meatball

Téměř okamžitě se mi vybavilo City of Ember, kterému zároveň Solanasův film nesahá ani po kotníky. Sám nevím proč. Možná mám omezenou představivost a ústřední myšlenka filmu je na mě už trochu moc. Nebo nemám rád pohádky, co se berou vážně.

Nejlepší Affleckova role – moc toho nenamluví – a silný příběh. Ale je to takové... dlouhé.

Ryzí pitomost plná odporného násilí (včetně řezání hlav motorovou pilou), s otravnými herci a rádoby efektními filtry. Jsem znechucen.

On the Road je víc než příběh stejně jako většina knih Jacka Kerouaca spíš o pocitech a svobodě, o dobrodružství a hledání vnitřní rovnováhy. Hlavní zprávou, kterou kniha nese je, že Cesta se musí prožít. Nedá se zprostředkovat, popsat a tedy ani zfilmovat. A Walter Salles je asi super chlapík, protože se zdá, že to vidí podobně. Snímek jde schválně po povrchu tam, kde jsou pasáže knihy nejsilnější a naopak se soustředí spíše na to, co v knize není.

Byl bych rád, kdyby se Bond v Craigově podání vrátil v tempu nastoleném v Casino Royale. Jedna kvantová odbočka už tu byla, ušla ale stačilo. Double-oh seven prostě není a nikdy nebyl z masa a kostí. Je to mnohem víc než cokoli jiného maximálně stylová zábava, v tom pozitivním smyslu. Proto ho máme rádi a proto dokáže přežít v jakékoli době.

Jasně, občas se objeví trhlina (smrt manželky, celá idea cestování v čase a důsledky změn z minulosti do budoucnosti a zas do minulosti, které stojí tak na kuří nožce – hned jsem dostal chuť znovu mrknout na 12 Monkeys, ty jsou přeci jen co do kompaktnosti příběhu a logiky úplně jinde). Jenomže všechno se zdá natočené a zahrané s takovou chutí, že mě to prostě moc bavilo. Bruce konečně po dlouhé době jen neštěká a chvíli taky kouše, odsejpá to a je tam pár opravdu skvělých momentů, konec mě přímo nadchl. To všechno evidentně s hodně omezeným budgetem. Super!

Tony Gilroy se chopil volného pokračování s celkem nevídaným respektem k originální sérii a The Bourne Legacy je tak snad i víc než jen důstojnou tečkou za původní sérií. Téma je definitivně vyčerpáno.

Po Little Miss Sunshine další originální příběh, tentokrát o oživlé můze. No kdo by to nechtěl! Ač by to mohlo zavánět přirovnáním k Forsterovu Stranger Than Fiction, není tomu tak. Snímek si jde si svou vlastní cestou a vyjímečně se doplňují. Žádná hluchá místa, opět boží Coogan a Paul Dano mi vyjímečně nelezl na nervy.

Být mi dvanáct, jsem nadšený.

O kluky (a holku) jsem se trochu bál. Nakonec to všechno dobře dopadlo a společně nalezli s vydatnou pomocí scénáristy dostatečně asociální řešení, jak z toho ven. Jestli z nádražního rozhlasu nehuláká Peter Mullan, sežeru dubový sud. A použití I'm Gonna Be (500 miles) je ale pěkný podraz!