waits

Tenhle swift, během kterého se z původně sympatické skupinky potýkající se s ranami osudu stane namyšlená partička, ubral serii na kouzlu. Empatie s postavami je pryč, vulgarity je moc, opisná přirovnání nemají údernost a příběh lehce přitažený za vlasy. Nějaký humor zůstal ("Snažil se jim vysvětlit, že je z Prahy. Leží ve fakultní nemocnici"), ale ve srovnání se začátkem - mnohem slabší.

Lokální divadelnictvíi v nesnázích vs pražská namachrovaná hvězda, to celé výtečně podáno. Langmajer!

Brexit: The Uncivil War je lahůdkou pro příznivce nahlíženi za oponu politických hrátek a historických souvislostí. Haynesovi se nepodařilo udržet neutralitu, možná záměrně. Přiznivci Brexitu jsou často vykresleni jako v divadelní frašce, Nigel Farage a Boris Johnson vypadají jako komické figury, toryovští poslanci nebo Arron Banks pak trochu jako parodie na zlé kapitalisty, chřestící měšcem. Kdo by nevěděl, jak dobrým a zajímavým diskutérem je Nigel Farage a jak charismaticky a politicky šikovně se umí v politice pohybovat bývalý primátor Londýna Johnson (druhdy šéf magazínu Spectator a autor výborné biografie o Churchilovi), měl by za to, že oba dva pánové jsou hlupáci lokálního formátu. A to ještě probíhala produkce přes Channel 4 , jak by to asi vypadalo, kdyby věc řídilo progresivní epicentrum, BBC. Za zmínku stojí recenze v liberálním Guardianu, ve kterém byl film označen jako povrchní a nezodpovědný, se speciálně cílenou kritikou na zobrazení Farage a Bankse ve formě směšných jedinců místo jejich skutečných rolí - nebezpečných potížistů. Komu se povedlo, zaplatpůmbů, zachovat neutrální náhled, je i přes svůj labouristický světonázor Benedict Cummerbatch v roli Cummingse. Cummings není ideolog, je motivován jinou touhou, touhou pokořit politický systém, "restartovat" ho. Je naprostý profesionál, který svými hesly Take Back Control a jednoduchými hesly (costs, Turkey) boří soupeřovu obranu, rutinérsky postavenou na čistě logických faktech. Vypadá to, že Brexit samotný ho zajímá jen okrajově, samotné vítězství ho nenaplnuje euforií a z výsledku je vlastně dost rozpačitý. Film je ale skvělý v tom, že Cummingsovi rozumíme, kdo chce porozumí i voličům Brexitu, at už si o vystoupení z EU myslí cokoliv. Ve stěžejní scéně se vedoucímu kampaně Remain rozpadne modelová debata voličů poté, co městská, dobře situovaná černoška nepřímo, podprahově obviní bílou ženu z venkova z rasismu. V následném výbuchu emocí se uvolní frustrace, kterou tahle žena cití, frustrace, kterou ji způsobuje morálně nadřazené kárání uvědomělých progresivistů. Mohutná, nesmírně působivá scéna.A v mnoha ohledech pravdivá, řekl bych. A opět, šéf kampaně a asi i režisér Haynes interpretují onu vyhrocenou reakci jako výsledek nenávistné kampaně a sebe sami bez jakékoliv sebereflexe jako dobro, které stojí proti zlu - ani náznakem tedy ženino chování nepochopili.Pak se ovšem těžko vyhrávají referenda.. I závěrečné propojování fake news, peněz a Trumpa je zbytečné - nejsou to fake news, co vyhrávají volby, Tím je podchycení aktuální atmosféry ve společnosti. A na její vyhrocené, polarizované podobě mají podíl i příznivci Remain..

Vzal jsem to odzadu, tahle povídka je pro mě první z Black Mirror, a jestli patří mezi ty horší, tak se na zbytek doopravdy těším. U nahozeného příběhu jsem měl tendence očekávat horrorový vývoj, ale tímhle směrem asi BM nechodí. Varovné poselství ke mě žádné nedolehlo, na to je epizoda příliš odlehčená, nicméně pobavil jsem se dostatečně. A Miley Cyrus v coveru Head Like a Hole od NIN ..slušná raritka.

