DoNotCross

Asi žádnému snímku se nepodařilo vystihnout poetiku noční jízdy městem tak, jako tomuto. Podmanivý vesmír Drive nepřijme každého, je pomalý a skoupý na slovo - postavy vám toho o sobě mnoho neřeknou a tak musíte pozorně sledovat, co dělají a jak se u toho tváří. Což ale není vůbec špatně, když si uvědomíme, že takhle veškerá legrace s kinematografií začínala. Děj nemá ani moc cenu popisovat - je prostinký. Refn nám ale ukazuje, že nezáleží na tom, co děláte, ale jak to děláte. I prostý řidič může být umělcem a film o něm uměním. Edit: Protože se mi můj původní komentář vůbec nelíbí, zkusím to ještě jednou. Proč že se mi teda vlastně Drive líbí? Líbí se mi, protože je to temná melancholická jízda. Hlavní hrdina nedává najevo emoce, za celou stopáž se jednou usměje a dvakrát se tváří nešťastně. Ten film ale je o něm a o tom, co cítí. Ať už skrz naštvané hučení motoru, zakrvavenou bundičku, Martinezův krautrock, Refn si vždycky najde cestičku, jak nám svět svého blonďatého geroje přiblížit. Neříkám, že je to film století, ale svojí brakovou zápletku pojal jinak a každá událost tak s divákem pořádně zarezonuje. Určitě Refnův nejpřístupnější film.

Tohle zabolelo. Jeden by řekl, že má Frank Castle jako nazlobený otec od vystřílené famílie veliký kinematografický potenciál, tady ho ale nenaplňuje. Předlohu neznám, předpokládám ale, že R-ková brutalita potěší nejen její fanoušky. Co ale nepotěší vůbec nikoho jsou debilní dialogy spolu s příběhem. Na to, že tenhle snímek je vlastně dokonalá "béčková" zábava se bere až neskutečně vážně. Důkazem je závěrečná scéna, kde je Punisher přirovnán k Ježíši Kristu. (!) Buď jsem něco špatně pochopil, nebo jde o jednu z nejpitomějších finálních scén stříbrného plátna. Casting taky nesedí. Hlavní záporák je tak strašně nesympatický, přehrávající magor, že mu tu kulku do hlavy budete přát i ve skutečném životě. Jinak převelice sympatický Ray Stevenson sice připomíná nakrknutého tatíka, původ jeho rozezlení by ale divák hledal spíše v absenci lahváčů v lednici, než v terminaci blízkých. Ačkoliv mám pro mstící se drsoně opravdovou slabost, tohle jsem jednoduše nerozdýchal.

Tenhle film mi dal vzpomenout na časy, kdy jsem po nocích smažíval Diablo. Drsný svět, atmosférická hudba, trojlístek hrdinských archetypů (zloděj, bojovník, lučištník) se spoustou zatuchlých kobek a jeskynní, kterých je třeba důkladně prozkoumati a s mečem v ruce vyloupiti. Ne nadarmo je Robert E. Howard považován za zakladatele žánru "sword and sorcery". John Milius mu tímto snímkem nezůstává nic dlužen. Je totiž syrový, vtahující a přitom barbarsky přímočarý, přesně jako originál. Jen ten Arnie vás občas vytrhne z meditativního stavu mysli, když totiž promluví, jakoby přestal být Conanem. Tahle neohrabanost ke snímku tak nějak patří a nakonec i funguje. Asi jedna z nejlepších fantasy v dějinách pohyblivých obrázků. A ta hudba!

Při návštěve kina jsem dostal něco úplně jiného, než jsem očekával. Místo šílené akční rubačky v exotickém prostředí tu máme zadumaný film, ve kterém Wolvie jen čas od času do někoho zasune svůj dráp. A funguje to pro mě mnohem lépe, než většina jiných filmů od Marvela. Postava dostane trochu té hloubky a projde si opravdovým a uvěřitelným vývojem. (ne jako Tony Stark potřetí, který si hraje s Merkurem a jde jakože do sebe) Rosomák je ve své krizi středního věku nesmírně sympatický a sledovat ho v podivném japonském světě plného bizarních postaviček je velice zábavné. Tenhle snímek není dokonalý, finální scéna je příliš okatým pokusem režiséra zalíbit se i těm akcechtivějším popcornožroutům, ale času v jeho společnosti litovat nebudete. Já se k němu určitě někdy vrátím.

Melancholie je krásná, ať už mluvím o filmu, či o pocitu. Trochu mě rušilo rozdělení filmu na dvě kapitoly, které jakoby spolu ani pořádně nesouvisely. Chtěl jsem se dozvědět víc o Justinině rodině, minulosti, o tom, proč její svatba dopadla, jak dopadla. O to víc se mi možná postavy zažraly pod kůži. V jejich společnosti sice strávíte jen pár dní, fakticky o nich vlastně nevíte vůbec nic, přesto ale máte pocit, že je znáte celé věky. Je obdivuhodné, jak intenzivní pocit smutku z vás Trier dovede vyždímat končícím světem pouhopouhých čtyř charakterů. Jejich osud vás chytne za srdíčko mnohonásobně silněji, než všech těch budulínů, co zašlápl nějaký ten zlý transformer. Melancholie je krásná. Když si ji však k sobě pustíte moc blízko, zničí vás.

