Fahrenheit

Třebaže 70. léta bývají označována za období normalizačního úpadku, je to hodně zjednodušený pohled. Překopáním nevalné literární předlohy Bohumila Říhova vznikl nádherný scénář, na jehož základě Vláčil natočil jeden ze svých nejkrásnějších filmů. Životní bilance stárnoucího osamělého muže v syrovém venkovském světě má v sobě jímavou melancholii podzimu, herci v čele s Rudolfem Hrušínským podávají niterné výkony. A ta Uldrichova kamera! A ta Liškova kongeniální hudba!

Vždy, když vidím nějaký Vláčilův film, uvědomuji si křiklavou nespravedlnost, že právě tento mistr nad mistr se svou tvorbou nikdy výrazněji nepronikl do světa, zatímco jeho méně zdatní tuzemští kolegové ano. (Nejkřiklavějším příkladem budiž oscarové ocenění svěrákovského kýče Kolja.) Pověst o stříbrné jedli možná nemá tak brilantní scénář, jako snímky z 60. let či z pozdější doby Dým bramborové natě a Stín kapradiny, ale dramatický náboj a vizuální i hudební krása tohoto malého velkého filmu je nezpochybnitelná.

Ačkoliv ve Francii prakticky ve stejnou dobu vznikly hned dva velké filmy zabývající se osudy Y. Saint Laurenta, určitě bych dal přednost tomuto. Svět módy mě nikdy moc nebral, Bonellův nekonvenční životopisný snímek je ale tak šarmantní a tak neobvyklý svou mozaikovitou strukturou, že jsem ho sledoval zcela bez dechu. Představitel titulní role Gaspard Ulliel, jehož jste možná zaznamenali v jedné epizodě povídkového snímku Paříži, miluji Tě, se v tomto filmu až neuvěřitelně dokonale převtělil do reálné postavy, kterou znal celý módní svět.

Nic světoborného, JEN ryzí zábava. Ale i po letech vtipná, svižná, bez nadměrných saďáren, a rozhodně je na co se dívat. Takže vlastně ve svém žánru a vzhledem k současnému TV standardu obrovský nadprůměr.

Strhující drama o marném boji s mafiánskou mocí. Nadčasové. A bohužel stále aktuální. Nenechme se mýlit, ani u nás to dnes v komunální i vysoké politice nechodí jinak.

Strhující drama dvojího outsiderství, daného společenskou přetvářkou i zrůdností fašistické ideologie. Životní role Philippe Noireta!

Odpad zůstane odpadem, i kdyby se tisíckrát tvářil zábavně. Adorace násilí je zhoubná.

Absolutní filmový klenot 60. let, znepokojivý, prosáklý dobovou atmosférou vzdoru mladé generace vůči (ne)otřesitelným autoritám. Na vysoké estetické kvalitě má velký podíl vytříbená Ondříčkova kamera, nečekaně střídající barevné a černobílé pasáže. Silnou zbraní jsou herecké výkony v čele s Malcomem McDowellem. Vzhledem k době vzniku je odvážné i ztvárnění homosexuálního vztahu dvou studentů z britské koleje.

Nejkrásnější vyznání lásky k filmu, jaké jsem kdy viděl. Truffautovi se povedlo nemožné: nezastírá směšnost svých postav, malichernost a dětinskost velkých hvězd i lidí z dalších profesí, a přece Americká noc vyznívá jako nejupřímnější a nejpokornější hold filmařskému světu.

Jeden z nejhorších českých filmů posledních let. Při jeho sledování jsem většinu času zažíval pocit trapnosti a studu nad nevěrohodným scénářem, který s životní realitou nemá nic společného, i nad rádobyduchovním obsahem, který se režisér do svého filmařského hokus-pokusu snažil implantovat (učitel v kostele, triviální symbolika loďky, kopání studny, rodícého se telete), Neuvěřitelně slabé jsou herecké výkony (toporní vesničtí neherci versus věčně uslzení profesionálové, a to mám Pavla Lišku velmi rád, ale tady jsem mu ani na okmažik neuvěřil, že je gay, který se trápí svou jinakostí a je osudově přitahován k pohlednému mladíkovi). Za hlášku desetiletí pak považuju Liškovo doznání: "Já jsem ho znásilnil", které následuje poté, co se ve slabé chvilce pod peřinou na okamžik dotkl hochova přirození.