RedAK

V oblasti sexuálních výkonů nadprůměrně vynikám. Tedy, myslím si to. Nerad bych byl za samolibého egocentrického čuráčka, ale žádná z mých partnerek si doposud nikdy nestěžovala, čestný skautský! Tedy pokud intenzivní sípání bezprostředně po aktu není projevem nespokojenosti, nevím, to ještě musím prokonzultovat s veterinářem. Leč i přes svoje tvrdě vyhraněné preference se bohužel někdy, samozřejmě dílem nevyzpytatelné náhody, dostanu k plně heterosexuálnímu pornu s lidskými protagonisty. Konkrétně k tomuto jsem se dostal jak slepý k baskytaře, prostě si jen tak v klidu šmejdím po netu, hledím si svýho, zadám do vyhledavače "There's Something About Sasha Grey" a kdoví proč tam na mě vyskočí toto. Obracím tedy oči v sloup, zoufale si oddechnu, sveřepě popadnu po pravici připravenou indulonu a jdu na to. Jsem vskutku nadšen! Těch tři sta minut uteklo jak pět hodin a co si budeme nalhávat, holt jsem podlehl. Mít tu možnost a nemít délku genitálií v záporných hodnotách, na pár hodin bych si důkladně prozkoumanou Sashu pronajal a protože jsem nezkrotný drak, bušil bych do ní celou noc. A pak bychom si možná i zasouložili. Želmojžíšovi, tyto fantasie zůstanou navždy uvězněny v mé mysli. Pravděpodobnost, že bych tu kvočnu někdy uhnal, je menší než pravděpodobnost, že mi právě teď přijde do ložnice Obama v ku klux klan obleku a udělá mi precizní blowjob. Šit!

Tak jsem si zase jednou masochisticky naservíroval nadpozemské hovno z domácí kuchyně obskurních ementálů. Pány Mojžíše a Husa si musíte dopřávat po dávkách mikroskopických, jinak hrozí nezvratný úbytek lidských hodnot. Když sledujete jejich tvorbu, cítíte se totiž podobně, jako byste stáli nazí uprostřed davu frustrovaných feministických kickboxerek a v ruce drželi transparent s nápisem "Zhyňte, kurvy!". Další navýsost tupá astrální svoloč, komická vložka plní funkci vložky standardní, tedy na piču, a náznak nápadu, jak se mi tu snaží šibalsky namluvit kolegáček přepracovaný, zanikl nepochybně už v sedmaosmdesátém, kdy se starej Veselej nemoudře vysral na šprcku. Tedy ne tak, že by si hodil gumu doprostřed obýváku a hezky na ni vysral hovno, i když u Veselých by to pravděpodobně nebylo nic neobvyklého, ale jako že si usmyslel, že bez šprcky to bude lepší. Osudová chyba! V Jaroměřicích nad Rokytnou musí mít skutečně Veselo, já ho tam potkat, tak si vezmu lano a půjdu se zastřelit do rybníku.

To, čím se před léty egoisticky chvástal Jackie Chan, dnes v Indonésii umí každý komparzista a kdo neovládá minimálně šestadvacet druhů bojových umění, ten ve filmu nehraje. Nehodlám omdlévat ve vlastních tělních sekretech jako mí předřečníci, leč musím pokorně uznat, že bojové sekvence byly luxusní. Ač jsem hrdé prase rozměrů nevídaných, kterému žaludkem nepošteluje ani incestní fisting, homosexuální felching, nebo obličej Justina Biebera, tak musím uznat, že tato degutantní kuchařka na 100+1 způsob, jak správně separovat mozek od lebky, byla moc i na mě. V některých obzvlášť nechutných momentech jsem tedy protestantsky sklonil hlavu do klína a pokoušel se uklidnit selfieorálem. Pátou hvězdu nedávám proto, že mi bylo absolutně jedno kdo chcípne jako další, pročež jsem v podstatě sledoval jen soubor precizně natočených bojových scén protkaných nudným tlacháním.