Sci-fi báchorka o tom, že hlavní výhoda živých soustav oproti těm neživým spočívá v reprodukci. Arnie v roli, kde nemusí užívati mimických svalů, vystačíc si se svým poctivě vyrýsovaným tělem a ksichtem jako z kamene. O herecké výkony se tu stará dvojice Reese-Connorová a skrz ně vám Cameron prodá jakoukoliv emoci si zamane. Do toho Brad Fiedel hraje něco, co skvěle podtrhuje strojenost a mechanickou tvrdohlavost našeho kulturisty. Ve druhém díle byl terminátor podoben přítulnému křečkovi, ve třetím to byl otravně se vracející otrapa, tady je to ale někdo, kdo se nezastaví, dokud nezabije vás a všechny vaše jmenovce. Zasloužená klasika, která dokáže i po letech vyvolat příjemné mrazení.

V podstatě platí to, co u prvního dílu těchto skopičin. Akce je ale tolik, že ani nezbývá čas na pitomé dialogy, Batmana nahání po celém Gothamu jako zvěř, naštěstí pro něj ho však netrefí z pěti metrů parta chlápků se samopaly. Hloubka původního příběhu je spolehlivě ubita v kreslených explozích. Bruce má sice projít jakýmsi vývojem, ten však nelze pořádně zaregistrovat stejně by ho divák ani neměl čas prožít. Veškeré emoce spolehlivě pohřbívá monotónní hlasový projev Petera Wellera, který má v průběhu obou filmů zanedbatelný rozsah. Animák je to fajn, nenabízí však nic, co neobsahují desítky dalších, protože podstata předlohy je zde ohlodaná na kost.Pokud hledáte animák nabitý akcí, tenhle si zamilujete. Povedenou adaptaci však neočekávejte. P.S. Poslední scéna dokazuje, že překonat Nolanovu katarzi z Temný rytíř povstal nebude vůbec jednoduché. A to se tady pracovalo s dost možná nejsilnějším materiálem.

Krásný příklad toho, že drámo se dá vytvořit pomocí jednoho domu a pěti postav, pokud tedy režisér není úplné poleno a herci umí hrát - což je tady splněno. Sledovat, jak úlisný Charles Boyer terorizuje stělesnění dívčí naivity v podání Ingrid Bergman je nesmírně zábavná podívaná. Hlavně prvně jmenovaný je ozdobou celého snímku, protože už jen z jeho hlasu čiší kvintesence lidského zla. Proto mu budete od samého začátku přát brzký konec a spolu s Paulou se utápět v beznaději. Ač se na nich již přeci jen podepsal zub času, hlavně proto, že celková myšlenka už dnes působí trošku naivně, dokáží vám tato světla náležitě prozářit večer.

Návrat temného rytíře je jednoznačně jedno z Batmanových nejlepších dobrodružství (ne-li nejlepší) a shodou okolností patří též k mým nejmilejším. Snad proto jsem bez uvažování napálil hned po shlédnutí plnou palbu. ale na tu to prostě není. Hodně mě mrzela absence vnitřních monologů. Jistě, některé pohnutky jsou zde vyjádřeny filmovou řečí, pomocí vizí a snů, v určitých scénách jejich absence ale doslova bolí. "Proč jsi mě takhle hloupě bouchnul do ruky? To aby jsi s ní nemohl pohnout, chlapče" V souboji na život a na smrt tahle výměna informací působí rušivě a hloupě. V jiných situacích přílišná doslovnost (aby i prckové pochopili) zabíjí potenciál těch nejsilnějších momentů originálu. Je sice hezké, že konečně taky vidíme v netopýřím příběhu trochu té krve, na dospělosti to ale nepřidává. Po počáteční euforii z faktu, že vidím rozpohybované své oblíbené statické obrázky, nastoupilo zklamání z promarněného potenciálu. Řádně uleželá, legendární single malt whisky, řezaná vodou. P.S. Co ale stojí za potlesk, je hudební doprovod Christophera Drakea.

Předem upozorňuji, že jsem anime nepolíbený konzument. Tenhle zápisníček si mě ale od prvního dílu omotal kolem prstu. Dětsky jednoduchá premisa se rychle zašmodrchá do super komplikovaného boje dobra se zlem, zosobněným na obou stranách zatraceně charismatickými postavami. I přes to, že mají epizody pouhých dvacet minut, jsou prosycené dějem a málokdy vám bude stačit pouze jediná. Vesmír Death Note je neskutečně návykový, občas překombinovaný děj a L mluvícího s plnou pusou hravě přebíjejí sympatičtí bohové smrti, fajn soundtrack a zajímaví hrdinové. Jediná, pro mě ryze "japonská" podivnost, je přítomnost roztomilých holčiček s bujným poprsím, co vám automaticky skáčou do postele s nekalými úmysly, evokující asijskou verzi rockových hvězd. Jinak perfektní seriál.