Radek99

Plakátová, pastelově barevná, reklama na povrchní přístup k životu. Typicky hollywoodské spotřební zboží. Pěkně zabalená teenagerská komedie plná toho nejprimitivněji vystavěného humoru podle zaručeně ověřeného receptu - stavme na stereotypech, když už zkarikujeme důchodce, tak z něho udělejme naprosto cvoklou starou brécu, když homosexuála, tak podivínského geeka-pseudoumělce, když dámu v letech, tak nadrženou paničku, když soka v lásce, tak ukázkového záporáka, když donchuána, tak ujetého a z mama hotelu, když snobský život, tak okázale výstavní a prázdný...prázdný jak tenhle film. Možná bez toho povinného hollywoodského konce, kdy happyend je signalizován někdy od desáté minuty příběhu a absurdní veřejně vedený rozhovor narušující řeč oddávajícího na svatbě přítele popře všechny zákony zdravého rozumu, bych ještě byl ochoten akceptovat a přistoupit na pravidla žánru. Takhle jsem ovšem díky ulítlé hollywoodské romanci ztratil téměř 2 hodiny života. Naprosto prázdný a nudný film...

Evergreenová klasika mezi československými komediemi, fantazijně opojný, vpravdě geniální a neskutečně vtipný snímek nestora české filmové crazy komedie Václava Vorlíčka aneb další část traktace o tom, kterak smutná doba plodí nadčasová humorná díla (viz kupříkladu Saturnin a doba okupace...) Moderní autorská pohádka poplatná své době, je nanejvýše jasné, že námět mohl v roce 1974, tedy ve vrcholící normalizaci, projít jedině díky průhledným ideologickým alegoriím - vodníci jsou poslední reakční protisocialistická složka socialistické společnosti a jako takoví jsou hodni jen převýchovy (těžkou manuální prací) nebo vyhubení, všichni ostatní (rozuměj normalizovaná pokroková socialistická společnost) tančí na parníku a pluje vstříc šťastným komunistickým zítřkům... Naštěstí ovšem Václav Vorlíček s Milošem Macourkem byli schopni tíživou dobu přelstít autorským útěkem k dada poetice a normalizovanou realitu přetavit do crazy nadsázky, která se ukázala jako absolutně nadčasová a tak zůstal Konec vodníků v Čechách jedním z mála snímků té doby, který umělecky přežil a dá se na něj dívat i dnes...

Televizní útěky z šedavého bezčasí normalizace podvědomě směřovaly tam, kam komunistický režim mohl dosáhnout jen částečně, takovým ,,ostrůvkem svobody" byly pak logicky třeba hory a prostředí horské záchranné služby, kam jistě ne náhodou částečně lokalizovala svůj první film z volného cyklu snímků s Tomášem Holým režisérka a scénáristka Marie Poledňáková. Její televizní film oplývá takovou tou normalizačně optimistickou náladou, která byla pro daný segment dobové filmové tvorby povinná, pod ní se ale ukrývají i hlubší věci a mollovější tóny - motiv osamění navázaný na širší fenomén ženské emancipace a feministických proudů, v nichž se (socialistická) žena vědomě (s vědomím své ekonomické nezávislosti) rozhodne vychovávat dítě bez muže. I když film je především vnímán jako nenáročná rodinná zábava a jako takový si získal nehynoucí popularitu, Poledňáková v něm naznačila cosi zásadnějšího - totiž fatální konec patriarchálně usazené společnosti a její přerod v cosi ještě nedefinovaného. Jistě, modernost umělého světa filmu trochu předběhla dobu, neboť dobově byla platná jen pro jistě omezené (spíše umělecké) společenské kruhy v Praze, ze zpětného pohledu ale oceňme režisérčinu intuici. Svět matek samoživitelek se pomalu stal normou. Příznačné je, že malý Vašík si s odzbrojující přirozeností a autentičností Tomáše Holého v takovém světě intuitivně (až posedle) hledá tátu...