Svůj animovaný den jsem zakončil nemoudře a to opět jen proto, že jsem slepě věřil místnímu hodnocení. Vedle geniálního, svižného, vtipného Lego Příběhu a Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana se Raubíř Rendy stává přehypovanou patetickou sračkou s kolosálně zprzněným potenciálem. Originální námět se ztrácí v nepropečené nepodlité šedi tupé nudy. Tam, kde ostatní animované komedie zpestřují stokrát omílaná klišoidní témata (dobro vs. zlo; nešťastná láska; všudepřítomná satisfakce) brilantními gagy a bonmoty, tam Raul absolutně tápe a předhazuje nám nudně zpracovanou příběhovou linii okořeněnou značnou dávkou deprese, že nejedno batole se bude chtít dobrovolně předávkovat sunarem. Raubíř René, nebo jak se ten nesympatický čurák jmenoval, tak osciluje mezi dobrými animáky pouze svými nesmyslně nadhodnocenými procenty. A korunku tomu dodává český dabing malé holčičky v podání Žilkové, která z ní udělala nepříjemnou vychlastanou trosku s tuberákem. Nerad bych byl za úplnou cynickou hnidu, tak jednu hvězdu dávám každopádně za originální videoherní námět, byť jej páni tvůrci absolutně nevyužili a když už ano, tak nadmíru trapně. Ale Sneakův vykřičník si tu jednu zaslouží.

Občas si během filmů píšu poznámky, neboť trpím poruchami soustředění. Trpím jimi od útlého dětství, kdy se stala ta nemilá událost. Pamatuji si na ten den dokonale. Seděli jsme s rodinou u táboráku, strýc Žihád brnkal na ukulele jihomoravskou klasiku "Выходила на берег Катюша", pejsek na nás mile poštěkával z roštu a tatínek chystal pro pobavení dětí ohňostroj. Byly to vskutku monstrózní dělobuchy vyrobené z pravých Číňanů a já jako nadšený čtyřletý neuváženě pobíhal příliš blízko. Otec aktivoval rozbušku a v mžiku skočil do zákopu. Moje plešaté vlasy radostí vlály ve vzduchoprázdnu a já s úsměvem na rtech běžel k pyrotechnickému hradu. Bohužel se můj řetízek se svastikou přichytil k detonátoru, a já v tu chvíli spatřil vyděšené výrazy všech členů rodiny včetně psa, který se v tu chvíli zděšením přestal péct. A pak se to stalo. Dědeček zezadu přiskočil a šibalsky mi strčil péro do prdele. Brrr. Od té doby se špatně soustředím a pokaždé, když vidím jakýkoliv předmět falického tvaru, se mi samovolně roztáhne anál. Nicméně, zpět k meritu věci. Občas si během filmů píšu poznámky. Když jsem zjistil, že se pan Veselý pokusil krom intelektuálních blockbusterů prorazit i na hudební scéně, nadšením jsem si semkl patku do sponky, sroloval předkožku zpět do kapsy, pohodlně se usadil do křesla a po pravici si pro jistotu přichystal žiletky, pikslu kyanidu, plynovou bombu, plato tylenolu s ředidlem na zapití, elpíčko Justina Biebera, a mnoho jiných opatření pro případ, že bych to během videoklipu přestal psychicky zvládat. Do rukou jsem vzal notýsek, tužtičku, šňupl si lajnu antidepresiv a píseň si pustil. Zde je autentický přepis mých postřehů: 0:00 - 0:12 brilantní a pro umělce Veselého tolik typický napínavý start - naprostá tma; 0:13 - 0:21 po lese pobíhá zdegenerovaná dcera sourozenců Veselých s tátovýma posranýma slipáčema; 0:22 - 0:25 pod taktovkou režijního mistra se nám na pár sekund zjevují zručné prsty nadaného zpěváka; 0:26 - 0:32 na scéně se třpytí přiteplené dítko s averzí k head & shoulders, zakládající člen hnutí Zabte kadeřníky, a spouští epesní chrchel podmanivých tónin; 0:33 - 0:55 dcerku Gertrudu během praní prádla vyděsí ztopořený Gandalf po liposukci a dívenka omdlévá; 0:56 - 1:00 bryskní střih nám dá ochutnat bubeníkův nenapodobitelný um; 1:01 - 1:23 nyní máme možnost spatřit celý ansámbl duševně chorých a jejich vyklizený pokoj v západním křídle Bohnic 1:24 - 1:38 do děje se připlétá Hulk po lobotomii a z nám neznámých důvodů má na hlavě Brumbálovu buřinku; 1:39 - 2:54 [poznámky jsou rozpité, autor začal plakat]; 2:55 - 3:02 detailní záběr na prdel análně zneužívaného emaře a jeho roztomile nesmělý pohled do objektivu páně kameramana 3:03 - 3:12 Gertruda, Hulk a píčus marně hledají sebeúctu; 3:13 - 3:42 jsme svědky nezapomenutelného kytarového sóla věrohodně připomínajícího vrzání dveří; 3:34 - 3:49 bubeník okázale zatočí hůlkou a videoklip společně s mým vědomím upadá do temnoty...

