RedAK

Během tvorby snímku bylo spotřebováno sedmnáct kilogramů lysohlávek, plato LSD, deset galonů opiátového čaje, slzy jednorožce a jiné halucinogenní extrakty. Honimír je můj nový favorit!

Ač jsem ze sebe doslova potil důvody, proč tomu dát odpad, žádný nebyl natolik přesvědčivý jako důvod, proč tomu dát plný počet. Jen se nad tím zamyslete; MacGyver české gastronomie, který vaří sračky typu dušený chleba na pivě, ovocná bábovka z kečupu, smažené olivy s citrónem etc., dostal vlastní televizní pořad a dokonce už i vydal kuchařku, jejíž čtyři sta výtisků jsem si netrpělivě předobjednal už čtyři roky před naším letopočtem. Láďa je, kurva, prostě takovej malej polobůh, něco mezi Ghándím a Rytmusem. A zdegenerovaná česká lúza se slinama na obtloustlých povislých štrůdlech dál sveřepě krájí cibuli do misky gumových medvídků, na plotně smaží řízky z ARO točeňáku, zajídá to sušim z toustovýho chleba a to všechno v krásné symbióze s bydlenkama z Mimibazaru, co jedou podobný bomby a staví si křesla z knedlíků, zatímco si příťa šmakuje na óbrmňamce z ajdamu a prošlý tatarky. To je prostě geniální. Chcete-li se i vy stát Láďou Hruškou, prostě vezměte půl kila gothaje, kapustu, slaný tyčinky, podlijte to nedopitým krabičákem, naflusejte do toho a říkejte tomu třeba losos po Švýcarsku. S tím prorazí nejeden mentál.

Někdy (celkem často [vlastně skoro furt]) mívám dojem, že se svět točí jenom kolem mě. V rádiu hraje písnička: Ty píčo, vždyť to je o mně! Kryštof zpívá o mně, ty vole! U silnice vidím billboard: Jasně, to je narážka na mě, mám si na ty hemeroidy konečně pořídit mast! Na zastávce šeptají dva lidi: Beztak se hihňaj tomu, že mám malý péro, beztak! Louis tenhle film natočil taky kvůli mně, o tom nemůže být pochyb. V tolika dialozích jsem se poznal snad jenom u soudu při vyslýchání poškozených. Vtipný, smutný, perverzní, přesně jako můj život; teda kromě toho posledního, to na mě moc nesedí. A taky toho prvního. Možná to dělají ty předpisový antipsychotika, že se ve všem vidím, ono to v kombinaci s tvrdýma drogama a chlastem může člověku udělat v hlavě bordel, co si budem. Ačkoliv jednu fantastickou rajcovní dvacítku už svým pěticentimetrovým burákem každou noc nakládám, bez váhání bych jí uřízl hlavu, kdybych mohl jednou naložit Chloë. Ta holka zraje jako moje meziprstní plíseň, ještě tak pět šest let a bude léčit homosexualitu. I díky ní a skvělýmu castingu to byl až komicky skličující zážitek. I Love You, Louis.

Fuj, staří lidi by neměli šoustat, je to nechutný.

Bigotní Nolanovci musejí mít pré. Věřím, že jim Installater nabídl tradičně podívanou tak hlubokou, že by se v ní ztratil i King de Cock. A jak se tak dívám kolem, někteří si nadšením kromě tělních tekutin vysrali i mozek z lebky. Ale pozor, vůbec se jim nedivím. Nolan totiž s pomocí borečka Cymroše dokáže i tu nejnudnější pasáž natočit tak, že se z ní posadíte na prdel i když už dávno sedíte. Takže i kdyby Nolan natočil scénu, kterak by účetnímu Novákovi došlo ráno v kanclu kafe, tak díky epickému hudebnímu podkladu a srdceryvným citacím, které stejně nikdo nechápe, se nejeden doposud klidný a vyrovnaný divák hystericky zahryzne do sedačky a bude se modlit ke všem přírodním podmínkám, aby hlavnímu hrdinovi vyrostl v květináči u tiskárny kávovník. Vygradovat i naprostou nudu až do mentální extáze Nolan zkrátka umí. Mě Installater bavil, konec byl obzvláště vypečený, ale nehodlám si kvůli tomu rituálně perforovat varlata a ani psát Nolanovy matce, aby si pro jistotu zálohovala vaječníky. Uvidíme, co se mnou udělá druhá, tentokrát už domácí projekce. Třeba když vedle mě nebude sedět obstarožní bába, co smrdí jak topinka s česnekem a mně nedojde už po třiceti minutách Heineken, zeseru si slipáče podstatně objemněji.

