Desmond04

V mých očích naprosto rozdílný film od předcházejícího Společenstva prstenu. Zde už se neseznamujeme s Tolkienovým fantastickým světem, ale naopak jsme do něj vrženi prostřednictvím třech různých dějových linek. Z nich vede záživností naprosto na plné čáře družina kolem Aragorna a spol. Pipin a Smíšek jsou vítanou změnou v kadenci děje, to samé platí o Samovi s Glumem, kterým to ale trošku kazí už poměrně otravný Frodo, ale ještě to pořád jakš takš jde. Co se musí vyzdvihnout na plné čáře je opět výprava, scenérie jsou epesní...hudba jak by smet. Především se ale ve Dvou věžích objevuje subjektivně nejlepší filmová bitva v historii kinematografie. Helms Deep je držák, co pohladí po srdíčku, každého správného LOTR fanatika a ze svého lesku neztrácí nic ani na dvacáté zhlédnutí. Přesně takto mají vypadat bitevní scény! Ruku v ruce, dvojka udržuje laťku Společenstva a u mě osobně jí přeci jen, dílem bitvy o Helmův žleb, krapet převyšuje.

První půlka je hodně vlažná. Film nudí, několikrát jsem se musel podívat na hodiny, kolik minut už uteklo. Po hodině už to dostává nějaké reálné obrysy a díky "problémům v ráji" Mii a Sebastiana to začíná k něčemu vypadat. Nicméně jsem byl překvapen, že přesto, že se La La Land označuje jako muzikál, tak čistě muzikálových vložek, by jsme mohli spočítat na prstech jedné ruky a to převážně v té první polovině části. Je jich sice málo, ale za to jsou až zbytečně zdlouhavé a průměrné. Soundtrack sám o sobě není úplně geniální, nicméně do kanálu nepatří. Co se týče hereckého obsazení, tak Ryan je sympaťák, kterému sedí snad vše. Bohužel s Emmou jsem si úplně neporozuměl, i když mě jako člověk přijde sympatická, tak v téhle roli to podle mého gusta nebylo úplně ono. Abych jen nehanil, tak bych určitě vyzdvihl pokus o vykreslení zkaženého zábavního průmyslu a lidské honbě za osobním úspěchem. Nečekal jsem, že film, který mě svojí podstatnou část tak hodně nebavil, mě dokáže posledních 20minut usadit do sedačky s takovým tím nepříjemným pocitem, nenaplněného očekávání láskyplného konce. Právě ono směřování k závěru a vlastně i závěr samotný, zachránil La La Land od opravdu ošklivého hodnocení.

Do teďka si pamatuji, jak jsem zavíral oči vždy, když se v televizi zobrazila reklama na Šestý smysl. Nejistota a zimomriavky byly tak velký, že trvalo dobrých 15 let, než jsem sebral dost odvahy se na to podívat. K mému překvapení se nejedná o žádný temný horor, kdy se člověk leká a bojí o sto šest. Prim hraje v Šestém smyslu především pečlivě budovaná atmosféra, hra s napětím, skvělé herecké obsazení a naprosto fantastický scénář. Nemá se cenu zmiňovat o závěrečném plot-twistu, který patří mezi ty vůbec nejlegendárnější v celé kinematografii. Ale Šestý smysl zkrátka funguje jako celek. Člověk má po celou dobu takový zvláštní tísnivý pocit, kdy mu rozhodně není příjemně. Když jsem zmínil herce, tak především Haley J. Osment předvádí herecký koncert, tomuhle klukovi ležel celý Hollywood tu dobu u nohou, jen škoda, že svůj talent plně nevyužil. A pokud bych měl vedle plot-twistu zmínit ještě jednu výjimečnou scénku, tak je to ta mezi malým Colem a jeho matkou v autě #JoBylySlzy

Ale jo, mě se to líbí. Má to šmrnc, spád, parádní hudební podkreslení...Obzvláště povedené jsou především masky, elfky nebyly nikdy hezčí, než v podání Noomi Rapace. Navíc mě potěšilo, že Will Smith ani s padesátkou na krku neztratil nic se svých sympatií, a symbióza s Jakobym, i když z počátku trošku křečovitá, funguje hezky. Nevyhýbá se to klišé a je to spíše taková pohádka pro dospělé, ale proč ne. Dokázal bych si z tohoto alternativního světa představit i víc snímků.

