strougy

Kompilace záběrů z různých zombie horrorů, počínaje Fulciho Zombie s legendární scénou zombie versus žralok a konče Astro-Zombies z 60. let. Samo o sobě zajímavé maximálně uvědoměním si, nakolik působivost těchto snímků byla tvořena (naštěstí ne vždy pouze) kombinací (polo)nahých vnadných dívek a detailního zobrazení mnohdy na nich páchaného brutálního násilí. A na seznam "must see" filmů do budoucna si přidávám Zombie Lake, zdejší záběry naznačovaly velmi vysoký potenciál solidní brakové zábavy.

Buď špatný videoklip, co má o 102 minut více, než by bylo záhodno, nebo špatná videohra, kde kdosi zapomněl na hráče. Bez ohledu na řešení je to spolu s Driver to nejzoufalejší, co jsem za dlouhou dobu viděl.

Oproti Zagor kara bela lehce dynamičtější a s větším spádem, ovšem i tak to zůstává kvalitativně na úrovni kupříkladu levných mexických horrorů. Podobně to bez větší invence parazituje na amerických blockbusterech a valnou většinu času to diváka ubíjí svou toporností, ať už na úrovni dialogů či hereckých výkonů (pokud se to tak vůbec dá nazvat). Svůj účel, sledovat pohybující se obrázky bez nutnosti zapínat mozek, to ovšem splnilo solidně.

Po prvních třech kapitolách jsem byl nadšen. K tradiční vytříbené kresbě charakterů a nepatetickému vylíčení jejich vzájemných vztahů se přidala i nebývalá dynamičnost daná výtečnou hudbou, což dohromady tvořilo nesmírně atraktivní podívanou. Žel, závěrečné dvě kapitoly začnou poněkud šustit papírem, určité dějové zvraty nepůsobí přesvědčivé a dojde i na zbytečné vysvětlovací pasáže, kdy postavy zničehonic začnou odhalovat své nitro. Což mi náhled na film poněkud kalí, jelikož nechat city pro diváka patrné pouze z pomlk, z toho nevysloveného, co se vznáší nad každou slovní přestřelkou, pak bych byl spokojenější. A nechat postavu Takashiho mimo obraz jako katalyzátor děje, jímž ostatně je i tak, a nikdy ho nenechat vystoupit přímo v ději, pak bych byl spokojený tuplem. Takhle je to tedy jen za slušné 4*.

Klasický Robbe-Grillet. Diskrepance mezi pravdou a lží, realitou a fikcí, žena jako středobod, věčná nejistota. A zde rozbité skleničky. Jenže, ostatně tak jako u něj vždy, mi k dokonalosti chybí nějaký střípek. A já ho opět nemohu odhalit a stále mi uniká.

Komediální horrory z asijské provenience z období 80. a první poloviny 90. let mají sice často svůj nepopiratelný pokleslý půvab (zde třeba úchvatný krokodýlí vozík), bohužel se většinou, tak jako zde, až příliš často soustředí na laciný humor točící se kolem erotiky či "legračních" pohybů postav, což nejen, že není obvykle zrovna vtipné, ono je to spíše velmi otravné. Slabé 2*.

Jarryho hru znám pouze z Antologie černého humoru od Bretona, ač mi v knihovně zabírá místo již delší čas, tudíž nemohu posoudit, nakolik je dílo předloze poplatné. Upřímně doufám, že příliš ne, jelikož dialogy jsou ve filmu nezáživné, satira nevýrazná a humoru by se jeden nedohledal. Nebýt vizuální stránky, jednalo by se o propadák. Černé pozadí, před nímž se v pitoreskních kostýmech groteskně promenádují či poskakují herci, občas se to rozdělí do několika oken a jindy se v popředí a pozadí odehrává jiná dějová linie, občas to evokuje Švankmajera a jindy Potkali se u Kolína, prostě vizuál baví a a celé to povyšuje na pozornosti hodnou záležitost. Jako adaptace to tak snad selhalo, byla by škoda, kdyby ne, ovšem jako neotřelá podívaná to vcelku zaujalo.

Pokud moderní dobu definuje to, že vnějšek je důležitější než vnitřek, pak Drive je dokonalá definice moderní doby. Nic tak načančaného a zároveň prázdného jsem totiž dlouho neviděl.

Prolínání tržních světů má sice potenciál a přesvědčování potenciálních investorů pro nákup prozatím neexistujících parcel v zahraničí svůj poněkud bizarní půvab, zdlouhavost jednotlivých sekvencí to ovšem celé poněkud zabíjí. K nezaplacení jsou ovšem scény, kdy hromada manažerů v náboženském vytržení sleduje jiné manažery, co z pódia či plátna deklamují nezvratné životní pravdy jejich kasty. Odhodlání! Vize! Nasazení! A každému z nich z rozzářených oček sálá pouze jedna jediná touha. Být jednou, aspoň jednou v životě v pozici těch, co podobnou partu kravaťáků přivádí k vrcholné extázi...

Sic se všelijaké možné interpretace vyloženě nabízejí, já si i z vrozené lenosti film vychutnal jako "pouhý" stylový horror se sympaticky lascivně-bizarní atmosférou. K tomu jsem se díky němu dozvěděl, co tilbery v islandském folkloru představuje, tudíž co chtít víc? "To create a tilberi, the woman steals a rib from a recently buried body early on Whitsunday, twists around it grey wool which she must steal for the purpose (it is sometimes specified that the wool must be plucked from between the shoulders of a widow's sheep soon after its wool has been plucked) and keeps it between her breasts. The next three Sundays at communion she spits the sanctified wine on the bundle, which will come more alive each time. She then lets it suckle on the inside of her thigh, which creates a tell-tale wartlike growth.The woman can now send the tilberi to suck milk from others' cows and ewes. It will return to the window of her dairy and call out "Full belly, Mummy!" or "Churn lid off, Mummy!" and vomit the stolen milk into her butter churn. To suck the milk from the animal's udder, it jumps on her back and lengthens itself to reach down; in some versions it is said to be able to reach down on both sides to suck from two teats at once. Inflammatory hardening of the udder was traditionally ascribed to the tilberi, and as late as the 19th century, animals were protected by making the sign of the cross under the udder and over the rump and laying a Psalter on the spine. Butter churned from milk stolen by a tilberi will clump together as if curdled, or even melt away into foam, if the sign of the cross is made over it or the smjörhnútur (butterknot) magical sign drawn in it."