strougy

Grotestní, do estetična němého filmu stylizovaná a v náladě propagandistického filmu se pohybující historka o výpravě soudruha Čkalova na severní pól k zemské ose. Několik komických scén a vhodnou hudbou podpořená atmosféra by samy o sobě k většímu nadšení nestačily, ovšem hlavní pointa si vysoké ocenění zaslouží. Tak krásně absurdní nápad se totiž vidí jen málokdy.

Sympaticky nevážně se beroucí komedie s horrorovým laděním o mimozemské dvojici, co experimentuje na lidech ve jménu zlepšení plastické chirurgie a má to i vtipně odůvodněné. Krom chytlavé hudby, vydařeného černohumorného ladění a občasných trefných glos ohledně lidstva obecně a Los Angeles zvlášť mě nejvíce pobavilo, že městská panička s vytříbeně tolerantním názorem se ve výsledku po celý film vyjevuje jako mnohem hloupější než oni tradičně tak neoblíbení vesničtí burani, kteří díky své klišoidní nenávisti vůči novým přistěhovalcům odhalí původce vražd hned v počátku. Příjemné guilty pleasure, kde si navíc malé cameo vystřihl i Clint „Ice Cream Man“ Howard!

Za ten závěrečný pohled, v němž se zračilo vše, co bude následovat.

Film o malém, sobeckém hajzlíkovi, co jím byl už od útlého věku a zůstal jím až do neslavné smrti. Celé to vychází ze skutečné události, kdy v roce 1978 v Osace držel v bance zloděj 40 hodin rukojmí, než byl zabit policií, což by mohlo implikovat určitý místně a dobově podmíněný sociální přesah, ovšem při přesunutí do jiné země, kupříkladu USA či třeba Dánska, by se na filmu s výjimkou drobných detailů nemuselo nic důležitého měnit a tudíž to pro vyznění není důležité. Do průměru to celé ovšem sráží jiné dva prvky. Jednak hlavní hrdina po celou dobu mimo občasné změny sociálního statusu nedojde kapky vývoje, celý jeho světonázor je vytvořen už od počátku a po zbytek času s ním nic nehne, jednak mají tvůrci nepříjemnou schopnost zabít každou sebelépe koncipovanou scénu ubíjející doslovností a nehoráznou snahou vydolovat z diváka emoce za použití nejprvoplánovitější hudby a vyložených podpásovek (viz například poslední scéna s Michiyo či dopis od matinky). Podobné věci prostě přejít nedokážu, i kdyby se typově velmi dobře obsazený hlavní herec přetrhl vedví. Slušné 2*.

Na pokračování Non non biyori se dá vcelku s úspěchem aplikovat yennův komentář k minulé sérii s dodatkem, že vzhledem k repetitivnosti určitých témat či vtipů se do seriálu v určitých momentech vkradla nepříjemná monotónnost. Z toho důvodu by se při hodnocení dalo jít i níž. Ovšem na druhou stranu, kdo by mohl být přísný na dílo, kde má jedna z postav roztomilého shiba-inu?

V banalitě a utahanosti utopený dokument mapující život lidí okolo Čajové koňské stezky. Střídání záběrů na malebná přírodní panorámata a rozhovory s lidmi od dětí až po slepé stařeny brzo zevšední, ani jedno totiž nenabízí nic dostatečně zajímavého, aby pozornost udrželo. Že se život mění a lidé s ním není myšlenka objevná, že se žije těžko, když je člověk chudý, jakbysmet. Přírodní záběry jsou pěkné, což o to, ale největšího ocenění by dostali od tvůrců kýčovitých pohlednic. Mizení životního stylu určité komunity je věc smutná a v rámci toho považuji podobná díla za nutná, avšak příště bych ocenil větší hloubku než podobné povrchní nic. Slabé 2*.

Film, který donutil Samanthu Bifidus k výbuchům smíchu, si plné hodnocení zaslouží.

Problém děl zabývajících se kritikou dobového společenského neduhu bývá, že po letech se ztrátou aktuálnosti často zůstane jen tezovitý děj, dialogy bez intenzity a černobílé postavy psané a střetávající se podle předem jasné šablony. The Harded They Fall je pak přímo ukázkový příklad. Vzhledem k diametrálně jiné situaci ohledně peněz ve sportu a mé neochotě si celý problém složitě přesouvat do jiné oblasti se z filmu vytratila potřebná naléhavost a zbyla jen šeď, kterou unylý Bogart a až přehnaně nešikovný, takřka na hraně karikatury se pohybující antiboxer nejsou schopni vyzvednout z nevýrazného průměru. Předvídatelnost veškerého dění pak jen podtrhne závěr, kdy už to celé zavání až vyloženou nasládlou pohádkovostí. Film tak možná kdysi pomáhal budovat schémata příznačná pro celý žánr, dnes však už představuje pouhý zastaralý relikt.

Motýl mávne křídly nad Brazílií a tím spustí v Texasu tajfun, stará paní prodá pro ni vzácný prsten dobrotivému klenotníkovi a spustí tak řetězec příhod, jenž vyprávěny depresivnímu herci tajemnou dívkou z třetí řady prezentují život jako sérii propojených událostí vedoucích ve výsledku ke štěstí každého. Vhodně by to tak zapadlo do série filmů pro pamětníky, čemuž by nahrávalo i poklidné vyprávění či laskavý humor, jediné, čím by se to mohlo vyjímat, by byla morální ponaučení vzešlá z jednotlivých vyprávění, která ne vždy přesně kolidují s obecně uznávanými poučkami, viz třeba „Krásná lež jest lepší ošklivé pravdy“.

Film poskládaný ze samých otázek, kde se od počáteční nejistoty ohledně vypravěče příběhu dostaneme k zpochybnění všech informací, jež jsou divákovi od počátku porůznu předávány, až do samotného závěru, kdy už je množství možných interpetací příliš velké, než aby bylo možno jednu nadřadit druhé. A také hezké tematizování podobných duchařských historek, kdy v pravidelných intervalech dostává divák souhrn současných možných variant příběhu tak, jak se v podobných dílech nejčastěji objevují. Nebo při nejjednodušším sledování pouhá braková zábava o návratu ducha naštvaného námořníka, co se hodlá pomstít za zradu na něm vykonanou (samozřejmě jen pokud se to skutečně odehrálo tak, jak se nám v druhém plánu předkládá). Také se mi celkem líbí verze uživatele timmy_501 z imdb :“I prefer to see it as a meditation on the similarity between the fiction artist's creation of a false reality and the madman's complete immersion in one.“ Když vyjdu z postojů samotného autora, nešlo mi o nalezení nějaké konkrétní interpretace, dílo nic takové nepotřebuje, pro mě v tomhle případě šlo hlavně o to, že mě takhle koncipovaný film velmi bavilo sledovat. Osobně mi to ke spokojenosti stačí.