Výborná, dnes už klasická, filmová adaptace vynikající, rovněž klasické, literární předlohy. Kombinace obvyklého filmového subžánru soudního dramatu s autorčiným v literatuře tak oblíbeným přístupem vyprávění z pohledu dítěte dělá ze snímku Jako zabít ptáčka zajímavý filmový mix. Tvrdá realita amerického jihu 30. let minulého století (apartheid, sociální nerovnost uvnitř společnosti, role žen atd.) se tak potkává s ryze lyrickým pohledem a poetikou, která dává knize (to především), ale i filmu silný přesah. Posun k filmovému vidění (a chápání) věcí, tedy k zvolenému subžánru soudnímu dramatu, je logický, ve výsledku ale celkovému vyznění ubírá na síle, kniha má mnohem větší emocionální (i racionální) dopad. Prostý příběh, silná symbolika (zabití drozda x sojky, ale i používání jmen - Atticus, tedy člověk z antiky, základů západní kultury, nedostižného ideálu x nomen omen Bob Ewell, čti Evil, tedy Zlo), vytěsnění některých dalších důležitých postav, motivů a dějových linií a vynikající herecké výkony, to je Mulliganův film. ,,Chceš-li pochopit svět z pohledu jiného člověka, obuj si jeho boty."

No jo, no...to teda fakt nejsou pěsti ve tmě, tady jsou pěsti pěkně pořád na světle:-) Laurel a Hardy italské komedie a jejich zřejmě nejlepší společný film. Tady ještě naštěstí nesklouzli k naprostému kýči...

Tomu se mi nechce ani věřit ... z Akt X zbyla jen naprosto nudná a sterilní kriminálka... Podobné filmy: Akta X - Film, Akta X: Neotevřená fakta

Islandský film. To je samo o sobě žánrové zařazení... Film ponurý, depresivní, melancholický, tichý, vylidněný, statický, pomalu plynoucí...tolik determinace prostředím. Zároveň ale film silný vnitřně, svým vnitřním pnutím, hlavní postavou - symbolický albín, který ale není zcela bez pigmentu, někdo, kdo se úplně odlišuje, myslí, jedná a vypadá jinak... Albín je ale od slova albus - bílý, což je barva ústřední a vícevýznamová - barva sněhu, přeneseně smrti, ale i čistoty, klidu... Albín Noi je zřejmě umělecká fikce (podívejte se na DVD na bonusové materiály, původně to měla být komiksová postavička...), symbolická postava, která má ale pro neislandského diváka váhu reality. Takhle vypadá život na Islandu. Co když ale ne? Třeba je to jen podobenství o se systémem nekompatibilním člověku mající univerzální platnost pro jakékoliv lidské společenství... Každopádně je to ale silný a hluboký film...

Nadprůměrný a díky hlavní postavě i originální sitcom, celkem vtipný, jak už to u sitcomů bývá, v české lokalizaci se skvělým dabingem (dlouho jsem měl pak spojený hlas Oty Jiráka právě s Alfem)... Navíc hlavní hrdina má mimo chlupů, mimozemského původu, nezměrné chuti k jídlu i charisma... Mimozemšťan nemusí být nutně jen vetřelec, může být i...Alf...:-)

Že na sousloví ,,italské manželství" je něco víc než jen předsudky a předpojatost okolních národů, vcelku trefně odráží filmografie italského režiséra Pietra Germiho, jejímž typickým (a pro mne osobně nejlepším) zástupcem je právě tato rozverná komedie. Typově i herecky vynikající Dustin Hoffman v roli nejdříve nesmělého mládence a posléze manžela pod pantoflem, který si nevědomky vybral skutečnou fúrii a prošel domácím očistcem...Hodně zajímavá je střihová skladba, Germiho střihač často stříhá za sebe několik záběrů švenků a jízd kamery, v nichž pak dominuje pohyb jedním imaginárním směrem, což používá v sekvencích, v nichž je vyjádřena nějaká elipsa či zrychlení děje a tato nezvyklá střihová sekvence dějovou zkratkovitost dané pasáže umocňuje... Alfréde, Alfréde! je pěkný film a z našeho středoevropského hlediska mírně nadsazená komedie, která z odstupu času vyznívá docela patriarchálně - manželství je chomout, žena převtělený ďábel a muži je nejlépe samotnému...

Tak já nevím. Jako počítačová hra rozkošatělé a dechberoucí, jako celovečerní film tak nějak nijaké...a hlavně jako fantasmagorie Tima Burtona tak málo ,,burtonovské"... Alenka v říši divů vyvolávala taková očekávání, trailery, plakáty, oficiální fotografie, že jsem ji zhlédl v předtuše jednoho z nejlepších filmů Burtonovy kariéry, ovšem výsledný dojem z percepce této filmové adaptace legendární knihy Lewise Carrolla je docela rozpačitý. Vrcholem filmových adaptací této knihy zůstává i nadále ta Švankmajerova... Podobné filmy: Něco z Alenky, Alenka v říši divů