Nerozumiem.

Ale no tak! Prskat umíme všichni. A pak jsme velcí frajírci, když se chytneme za šulínky a sborově někomu poflušeme tvorbu. Zesměšňovat následující snímek by bylo jako nosit hovna do žumpy. Je minimálně prapodivné, že jako samostatná jednotka nejsem schopen alespoň jednou hvězdou docenit tvorbu českých autistů. Jakožto uznávaný guru a prvotřídní znalec kinematografické sféry, který ladně tančí mezi profily filmů, jsem vyzkoušel menší experiment. Semkl jsem do kruhu rodinného jeho nejrozličnější členy, neboť spektrum dojmů by mělo být bezpochyby pestřejší. Pohodlně jsme tedy zabořili svá pozadí na otoman a tuto dvacetiminutovou nádheru si pustili. Nejsem si úplně jist, co se vlastně stalo, protože se to seběhlo tak rychle. Otec sebou jemně zavrávoral, posléze vyskočil z okna, přitom ve sklepě žádné nemáme, matka si podřezala žíly karafiátem, bratr omdlel, sestra porodila, moje přítelkyně děkovala bohu za to, že je imaginární, babička si píchla gram heroinu, pes se oběsil na ponožce a děda udělal pod drnem pár mrštných obratů. Hovno zůstane hovnem, i když na něj nahlížíte různými optikami z všemožných úhlů, bohužel. Selhal jsem.

Když už člověk má pocit, že po autistickém bankomatu nemůže přijít nic smutnějšího, přijde pan Veselý a s grácií sobě vlastní se překoná. U špatných snímků je dobré, že si z nich můžete dělat legraci, můžete vymýšlet bránici trhající přirovnání, jako třeba "horší než Hitler", jáhahaha, hehehe, huhu, uf, ale tohle ve své podstatě není špatný snímek. To je peklem infikovaný opus, který se vymyká zdravému rozumu, smyslu bytí a existenci vesmíru vůbec. Vím, že to má jen čtyři minuty, ale věřte, že ty čtyři minuty můžete zabít mnohem příjemnějším způsobem, třeba vykrvácením. Mohu vám bezplatně poskytnou jedinečný návod, kde se v sedmi jednoduchých bodech dozvíte, jak efektivně vykrvácet: 1. Vyhrňte si pravý rukáv. 2. Voskovou depilační náplasti se zbavte ochlupení na pravém zápěstí (osobně doporučuji Joanna Sensual, hezky voní). 3. Mezi palec a ukazováček levé ruky uchopte žiletku. 4. Plynulým pohybem ruky si podřízněte žíly. 5. Upadněte na podlahu. 6. Litujte toho, co jste právě udělali. 7. Vykrvácejte.

Poslední týden jsem kolem tohoto počinu váhavě kroužil jak moucha kolem hovna a nakonec mě oslavné blahozpěvy místních guru přesvědčily a donutily si stáhnout ruský kinorip. Alexei však evidentně neměl dobrý den, protože mu zavřeli oblíbený kiosk s vodkou v akci, čili chopil kameru do rukou nemotorného, léty ethanolem dopovaného obráběče kovů a výsledek taky tak vypadal. Objektiv byl většinu času zabořen v pomočeném klíně a hlas sexy starce s perfektně tvarovanou bradavicí na tváři šel slyšet pouze z dáli. Nakonec jsem se tedy překonal, odpustil si deset galonů ovocného vína Zámecká paní a zaplatil si za lístek v kině. Upřímně, zase tak fanaticky extrémně nadšen jsem z toho nebyl. Zasmál jsem se asi osmnáctkrát, z toho patnáctkrát jen proto, že tomu pánovi přede mnou se legračně leskla pleš. Pořádnou dávku humoru by v tom nenašel ani pošťák Ondra a vizuální efekty nejsou nic, co byste dneska neviděli v každé druhé reklamě na zubní pastu. Přesto to jako celek klapalo poměrně ladně a to bez hluchých míst, čili jsem musel ty čtyři piva, co jsem nemoudře zkonzumoval před projekcí, držet křečovitě v močáku po celou dobu stopáže. Tu pátou hvězdu dávám jen z úcty ke sračkám, kterým jsem bez ostychu napálil za čtyři.

Putin, milka a kýbl. Hymna každýho správnýho emaře.