Morloth

VIENNALE 2008. K filmu a film samotný.

Co dokáže jedna fotografie a různé úhly pohledu. Aneb cvičení na téma, jak vměstnat těžké a zároveň chytré myšlenky do dvou minut.

Těžké hodnotit, na jednu stranu je sranda sledovat Godarda, jak si s dosti zmateným Allenem hraje. Na druhou stranu mne nabubřelost Godardova ega uráží. Samozřejmě, že dík tomu, že se Godard choval tak, jak se choval, odkryl něco z Allenova já, jež ten poměrně skrývá. I neporozumění ledasco prozrazuje. Jenže Godard nakládá s filmovým materiálem tak, že velmi nejistě balancuje na hraně sebeukájení a urážky.

Naleznete ZDE, pouze ve francouzštině bez titulků.

Dokument jistě zaujme svou otevřeností a syrovostí. Problém je však v tom, že se tak pro mne stal téměř nekoukatelným. Již dlouho jsem neměl nutkání jít zvracet při sledování filmu. Rouchovi se povedlo tento pocit u mne vyvolat.

V protikladu k Bluntmanovi se domnívám, že snímek atmosférou netrpí. Naopak, Rouch sugestivní rituál zaznamenal sugestivním způsobem, neboť jeho frenetická kamera podtrhuje stavy domorodců. Horší bylo, že se mi z filmu dělalo fyzicky nevolno.

Stále ještě snesitelná míra propagandy. K vidění ZDE.

Dokumentalurgie Santiaga Álvareze v čiré formě. Dík práci s kamerou, hudbou a zvukem se z fotografií stávají Cimrmanovy živé obrazy.

Oslava Che Guevary? Z pohledu Álvareze pochopitelné, z pohledu mého - netřeba. Přesto nelze snímku upřít řadu sugestivních postupů. K vidění ZDE.

Krása španělské krajiny v kontrastu s občanskou válkou, jež je však zobrazena jaksi z druhé ruky. Na filmu nacházím několik problematických prvků, mezi než počítám například i samotný Hamingwayův komentář, jenž je leckdy nudný, případně pateticky přepjatý. K vidění například zde v poměrně špatné kvalitě.