Nemám rád romantické komedie, fakt nemám. Ale Love Actually je naprosto mimořádná záležitost. Film baví od začátku do konce, není přehnaně přeslazený, nebo rádoby vtipný. Vše dávkuje tak akorát, až z toho ve finále vznikne jasná pětihvězdičková záležitost. Snímek táhnou velké herecké osobnosti, které byli "velkými" už v době natáčení (H. Grant, C. Firth, L. Neeson), nebo se proslavili až poté jinými snímky (Ch. Ejiofor, A. Lincoln, M. Freeman). To ukazuje výbornou práci castingu. Příběhy jsou krásné, tak odlišné až jsou vlastně všechny v základu stejné. Baví tak moc, že bych si dokázal představit, že by se rozvedli více v seriálovém provedení, kde by dostali zasloužený prostor. Nejlepší scénka? Emocionální rozkol Andrewa Lincolna podpořený zimomriavkovou skladbou od Dido. Parádní záležitost

Post-apo mám rád, ale How It Ends mé tužby úplně nenaplnil. Základ je poměrně tradiční, nic nového na scénu tento film nepřináší a naopak je přeplněn klíšé. Čemuž se samozřejmě při podobných snímkách nedá vyhnout. Co se týče hereckého obsazení, tak jsem byl spokojen. Foresta mám rád a i když, byl v této roli poměrně zkoprnělý, tak potěšil. Theo James to taky jakšakš zvládl. Velkým mínusem je ale velká nezáživnost, celou cestu se hlavní hrdinové někam potácejí, narážejí na bandity, což je taky poměrně absurdní. Protože ruku na srdce, je zvláštní že během 5 dnů se z "každého" člověka na zemi stane bezpáteřní krysa. Konec je také zvláštní, nejasný...zkrátka velice průměrné dílo. Uvažoval jsem i na dvěma hvězdičkami, ale indiánka Riki to vytáhla nahoru, i když její "konec" je taky hodně odfláknutej.

Asi to je čtyřhvězdičkovej film...jo asi jo. Ale mě to prostě nedá a těch pět hvězd tam hodit musím. Pozorovat opičí herce je totiž naprosto fantastická záležitost. Byl bych schopný se na interakce mezi primáty, na jejich debatování o každodenních situacích dívat snad 24 hodin v kuse a každičkou vteřinu z toho, bych hltal jejich fantastickou mimiku, pohyby i všechno ostatní. Serkis je bůh, to už víme vlastně dlouho a neustále to potvrzuje. Film baví a to po celou dobu. Caesar je jakožto postava velký držák, který si své sympatie u diváků získal už jako opička v jedničce a teď to neustále potvrzuje. Co je ale na nové trilogii Planety opic výjimečné je to, že dokáže přinutit lidi, aby si oblíbili i vedlejší postavy. Ti jsou totiž vyobrazeni s grácií a s výjimečným charakterem, ať už jde o Maurice nebo o plešatou opičku s péřovkou a kulíškem. Ano, závěr filmu je ,mírně řečeno, přitažen za vlasy, možná krapet trošičku odfláknutý, ale to jsem schopný prominout. Fantastická série, fantastický Caesar, fantastický zážitek, díky. Snad se jen trošku obávám případného pokračování, aby se nevrhl na recyklaci úspěšného, protože tady se zdá příběh již ukončen. Viva la Caesar.