Polodokumentární styl o politice/historii cílí přesně na centra mých filmových zájmů, Černobyl jsem tedy ocenil od první minuty. Velmi strohý, odtažitý styl, precizně vykreslená tíživá atmosféra tehdejšího SSSR a strach a bolest zúčastněných odpovídající vážnosti situace. Velmi dobrý nástup do miniserie.

Tohle časové promíchávání mohlo dopadnout bledě, ale Dark prochází nástrahami díl za dílem bez potíží. Bravurně zvládnuto, emoční pecka.

Druha série mela před sebou těžký úkol - směr,.kterým.se Dark dal nabidnout zajimavě, bez logických nesmyslů a přitom přehledne, protoze v ramci žánru se scenariste rozmáchli hodne zesiroka. To posledni.nemužu potvrdit zcela, protože co je moc, to je moc, ale jinak všechno klaplo. Kazdym dilem se dej prokousavá hlouběji, hraje si s divakem, prináší.něco noveho, nekdy se zdá, že až trochu prehnane, hlavně v překvapeních, kdo je kdo - kupodivu to ale nevadí. Atmosféra je totiž úžasná, postavy jsou stále životnější a všechna ta přesčasová setkávání a zvraty jsou emočně hodně nabitá. Za mě absolutorium!

Atmosféra tajemství v lesích za městem je pryč, nastává přesně do téměř dystopie nebo aspoň sci-fi. Není to úplně to, co jsem čekal, ale nevadí, zatím mě naznačený směr baví. Zmatek ovšem neklesá, kontrola logiky nepadá do úvahy.

Obecně mám dokumenty o osobnostech daleko raději než hrané filmy, pokud jsou zajímavě zpracované. A tenhle Kapadiův zajímavý rozhodně je. Maradonu jsem neměl už jakožto dávný dětský fanda mezi oblíbenci - čtvrtfinále s Anglií v 96 a jeho Božská ruka, jak trapné...Dokument, jak už to tak bývá, nabízí možnost nahlédnout na objekt zájmu filmařů trochu jinou optikou a trochu si názor poopravit. Režisér má co nabídnout hlavně díky unikátním záběrům z Maradonova soukromí, z nichž některé jsou emočně velmi vypjaté. Ale nejen ty – sledovat neuvěřitelně nadopovanou atmosféru na italských stadionech i mimo ně nebo pozorovat neutěšenou situaci tehdejší Neapole je pohledem na jiný svět než dnes, agresivnější, nepřátelský, vyhrocenější, ale i jaksi životnější a sebevědomější. Dnes se takové písničky, jaké si zpíval Maradona s týmem po vitězství v kabinách těžko zpívají. Kapadiův dokument mě s Maradonou smířil, člověk najednou tak nějak trochu chápe jeho temnější, nedospělou stránku, včetně lhaní a podvádění, jako u mnohých ho mlel neuvěřitelný psychický tlak, se kterým se pral, jak mohl.K dokumentu mám jen jednu připomínku - lehce bych zkrátil stopáž nebo bych ji ponechal,ale přidal něco z postfotbalového období (chování v Rusku, Mexicu, politická prohlášení na Kubě aj) Ale i tak: Pro fotbalové fandy povinnost, ostatní by se rozhodně nudit neměli.

Filmově vyprávěný King umí málokdy vystrašit, neuměl to ani Kubrick (nevadí, k brilantnímu Shining se člověk nevrací proto, aby se bál). Hrůza není k vidění ani ve vkusném pokračování osudů malého Tonyho - a taky to nevadí. Film má odpovídající, lehce rozvláčnou atmosféru (kamera maluje v krásně teplých barvách) a skupina podivných bytostí, vedena charismatickou Rebeccou Ferguson je dostatečně nechutným nepřítelem (King se, jak známo, neostýchá zabíjet i dětské hrdiny). 152 minut je možná trochu moc, ale to nemění nic na tom, že jde o důstojný a sympatický uchopený sequel.