Ona; rozkošná panička žijící si nad poměry, s lukrativním zaměstnáním, typicky vyprofilovaným manželem a plnou lednicí Gucci párků a smaragdové paštiky, on; pohledný flaneláč s výrazem nezprzněného batolátka, co je tak chudej, že mu kachny házej chleba. Klasika. Tyto dva protipóly spolu budou bez zřejmých důvodů smažit po mentálním skypu během celého filmu a postupně si vjíždět pod kůži. Domnívám se, že kdyby protagonistům dali do rukou prostě telefony, výsledek by byl stejný, jen logičtější. Ale čert to ser, pomyslel si rejža a do hlav jim implementoval vysokorychlostní internet od O2, takže nestabilní připojení, špatnou kvalitu obrazu a prostě všechny výhody této služby. Nebudu lhát, jsem momentálně nemocinkovatý, sotva ležím, třepu se jak drahej pes a trpím narkolepsií, takže mě v těchto dnech filmek krásně pohladil po zahleněném srdíčku. Snad to nebude rýmečka, držte mi palečky. A pro ty blbečky, co to tu odpadují: vy jste asi nikdy nebyli zamilovaní do děvčete, se kterým komunikujete pouze telepaticky, nikdy v životě jste ji neviděli, vůbec ji neznáte, děláte kvůli ní píčoviny, které vás dostanou do sraček, a to vše bez jediného výsledku a sebemenší naděje v lepší budoucnost, že? Je mi vás líto, fňuk.

Silně doporučuju obléci své děti jakékoliv věkové kategorie, ovšem čím mladší, tím lepší, popadnout svoji empatickou ženušku, která si prochází nějakým citlivějším obdobím, ideálně těhotenstvím, a v kombinaci s jejím akutním PMS a útlocitnou povahou Matky Terezy vyrazit do kina na príma nedělní rodinný film o strejdu Jackovi, který staví domeček. V podstatě jde o takovou milou variaci na pohádku Tři prasátka a domeček, jen s rozdílem, že tady máme prasátko jedno a domeček nebouráme, nýbrž budujeme, milí tatínkové. Ručím vám, že vaše ratolesti budou nadšením běhat po kinosále a manželka samou radostí potratí. Po projekci je můžete vzít na procházku k mysliveckému posedu a povyprávět jim veselou bajku o laňce a koloušcích. Samotného mě mrzí, že žádnou rodinu nemám, vědět o tomhle filmu o pár let dřív, klidně přeříznu na hajzlech nějakou random šlapku, vychovám s ní budoucího hlídače parkovišť a pak je jako milující otec přesně na tohle vezmu do kina. Za tu prdel by to stálo. Nemám co vytknout, ještě teď z toho mám erekci. Trier se mi výjimečně strefil do vkusu na sto procent.

No teda, to jsou mi věci. Kdybych nevyužil svých brilantních lustrátorských superschopností a nerozklikl si profil moji oblíbenkyně, nad jejímiž komentáři latentně masturbuji, vůbec bych netušil, co za zbraň hromadného ničení se tady přede mnou ukrývá. Že se jedná o opus, za jehož shlédnutí by vám měli autoři královsky platit, to je jasná páka. Ale co mě pobavilo víc, než tato zbytečná trapárna, je bezpochyby jeden z tvůrců, který si tu vesele rozhazuje hvězdama a infantilně se rozčiluje nad tím, že si to hovno, na kterém se beztrestně spolupodílel, lidi nadšeně nerozmazávají po ksichtech. Už včera jsem se podivoval nad faktem, že zde profil tvůrce mohou mít nejrůznější formy života. No nic, asi se začnu chovat jak mentál a začnu natáčet tříhodinový stopáže se záběrem na spáru v podlaze, nebo prostě cokoliv nápaditějšího a napínavějšího, abych se tu taky mohl pyšnit se svými velevýtvory a pak ještě sám sobě napíšu pateticky chvástavou biografii. Původně jsem nechtěl hodnotit, neb postiženým bychom se neměli posmívat, ale za tu uslintanou exhibici tam bez politování sázím odpad! a posílám košťátko, lopatku, násadu od mopu a jiné pomůcky pro anální penetraci a následné uvolnění semene v oblasti údajného mozku, pánové.

