Ronkar

Tenhle seriál u nás zatím stále zůstává (poněkud nepochopitlně) upozaděn. Ačkoli nechápu proč. Jde o velmi zajímavou Dickovu adaptaci. Ačkoli si tvůrci berou z námětu jen prostředí a sci-fi motiv, chválím především za atmosféru, originální prostředí, mysteriózní linku, boží soundtrack a vlastně i většinu herců. Rufus Sewell je zde až démonicky charismatický a Alexa Davalos se z relativně nenápadné Julliany probojuje cestu k sympatické postavě. MHC má perfektně vystavěný svět, technická stránka je dokonalá a také je tu velmi důležitá, protože pomáhá uvěřitelnosti této reality. Nalité prachy do této show jsou vidět, což oceníte při záběrech na nacistický New York, Berlín i špinavé San Francisko pod nadvládou Japonců. Problém je poněkud rozvláčné tempo. Prostě nejde o seroš, kde se furt děje akce, na každém rohu je zvrat apd. Také je tu docela dost nelogických událostí a postavy se občas chovají divně. Přitom by spoustu lapasů šlo vyřešit několika málo zásahy do scénáře. The Man in the High Castle má ale hodně zajímavý koncept a troufám si říct, že nic s podobnou atmosférou jsem v TV ještě neviděl. Soundtrack je boží, atmosféra je boží, 1. série - 75% Druhá série navíc povyšuje tenhle seriál mezi TOPku televizních show. Děj je dynamičtější, zamotanější, ale také logičtější a všechny ústřední linky směřují do parádního finále. Jsem nadšený hlavně z toho, jakým způsobem tvůrci pracují s postavami. U těch, které považujete ze začátku za hajzly, se postupně ukazují dobré stránky a opačně. Tahle ignorace černobílosti charakterů velmi pomáhá nastolit dilemata v ději a jednání postav působí nejen uvěřitelně, ale zaujme. I zde se uprostřed série příběh trochu zakucká, ale několik finálových episod vám to škobrtnutí naprosto vynahradí. Finále je skvělé po všech stránkách a emotivně mě položilo do kolen způsobem, jakým se to jiným seriálům už dlouho nepovedlo. Jako celeku dávám 4 hvězdy, ale je dost možné, že ve 3. sérii už to bude zaslouženě plná pálka. 2. série - 85% Velmi chvílám tvůrce, protože obdobně jako u jiných adaptací sci-fi guru P. K. Dicka, se tenhle příběh mohl proměnit v mišmaš bez hlavy a paty, jenže scénáristi ho chytili za ten nejlepší možný konec. Vystavují tak story, od které by se jiné serály měly učit, jak se správně dělá.

Dle mého nejlepší ztvárnění tragického dne 11. září. Greengrass užil dokumentární kameru i způsob vyprávění, který vůbec nespadává do patosu a perfektně sedí k nervydrásající zápletce cestujících, kteří se snaží přežít v naprosto bezvýchodné situaci. Tohle je boj o holý život bez amerického patriotismu, umělých slz či jiných srágor, které obvykle ruinují výsledný dojem podobných snímků. Teroristé tu nejsou zobrazení jako neosobní démonické figurky, ale skuteční lidé, které chtějí dosáhnout opozičního cíle, kterému hluboce věří. Čas běží, únosci ztrácí nervy a cestující začínají chápat, že nejde o výkupné... atmosféra se dá krájet a pak přichází FINÁLE. Poslední čtvrhodinu filmu, kdy se zoufalí pasažéři snaží probít cestu do kokpitu, jsem měl pocit, že mi v hrudi snad pukne srdce. Velmi realistické a s obrovskou dávkou napětí. Velkou zásluhu má i výborně zasazená hudba, ambientní, podkreslující. Tenhle film se nesleduje ale prožívá, a to s takovou intenzitou a hrůzou, že jsem po naskočení titulků nezmohl na jedinou myšlenku, jen zůstal sedět s otevřenou pusou. Strašné... a přitom strašně dobře natočené.

Zeitgeist mám rád. Konspirační teorie mě vždycky bavily (podobně jako mysteriózní a tajemné filmy). Navíc jsem fanoušek Orwellů a Matrixů a všech dispotických scifáren, kde jednotlivec odhaluje "velkou pravdu" a snaží se bojovat proti systému. Zeitgeist tak dopadl na úrodnou půdu. Viděl jsem ho poprvé někdy v osmnácti, což byla doba, kdy jsem v sobě řešil hodně sociálních a civilizačních otázek. Možná proto mnou především 3. část otřásla. (ona popravdě není daleko od reality. Netuším, jestli je za událostmi světa nějaký komplot, ale skutečně moderní civilizace směřuje k tomu, co dokument říká). Dnes už se na to dívám s úsměvem, ale nijak mi to nebere důvod hodnitit negativně. Po celou dobu snímek udržel mojí pozornost, hudba je zde skvělá, dramatizace funkční a pod finální poselství se klidně podepíšu i dnes. A co se týče finálního cíle s mikročipy... v roce 2007 kdy to vzniklo se o tom ještě moc nemluvilo. Dnes? Koukněte se, co se děje ve švédsku. Tisíce lidí si tam už mikročipy experimentálně nechali implantovat. Pokusná laboratoř to švédsko :D

