strougy

Ano, Subjektivova výtka vztahující se k repetitivnosti a z toho plynoucí podobnosti seriálů alá A Channel je nepochybně legitimní, přesto pro mě není v tomto případě nijak důležitá. Podstatné pro mě bylo, že jsem si všechny postavy a jejich vzájemné blbnutí hned od počátku zamiloval a prožíval jejich drobné starosti a každodenní střetávání s úsměvem na rtech a zvědavým očekáváním toho, co mi přinese další díl. Možná za to může má slabost pro slice of anime, možná má prozatimní neznalost v komentářích často zmiňovaného Sketchbooku či Azumangy, ale já byl po celou dobu spokojen a klidně bych přivítal i další pokračování.

Držet se snímek atmosféry scén z Hlavního nádraží plných melancholie, smutku a beznadějného doufání v lepší zítřky, pak bych byl spokojen. Bohužel se tvůrci po celý film nejsou schopni rozhodnout, o čem vlastně chtějí vyprávět a přeskakují z jednoho nedořečeného tématu na druhé, a tak i má pozornost se po čase vytratila a ani v rámci českého filmu zajímavá forma ji nedokázala připoutat zpět na plátno. Škoda, potenciál pro nezapomenutelný zážitek tu byl. Silné 2*.

The National Anthem - Bezesporu vynalézavé a v určité rovině i podnětné, ale přestřelená závěrečná část i určité logické nedostatky mi výsledný dojem dost kazí. Ovšem reakce "prostého" lidu mi přišla vystižená dokonale... 3/5

The Moth Diares představuje unikátní ukázku postmoderního díla přímo vybízejícího diváka k několikerému "čtení" a hlubšímu zamyšlení se nad nabízenými symboly, které jsou tu více, tu méně explicitně předkládány. Na první, jednoduchý pohled je nám prezentována moderní variace na klasické gotické příběhy, což je nám autory potměšile podbízeno hned v úvodu a prezentováno skrze jednoduše čitelné aluze (budova školy, postava Lucy vystupující zde stejně jako v Draculovi v roli oběti atd). Ovšem již zde se objeví první autorská zlomyslnost, kdy se sice základní syžet jakoby drží Stokerova románu, ale drze ho mísí s prvky přejatými z jiného tradičního upírského díla, Carmilly, a známé situace tak v rámci nového kontextu dostávají nový rozměr. Tak jako v Carmille, i zde jsou mužské postavy upozaděny na úkor ženských a jejich případné vynoření se v ději je doprovázeno pocitem zrady, ať už se jedná o otce, který zradí svou dceru sebevraždou, o milence, který dívce ublíží při sexu či učitele, který se místo rady pokusí s dívkou vyspat. Radikální feministické přenesení biblické zrady je nejlépe patrné právě u posledně jmenovaného, jenž zde manifestuje rozklad tradiční role autorit, které se již déle nedá věřit, ale člověk je nucen spolehát se pouze sám na sebe a vzít řešení do vlastních rukou. To lze chápat nejen jako morální stanovisko ve smyslu filosofie Ayn Randové, ale také jako symbolickou nutnost odpoutat se od nezodpovědného dětství a konečně dospět. Ostatně celý film se dá vnímat jako výpověď o problematickém dospívání, kdy hlavní hrdinka trpící otcovou sebevraždou se bojí překročit práh oddělující dětství od dospělosti a přijmout zodpovědnost, kterou to přináší. Chorobná fixace hlavní hrdinky na Lucy by pak nebyla způsobená milostným citem, ale touhou po návratu do bezpečných časů nevinného mládí, kdy se ještě "hrálo" na nejlepší přítelkyně stojící proti celému světu, špitání do ouška a spaní v jedné posteli postrádající sebemenší sexuální náboj. Lucy, nedotčena podobnou ztrátou, ovšem práh překročit chce a Ernessa, nevědoma si narušeného psychického stavu Rebeccy, se tak nevědomky stává pouze nastrčenou obětí, postavenou jako zeď před čím dál nebezpečnější dívku, která si jí pod vlivem "špatné" literatury a psychotropních látek začne postupně démonizovat. Neschopna následně odlišit snové sekvence od reality začne ohrožovat i své okolí, avšak ani přes podvědomé tušení, že špatně jedná ona a ne Ernessa (viz můry vynořující se v jejích snech, jejichž význam snář charakterizuje jako "Máte, vážení, černé svědomí! Nejspíš jste udělali nějakou nefér věc, někomu jste tak trochu podrazili nohy a teď vás za to mučí vaše podvědomí. To je to, co vám sedí za krkem!"), není schopna až do závěrečné katarze sama se sebou nic udělat. Pokud by si člověk udělal čas, dalo by se toto dílo demontovat a reinterpretovat v rámci mnoha stejně legitimních teorií, vždyť díky Barthesovi je dnes autor mrtvý a jedinou jistotou tudíž zůstává nejistota... A teď něco o kvalitě snímku. Je to sračka.

