SlecnaSmilly

Jestli vás vaši prarodiče štvou, páč vám babča dala k narozkám jen kilčo a Toffifee, tak vězte, že může být i hůř. Když totiž popadne dědu amok u hry v kostky, anžto mu ta šestka nepadá a nepadá, tak vám vzápětí můžou kolem hlavy svištět i horší věci než je zubní protéza. Já se ostatně rodinným návštěvám taky raději vyhýbám, neb i sebeděsivější hororová fikce je procházka růžovým sadem oproti otázkám typu: „Už máš chlapce?“ „Jak je to možné, tvá sestřenice je již rok vdaná?“ „Nechceš seznámit s Milánkem odvedle? Právě se rozvedl, má vychozenou celou devítiletku, a když přestane chlastat, splaskne, tak z něj bude i docela hezký hoch.“ Ooo, démone, zabij mě hned, nebo to udělám, sama!

Tak jsem dneska přišla na tři věci. Jednak už můžu začít pomýšlet na vdavky, neboť jsem konečně uvařila fakt poctivej guláš, pak že není dobré si promnout rukou od česneku oko, a aby toho ponaučení nebylo málo, tak je určitě dobré dát šanci i filmu, co se zde, na této prosluněné databázi, ocitnul nějakým nedopatřením v modrých číslech. Protože Criminal Activities se pro mě staly druhým největším překvapením od loňského srpna. Na první pozici se stále drží událost, kdy moje sestra vyndala umytý nádobí z myčky, což se stalo poprvé od devadesátého devátého. Jako jo, chvilku to vypadalo docela rozpačitě, hlavně ve chvíli, kdy se na na obrazovce ukázal hrdina mých růžových snů Dan Stevens, kterého miluju jako psychotickýho magora v něžné romanci The Guest. A nevim, ten účes mu dělal snad sám Libor Šula, nicméně účel světí prostředky a Dan zahrál otloukánka party naprosto přirozeně, až by mu člověk nejradši taky jednu švihnul, aby ten únos gangstera svým kamarádům porád nekazil.

To, že se mi nějaký film bude líbit obvykle poznám hned po pěti úvodních minutách a tady to bylo na jistotu, anžto první mrtvoly v rozkladu tu na sebe nenechaly dlouho čekat. Nad tím srdce každé dívky musí zaplesat, jupijou. Ale jestli mě něco potěšilo, tak to byl Benicio, já ho mám ráda už od dob Dr. Gonza, nicméně on ty psychopaty hraje čím dál tím lépe, s takovou si brzy získá klíč k mému srdci a já si ho přidám mezi své top herce, z čehož se jistě radostí pomine a hodí si to do sívíčka někam mezi zisk Oscara a Zlatého Globu. Akorát ta postava Emily Blunt mi úplně nesedla, já jsem tedy taky naivní jak Vráťa Mynář před bezpečnostní prověrkou, ale myslím, že když už na světě existují věci jako facebook, rozpustný kafe a Kim Kardashian, tak je na záchranu lidstva prostě pozdě.

Tak jsem toho za minulý rok opět moc nedosáhla – nenechala jsem si ostříhat ofinu, nepřestala jsem vyhazovat krabičky od bonboniér za postel, nezkompletovala jsem svou sbírku Stikeez podmořský svět z Lidlu (sakrblé) a ani do těch ruských klasiků jsem zatím ještě nedorostla. Naštěstí se vždycky najde někdo, kdo se těma bichlema prokouše za nás čtenáře třetí cenové kategorie a překreslí nám to do komiksů, nebo ještě lépe se toho chopí Hollywood a natočí podle předlohy slušnej biják. Jasně, taky věčně remcám, že ten či onen režisér neobsáhnul ve svém filmu všechny dějové linky knihy, ale v tomhle případě bych odpustila i neodpustitelné, protože Omar Sharif, že. Na ten jeho parádní knír jsem se vydržela dívat celých těch sto devadesát sedm minut, přičemž jsem od televizoru odešla jen jednou asi na hodinku.

Fůů, jak si prohlížím svá hodnocení, tak už jsem v životě viděla asi tři horory a u všech jsem se neskutečně bála, což není nic divného, anžto mě smrtelně vyděsí i to, když omylem použiju denní krém místo nočního, nicméně u Sinisteru jsem se fakt málem posrala strachy. Snad POMO a malé děti omluví tento fujky fujky výraz, ale slušně opsat to opravdu nejde. Situace se stala vážnou v půli filmu, kdy mi ze stěny samovolně spadl obrázek Panenky Marie, který jsem tam sama minulý týden připevnila za pomocí lehce použité žvýkačky. Když mi na podobném principu drží křišťálový lustr, tak nechápu, proč by to neměl vydržet jeden drobnější triptych, že?! Takže je to pravda, duchové existují, atmosféra houstne a já si s Foxem Mulderem opakuji, že pravda je tam někde venku…