Člověk rok sedí a málem mu kvůli tomu uteče tahle nesmírně sugestivní záležitost! Nebudu si na nic hrát, bulel jsem u toho jak malá děvka. Na tu bezmoc při sledování nikdy nezapomenu, protože je téměř hmatatelná a až s nechutnou precizností popisuje fungování americké justice. Jakmile se v Americe stanete obviněným, nejde pouze o nešikovné šlápnutí do hovna, nýbrž o artistický placák do žumpy. Přesně v ten okamžik totiž přestává pravda existovat. Už na ní nezáleží. Jako lacinou šlapku si vás přehazuje obžaloba s obhajobou a vy se během celého přelíčení prakticky nedostanete ani ke slovu, protože o vás už dávno nejde. Na jedné straně předražení advokáti honící se za senzacemi a na té druhé tlustý upocený zmrd s čtyřposchoďovým ovarovým podbradkem, který z pozice Ježíše káže morálku a znechucení nad vaší ohavnou existencí, a přitom si po nocích pokrytecky honí svého malého šulínka nad fotkami desetiletých Japonek v kostýmech My Little Pony. Vaše budoucnost je v rukách lidí, pro které jste pouhá práce, představujete jenom další otravnou šichtu u soudu, kvůli které nemohou jít odpoledne na sklenku Merlotu a masáž varlat. A až se tam obě strany dostatečně vyzvrací, o vaší vině či nevině bude rozhodovat porota složená z instalatéra, uklízečky, trafikantky, bezdomovce, invalidy, otylé hospodyňky s hnisavým abscesem v podpaží, bezzubé kartářky, podomního pojišťováka, youtubera, nezaměstnaného, krávy a debila. Těchto dvanáct kokotů se na pár hodin izoluje od okolního světa a svými exaktními znalostmi z psychodiagnostiky, genového inženýrství a hematologie rozhodují o tom, zdali jste tu prostitutku v keři u dálnice pobodali opravdu vy, nebo jestli to náhodou nemohl být někdo jiný, když vy jste v době činu zcela prokazatelně o stovky kilometrů jinde vykrádali banku. Tady porotce Džon Dejvis je sice expert na pivní lístky, ale pro dnešek už toho má opravdu dost, takže hlasuje pro ‚vinen‘ a Kejtý Sančézová to vidí némlich stejně, hlavně aby už mohla běžet s kámoškou do mekáče na řízek. Takže porota se vrací a na základě těch samých spekulací, ve kterých se topila obhajoba s obžalobou, nad vámi vynáší ortel. Ten se v okamžiku vyřčení stává slovem Božím a novou, státem posvěcenou, nezávadnou pravdou, kterou nelze jen tak zpochybnit. Pokud se nová pravda náhodou liší od té původní, zcela ignorované, tak máte holt smůlu. Někteří aktéři si možná nad miskou tvarůžků řeknou ‚ups‘ a vy už si to doživotí prostě nějak odsedíte, vždyť zase o tolik nejde. Po dvou dekádách nepřetržitého soužití se zdegenerovanými psychopaty se začnou vaše nároky na štěstí snižovat a za ohromný životní úspěch považujete už to, když vás po třech letech papírování přemístí z věznice, kde vám na oběd srali do talíře, někam, kde se do nich jenom lehce čůrá. A nakonec v devadesáti chcípnete na udušení velkým černým ptákem. Bohužel se nejedná o žádnou fantasmagorickou utopii, ale o zcela běžnou každodenní praxi. Z případu Stevena Averyho mi bylo na blití a oceňuji, že se dokument přiklání na jeho stranu. Konečně to za celý jeho život někdo udělal.

Není to tak dávno, co jsem se tu nad první sérií dotčeně pohoršoval a u každé druhé epizody si vymetal z očí slzy dojetí, protékající přes můj podbradek až do litrovky se zmrzlinou. A ani teď, po téměř dvou letech, se moje zženštilé hormony nezklidnily, snad mám i dojem, že mi v kozách vykondenzovalo mateřské mléko, protože jsem to opět prožíval stejně hystericky jako tenkrát. Ve druhé sérii se zjevují všechny ksichty z té první, je to fyzicky nepříjemná přehlídka vrásčitých mumií, co se snaží mocí mermo obhajovat nebo vyvracet tu hromádku sraček, kterou před dvanácti lety vypustily do justičního oběhu a dlouhodobě tím zamrdaly systém ve všech jeho úrovních a rozměrech. Obzvláště depresivní je sledovat Averyho trouchnivějící rodiče, kteří se divákům během deseti epizod doslova rozpadají před očima. Ačkoliv jsem byl loni po důkladných rešerších vůči Netflixu lehce skeptický, letos to vyřešili excelentně a veškeré ukřivděné bláboly o nezveřejněných faktech vmetli pokryteckým státním buzerantům do ksichtů a jim z toho ve finále zbyly jen hovna ve vlasech. Série Making a Murderer se nikdy netajila tím, že se kloní na Averyho stranu a v rámci nějakého předem daného formátu nevynechávali pouze přitěžující okolnosti, ale i ty polehčující. Jaká radost sledovat, když ta stará nadržená šelma vyvracela jedno tvrzení za druhým a sebevědomě objevovala nové teorie a důkazy. Stejně jako u minulé série mě zarazilo, kolik jednotlivých informací se podařilo zaznamenat a jak na každý drobný úkon nebo vyřčené slůvko existuje nějaký papír nebo nahrávka. Dneska očividně stačí, abyste si usrali, a už na vás za rohem číhá byrokrat, co o tom vyhotoví úřední záznam ve třech kopiích. Navzdory vyspoilerovaným osudům z americké wikipedie jsem si ty dvě tři strohé větičky prožil v několikahodinovém sugestivním sestřihu a až do konce naivně doufal, že ta zajebaná wikipedie lže. Chci třetí, chci čtvrtou, chci jakoukoliv další sérii, chci sérii postmortem, chci sérii v roce 2048, chci rozhřešení a katarzi. Čím výš tohle půjde, tím explozivnější bude zpětná vazba, která se zboří jako domino a kompromituje každý jednotlivý dílek, tvořící neuvěřitelně dlouhý, napříč desetiletími infikovaný řetězec. Bude to stále těžší, ale začnou padat hlavy. Spousta hlav. A spousta je víc než dvě, které padly do teď. Tleskám a čekám.