný mafián fakt sympatický, Farell a jeho vyhořelý taťka taky, stejně tak McAdams a dokonce Taylor Kitch se dal snést. Jen hrál dokonale zbytečnou postavu. Co už tak dobré není, že jsou si všichni gerojové vlastně hrozně podobní, každá z postav řeší zdánlivě něco jiného, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsou vyrobeny podle stejného mustru. A taky jsou o poznání plošší. Tohle už není Rust vs. Marty. Taky nám výrazně přibylo akce. Jenže opravdu dechberoucí je jen ta první, (tuším čtvrtý díl) a zbytek už docela ztrácí. Postávám už taky docela roste bodycount, takže už se o ně tolik nebojíte a další z kouzel první série tady vyprchává. Osobně se po skončení cítím trochu podveden. Čekal jsem něco výbušnějšího, něco, co mě víc rozseká, když už se kurva musím orientovat v padesáti postavách. A nic. Za mě 3*.

Znáte takový ten pocit, když se na něco koukáte a říkáte si, že to někdo natočil přesně pro vás? Jo, tak přesně to jsem cítil, když začal Cohle v autě poprvé filosofovat. Ač cítím většinou po dokoukání seriálu většinou cítím úlevu, že jsem to celé zvládl dotáhnout do konce, tady mám jen těžké nutkání si to celé šlehnout znovu. Čas je nakonec kruh, no ne? Kdo hraje, hraje jako o život. Atmosféra je hutná, postavy si zamilujete a když dojde na akci, nebudete dýchat. Přiznám se, že ten masový vrah tady mě zase tak nezaujal, zvláštních vražd bylo už ve všech těch kriminálkách mraky, stejně tak i policejních parťáků. Ale správná otázka tady není "co", ale "jak". Za sebe musím říct, že jsem neviděl moc působivěji natočených detektivek. Výsledek snese srovnání i s těmi nejlepšími kousky filmového plátna. Krása. UpGrade: Viděno podruhé, tentokrát poctivě s českými titulky. Znovu je zážitek ještě o něco lepší. Mohu tentokrát plně docenit postavu Martyho. Jasně, Cohle na sebe strhává pozornost, prostě proto, že je na první pohled vedle typického amerického burana o poznání zajímavější, Harrelson se však nenechává zahanbit. Ti dva jsou skvěle napsaní i zahraní, jako rub a líc, skvěle se doplňují, řídí se opačným životním krédem a pravda je přesně někde mezi. I ten případ mě podruhé bavil o poznání víc, protože se v něm víc vyznám. Pěkně komplikovaná záležitost. První Temný případ je prostě laskomina. Nejspíš vůbec nejlepší věc, co jsem kdy viděl.

S1: Vikingům jsem se dlouho vyhýbal, podobně jako u Spartaka zatížen předsudky. A opět jsem se sekl. Oproti Spartakovi, jehož první série je scénáristickým skvostem s jednou z nejsilnějších závěrečných epizod, co jsem kdy v seriálu měl to štěstí vidět, jsou tady kluci ze severu mnohem přímočařejší. V průběhu celé série vyskočí tak tři, čtyři nosné dějové linie, aby zase vyšuměly do ztracena, přičemž do konce se se dohraje pořádně jenom jedna. Jistou výhodou je, že vás seriál jako diváka neustále překvapuje a zde prezentovaný svět prozkoumáte z vícero úhlů. V rovině zábavy vám Vikingové nabídnou atmosférické okénko do špinavého a drsného bájného severu. Herci jsou fajn a s príma maskéry urobeným severským zjevem. Travis Fimmel je jako pokrokový neposedný viking moc fajn a neměl jsem nejmenší problém ho přijmout jako svého průvodce. Co mile potěší jsou fajn natočené akční scény. Peněz sice očividně moc nebylo, ale je to natočené přesně tak šikovně, aby se vlk nažral a koza mohla odpajdat domů. A funguje to. Co mě potěšilo dále byla absence všudypřítomné nahoty. Po Římu, Hře o trůny a Tudorovcích jsem byl neskutečně šťastný, že nemusím koukat na bimbající se kozy pokaždé, když někdo s někým kuje pikle. Někdy je to prostě tak samoúčelné, až je to směšné a Vikingové se téhle pasti (alespoň v první sérce) naštěstí vyhýbají. Takže první sezóna je příjemný výlet na neokoukaný sever a především příslibem velkých věcí do dalších řad. Tak snad se to tvůrcům nerozsype pod rukama.