Tak jsem se na toho Bonda do kina těšila, že jsem si účes vylepšila místo lakem na vlasy deodorantem. A mohu to Heidi Klum jen doporučit, protože ať James popíjel Martiny nebo právě likvidoval hlavního ultra padoucha jen za pomocí hodinek, tak já stále vypadala jako debil. Jako trvalo mi to asi devět let zvyknout si na to, že je 007 modrookej blonďák, ale teď se mi poměrně líbí, až uvažuji nad tím, že bych si v příštím díle švihla roli Miss Moneypenny. Na Bondovic děvče si netroufám, při první přestřelce bych dostala záchvat hysterie a ta oslovení, kterýma bych Jamese mezi svištícíma kulkama častovala, by si za rámeček teda nedal, ňuf. Jinak je to samozřejmě suprově natočený, sama bych to nezvládla lépe, ale ta stopáž je krapet přehnaná – každý přece ví, že na délce nezáleží a platí to i pro film.

Je to fakt moc pěkně natočený, ale je to blbost. Já osobně si myslím, že k tématu lásky by se měl vyjadřovat jen William Shakespeare a možná ještě Rosamunde Pilcher, ti umějí vykreslit romantickou linku par excellence. Thomas Hardy to nevychytal hlavně, co se hlavní hrdinky týče. Batsheba má působit emancipovaně, ale většinu času mě svým jednáním nutila tlouct hlavou o futra. Hned v začátcích filmu ji o ruku požádá sympatický ovčák a ona si mu klidně řekne ne, přitom jsme to mohli mít za deset minut čistýho času sfouknutý a já se mohla jít věnovat nějaké bohulibé činnosti – například výrobě krepových růží, ale to ona ne, musí se tam další hodinu čtyřicet rozhodovat mezi léty sešlým boháčem, kníratým oficírem a sexy mlčenlivým ovčákem. To Rosamunde protkne dějovou linku alespoň zákeřnou chorobou nebo návratem proradného bratra z ciziny, co se pak snaží podvodem získat všechen majetek, aby s ním následně dost neuvážlivě naložil. V tomhle případě ale jen čekáme, komu nakonec padne Batsheba do náruče (přitom nám láskou zkušeným je to hnedle jasný, žejo).

Takže Stážista je pohádka a já jsem na pohádky vysloveně naštvaná, protože mi vnutily představu přešlechetného prince na bílém koni, kterej mě bude milovat až do skonání světa (I když dost přiberu a začnou se mi objevovat vrásky, což mám rozhodně v plánu). Tedy na něj čekám a už začínám být ve věku, kdy to přestává být vkusné. Tenhle film tedy není o hledání toho pravého, tak hrozný zase není, ale u některých motivačních dialogů mi vysloveně krvácely uši. Jinak samozřejmě Robert De Niro je boží a super a Anne Hathaway to tam, ač to jako správná závistivá žabka nerada přiznávám, moc sluší, nicméně jediným momentem, kdy jsem ze sebe vydala zálibný povzdech, byl záběr na Robertovu čistou šatnu, ta má není takhle naklizená ani v případě, kdy tam strávím s prachovkou dva dny. Jo, a kdo v tom filmu najde dějovou linku, tak ať mi dá určitě vědět, i přesto, že jsem příběhu věnovala všechnu svou pozornost a výjimečně jsem opustila od střílení popkornu po nesympatických lidech, tak jsem tam nenašla ani náznak zápletky, bohužel.

Ty jo, je to fakt zajímavý pročítat si zdejší komentáře na téma stáří, je evidentní, že jaterní skvrna dokáže vyděsit víc jak Halina Pawlowská v plavkách. Trochu té averzi ke starším lidem rozumím – člověk si zajde jednou za čas k doktoru pro doplnění zásob morfia a ona je celá čekárna naplněna obavami ze senility či artrózy, v tramvaji si senioři klidně okupují lepší místa u okýnek a nechtěj mě pustit sednout, ani když se vracím ráno fakt utahaná z celonoční pařby (No, teď kecam, minule mi jeden dědula přepustil fleka, ale to jsem měla rozmazanou rtěnku na takovým místě, že to vypadalo jak středně těžký poranění hlavy.) a to ani nemluvím, co ti hbitější z důchodců předvádějí u regálů se zlevněným máslem. No jasný, já budu taky taková, už teď jasně vidím, že mou oblíbenou kratochvílí bude pronásledování pejskařů po parku, jestli po něm uklízejí, jupijajéj.

Hnutí Dogma 95 je fakt bezvadný – bez všech těch nánosů šminek, světel, technickejch serepetiček jde o filmy tak hutný, že z toho mívám další dva dny deprese a jediný, co intelektuálně zvládám, je sledování To nejlepší z Ordinace v růžové zahradě. Na druhou stranu tahle rodinná sešlost dopadne tak moc špatně, že proti tomu jakákoli moje zpackaná párty vypadá jak oslava narozenin u Paris Hilton. A to se přitom nikdy nezapomenu opít, pozvracet co se dá a vést parádní monolog na odvěké dámské téma, že jsem tlustá a nikdo mě nechce.