První aspekt, co si zaslouží pochválit je určitě námět. Nenapadá mě, že bych se v jiném snímku potkal s tématem přelidnění a jeho řešení, což je poměrně škoda, protože What Happened to Monday ukázalo, že je to téma, ze kterého se dá vytěžit hodně. Byl jsem velice zvědavý jak se s hozenou rukavicí ve formě sedmi rolí za jeden film poradí Noomi Rapace, a musim uznat, že určitě nezklamala. I když na druhou stranu je třeba říci, že místo všech sedmi, se ve většině filmu transformuje hlavně do 3-4 rolí, což ale samozřejmě není na škodu a dopomáhá to k tomu, že z toho divák nemá zas tak velký mišmaš, jako by z toho měl v případě stoprocentního využití všech dnů v týdnu. Pro mé velké překvapení byl film napěchován akčními scénami, které byly pěkné. Ano, bylo třeba přivřít oči, jak může, sice vysvalovovaná, ale stále jen obyčejná středeční Noomi Rapace skopat do kulatý krychličky dva trenovaný agenty, ale co...je to jen film. Žádné vysloveně hluché snímky film nemá. Škoda jen, zbytečně překombinovaného konce, kde se objevili situace, které tam podle mě nepatřili, ale to je jen taková drobná kaňka na příjemném antiutopickém akčním thrilleru, který při středečním odpoledni obstál s grácií.

Jestli mě Iron Man krapet zklamal, tak s Thorem je to přesně naopak. Film od úvodu má spád a musim říct, že jsem se opravdu ani chvíli nenudil. Po grafické stránce je to koncert, zejména teda pokud hovořím o Asgardské scenérii. Chris Hemsworth je jako Thor dobrý, i když v úvodu mě docela pil krev, to bylo ale určitě součástí scénaře. Velkou kaňkou pro mě byla ale romance mezi samotným Thorem a Natalie Portman. Vyznívá to strašně vyumělkovaně, zbytečně a místy až vtipně. Uvidíme, co Marvel universum nabídne dále.

Těžko ve filmovém průmyslu hledat téma, které ještě předtím nikdo neprobádal. A přesto se to povedlo. Paolo Genovese se rozhodl ve svém snímku probádat lidská tajemství a vyluxovat ze skříní hlavních hrdinů všechny kostlivce a nutno podotknout, že na konci filmu už nikde nezbude ani kostička, i když jak se to vezme. Z traileru jsem pochopil, že by se mělo hlavní poselství filmu točit kolem telefonů a jejich škodlivosti, jenže ono to tak nebylo. Genovese chtěl exemplárně předvést jak málo stačí k tomu, aby se nám zbortil idealizované představy o našich nejbližších. Jak moc je vlastně známe? Co dělají, když zrovna nejsme nimi? A je to, co říkají pravda? Snímek šlape celou dobu opravdu parádně, monology mají říz a šťávu a tak vůbec není na škodu, že se film odehrává takřka celý v jedné místnosti. Zpočátku by se dalo říci, že to vypadá na pěknou komedii, kterou postupně střídají nepříjemné zjištění, aby se to nakonec celý rozpadlo. Emočně snímek funguje taky parádně a velkou roli u toho hraje i krásně znějící italský jazyk. Ke konci filmu jsem měl pocit, že už to bylo moc překombinované ve smyslu, na každého najít nějákou tu špínu a měl jsem nutkání za to hodit bod dolů. Nicméně je nutno si uvědomit, že film nefunguje jako příběh párty přátel s jasnou pointou či zasazením. Spíš bych to bral jako hypotetické zauvažování, co by bylo kdyby... A důrazné připomenutí, že každý má co skrývat. Pokud bych měl vyzdvihnout scénky, které si zapamatuji navždy tak to bude převážně story okolo coming outu, dojemný tel. rozhovor s otcem a jeho dcerou a závěrečná předtitulková scéna s odloženými naušnicemi aneb: "Proč si nechtěl hrát tu hru, něco skrýváš?" ..."Ne, ale všichni jsme křehcí, někdo méně, někdo více" SALUUUUT! I WANT MORE!