Muž, ktorý luže

"Porozprávam Vám svoju historiu..." Tahle věta zazní z úst Borise opakovaně a člověk občas až žasne nad fantazií, kterou tento muž při vyprávění různých verzí svého životního příběhu má. Fantazie nechybí ani autorům tohoto slovensko-francouzského koprodukčního snímku. Především v erotických scénách se třemi krásnými dívkami jsem si užíval dokonalou kameru a střih. Ale jinak jsem byl z filmu poněkud zmatený. Moc jsem nechápal smysl toho neustálého mísení reality s halucinacemi hlavního hrdiny. Problém vidím v tom, že člověk vlastně ani neví, co je ještě realita a co už fikce. Je tak docela problém zodpovědět otázku, kým vlastně byl Boris. Co to bylo za člověka a jaká byla jeho motivace se chovat tak, jak se choval. A bez odpovědí na tyto otázky, mi ten film přijde tak trošku zbytečný. (03.02.2018)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Být ještě mladým intelektuálem, tak si tento film prožiji, ale dnes... Film velice vizuálně šedesátkový, formálně stylizovaný a jánevímjak inovativní, ale pro mne již po půlhodince nepřehledný a trochu nudný. Asi moje chyba, že se snažím hledat smysl a neužívám si jej jako čistý vizuál. Možná někdy příště.... (10.06.2012)

Nerad hodnotím filmy, kterým nerozumím. Je to stejné, jako bych stál před plátnem abstraktního malíře, věděl o něm, že je velmi vysoce hodnocen (tedy alespoň finančně) a já z obrazu nevyčetl, co má znázorňovat. Když se natáčel tento film, byl rok 1967/68. Jak všichni víme, byl to rok pokusů o politické proměny naší země, které byly z kraje rychle a násilně potlačeny. A naše myšlenky se tenkrát zmítaly v extrémních polohách. To se projeví samozřejmě i na tvůrčím uměleckém projevu. Tak tomu bylo i v roce 1989, kdy se národ opětovně, tentokrát však úspěšně, pokusil změnit politický systém. I tenkrát se to projevilo v tvůrčím myšlení filmových tvůrců a na některé filmy se vůbec nedalo dívat. Tenkrát vznikaly pro změnu zase krvavé hororové snímky, tzv. nových scénáristických a režisérských tváří. Inu, někdy se tedy musíme smířit s vlastním nepochopením. (17.02.2017)