Paradoxně nejlepší WS od Disney. Ucházející ač trochu zmatený začátek, nudný průběh a akcí nadupadný závěr. Stačí to? Kdepak. Průměrná podivaná bez ohledu na to, v jakém universu je umístěná. Postavy jsou ploché a nezajímavé, takže jejich trampoty a umírání jsou divákovi lhostejné. Jsem sice rád, že měli tvůrci koule a v závěru se s tím vůbec nemazali a vesmírná bitva měla drive, ale jako celek je to nefunkční, stereotipní a bez emocí. Vaderova přítomnost potěší fandy. Nic víc.

Parádní adaptace klasické detektivky, byť se ve finále od knižní předlohy odklání. Atmosféra je správně ztísněná a chladná, zápletka dostateně komplikovaná a zajímavá, charaktery velmi dobře obsazené. Musím pochválit i těžkou, depresivní hudbu, která pomáhá navodit celkovou pochmurnost prostředí uprostřed bílých závějí sněhu. Co však dělá z tohoto filmu diamant, který předčí jiné verze, není vražda, ale motiv, který je za ní, a který skrze morální dilema nahlodá i samotného Poirota. Finální konfrontace mezi Poirotem a pravdou je něco velmi silného, co v tomto filmu dostává hluboce lidský rozměr. Už nevidíme onu známou figurku s brilántní myslí (perfektně ztvárněnou Davidem Suchetem), ale skutečného člověka, vnitřně rozervaného, protože se střetl s něčím, co pošramotilo jeho dosavadní víru ve spravedlnost. A o to je celé vyznění filmu silnější. Nemám nic proti naivnější a optimističtější verzi z roku 74 (držící se předlohy), ale v rámci příběhu mi temnější a psychologičtější ztvárnění přišlo nejen zajímavějí, ale příběh díky tomu nepůsobil tak nelogicky.

Nejlepší Sci-Fi roku 2016! Dějová skládačka, která mi náramně sedla. Nebylo to vyzněním, protože jsem četl předlohu a věděl, kam příběh směřuje, ale formou jakou režisér použil. Tohle nebyl ani trochu lehký námět, ale Villeneuvovi se ho podařilo dostat do obrazu velmi zajímavě. Mohu namítat, že je tu víc patosu, než bych si přál. Že některé aspekty děje nejsou zcela dotažené, a že mě emocionálně nepohltil, tak jak by s ohledem na transcendentální poselství mohl. Přesto se mu to podařilo natolik, že jsem ve výsledku spokojeně vrněl. Příchozí rozhodně nejsou určeni všem divákům. Místy je to táhlé, dramatizace tu není na denním pořadu a je přítomna i přemíra melancholie, na což se musí člověk vyloženě naladit. Režisér však dělá skrze obraz, zvuk, střih a postavy vše proto, aby vám s tím pomohl. Mine-li vás tenhle film emočně a nad jeho poselstvím ohrnete nos, zas tak moc vám krom audiovizuálu nenabídne. Naštěstí je tu herecky skromná Amy Adamsová, která nese většinu děje na svých bedrech. Niterné polohy své postavy projevuje minimalisticky a paradoxně to funguje mnohem lépe než potoky slz v jiných amerických filmech. Příchozí nejsou zcela doslovní, aneb "jen si človíčku nad věcmi a životem taky někdy popřemýšlej". Za což má u mě další plus. Srovnávat s Interstellarem není úplně šťastné. Na druhou stranu tu jsou styčné body. Není to tolik sci-fi jako spíš mysteriózní drama a není to tolik o mimozemšťanech jako spíš o nás lidech, kterým emzáci svým příletem nastavují zrcadlo. Filmu nakonec domunije intimní rovina a právě v ní jsem se ztotožnil nejvíc. Příchozí jsou o lidstvu i jednotlivci, o jeho obavách i jedinečnosti, a také o životě ukotveném v čase. O tom, že i přes svou pomíjivost a konečnost nabízí neuvěřitelně mnoho krásy. A protože nejsem cynik a byl jsem dobře nalazen, dotkl se mě na tom správném místě :) Mimochodem posloupnost Drama / Mysteriózní / Sci-Fi / slušně odpovídá obsahu. btw: Kontakt z roku 1997 zpracovává obdobné téma o něco lépe, ale chybí mu zase silná atmosféra, kterou mají Příchozí.