Pokud moderní dobu definuje to, že vnějšek je důležitější než vnitřek, pak Drive je dokonalá definice moderní doby. Nic tak načančaného a zároveň prázdného jsem totiž dlouho neviděl.

Přílišná afektovanost hereckých projevů a "ukecanost" mi zkazily intenzivnější prožití bezesporu netradiční a v mnoha ohledech i podnětné adaptace klasické legendy o Faustovi. Přijde mi to o to víc smutné, že mě jinak snímek svým pojetím vyloženě nadchnul a v mnoha ohledech i fascinoval, zejména co se týče postavy ďábla. Ten je zde vylíčen v podstatě jako obyčejný člověk z masa a kostí, co ovládá své okolí zneužíváním jeho strastí a našeptáváním z pozadí, jako intrikán, co díky absenci tradičního morálního cítění zneužívá slabostí okolí a sám přitom zůstává nepoznán v pozadí. Samotný Faust naproti tomu nemá podobu tradičního vzdělance, ale hladového, žíznícího otrhance, co by vědomosti zaměnil za trochu žvance a nějaké to laskání od roztomilé Markétky. Oni ty základní pudy přece jen mají obvykle před vzděláním přednost... I jiné body filmu mají aktuální dosah a tak nějak předpokládám, že po dalším zhlédnutí budou prozatimní silné 3* zvýšeny.

Dívčiny se zářivě barevnými vlásky (přeliv hlavní hrdinky je nikterak překvapivě růžový) tu lítají na košťatech a pomáhají těžko popsatelné modré kouli chránit kusy jeho vesmírné loďi před zlem, co vlastně nakonec ani zlo není. Díky krátké stopáži (4 epizody po 5 minutách) je to vcelku svižné a nemá to tudíž čas na to, aby mě to výrazně otrávilo, vzhledem k otevřenému konci se ovšem obávám, že se jedná pouze o úvod k nějaké plánované sérii. A taková představa mi přijde poněkud děsivá...

Velmi praštěné, velmi bizarní, velmi barevné. Tři sourozenci pátrají ve snaze zmizet z podivné variace na Kyoto po zvláštním králíkovi, přičemž do toho zasahují tři vládci tohoto světa, mnich, kněz a démon. Odkazy na Alenku v říši divů jsou zjevné, potenciál na delší sérii a epileptický záchvat by tu byl, takže se snad někdy dočkám.

Pod nánosem příliš mnoha zbytečných frází a jedné až moc okaté dějové berličky, která odstartuje a v závěru i eskaluje události, se skrývá kvalitní posmutnělý příběh o tom, jak těžké je udělat první krok, překonat strach a změnit tak život, co už jednoho tíží až k zalknutí. Chtělo to trochu víc vyčistit od nadbytečných dějových momentů, co kazí divákovi plnější souznění s příběhem, vymanit některé postavy z jednoduchých typologických škatulek a mohlo to být i za víc než za slušné 3*.

Sice poněkud nadhodnocuju, ale i přes zjevnou idealizaci a občas nepříjemné hraní na city (a také otravné a hlavně zbytečné zdůrazňování multikulturalismu) mě prosté hrdinství Mustafa Jahice a dalších zaměstnanců Gazi Husrav Beg Library, kteří i přes okolní válečné šílenství dokázali zachránit tisíce vzácných tisků, dokázalo jednoduše dojmout a vyvolat ve mně absolutní obdiv k těmto lidem. A navíc osobně dávám přednost "malým" příběhům, ve kterých se šílenství války manifestuje daleko výrazněji než ve velkých filmových produkcích. "The books are as important as people."