Detektív Poirot: Vražda v Orient exprese (S12E03)

Se sklonkem Poirotovy kariéry i seriálu jsem se právě na „Vraždu v orient expresu“ těšil nejvíc; ač jsem o jejím ději nic bližšího nevěděl, patří mezi ty nejznámější a své vykonalo i zdejší vysoké hodnocení. Tento díl je předně mistrovsky natočený, v duchu těch lepších z nových dílů. Prostředí Orient expresu se svou různorodou vznešenou společností, luxusem, krásnou ubíhající krajinou a obzvlášť stísněností je pro Poirotův případ jako stvořené; film překypuje tajemstvím, jež s sebou jednotliví cestující nesou, napětím, je temný a vhodně dramatizovaný (zejména hudbou). Má spokojenost však vyprchala úměrně odhalování zápletky; nečekal jsem, že právě takto ceněný příběh bude možná úplně nejvíc trpět tím největším nedostatkem Christiiných předloh - nesmírnou nepravděpodobností. Její míra je zde tak vysoká, že děj prakticky opustil pozemskou skutečnost a stal se spíš podobenstvím, což je jednak krajně nezvyklé (ale ne nutně špatné), jednak konkrétně zde pochybné. Zatímco soudní porota by měla (sic) rozhodovat nestranně na základě faktů, ta zdejší je na celé věci osobně zaujatá, koná z emocionálních pohnutek a její trest představuje hlavně odplatu; Poirot na jedné straně odmítá spravedlivý trest provedený prostým lidem, protože by se tím společnost navrátila do barbarského středověku, na druhé straně však hájí ukamenování cizoložnice zběsilým davem, neboť překročila zákon. Úvahy o morálce a pozemském/božím trestání do Christiiných příběhů nesedí a výsledek na mne působí nejvíc jako nepřirozený konstrukt, jehož účelem je nabídnout závěrečnou nesmírně dramatickou a efektní scénu váhání a těžkého rozhodování modlícího se (sic) Poirota. „Vražda v orient expresu“ tak je jedním z jeho nejzajímavějších případů, ku prospěchu jí to však příliš není. (17.05.2015)

Je ospravedlnitelné a morální zabít vraha? S tím se musí vypořádat slavný belgický detektiv v další adaptaci známého příběhu. Jako vždy strašidelná hudba, temné obrazy nočního vlaku uhánějícího zimní krajinou a nebývale brutální vražda. Poirot je více než kdy jindy rozkolísán ve svých názorech a ani konečné vyšetření vraždy mu klidu nepřidá. Ruka svírající růženec a slzy v očích detektiva...zoufalství, zloby či snad prohry? (31.12.2010)

Poirota tu lze vidět jako zlomeného člověka. ČLOVĚKA. Pořád mu fungují šedé buňky mozkové, ale jeho neotřesná víra, se kterou soudil všechny zločince, byla narušena, a proto je pro mě tohle zpracování nejlepší ze všech, nemluvě o tom, že předčilo i knižní předlohu. Velmi zdařilé, nemluvě o perfektní zápletce a výbornému vyvrcholení. A samozřejmě skvělých hereckých výkonech, protože bez nich by to bylo polovičaté. I přestože Vraždu v Orient expresu znám jako své boty, koukala jsem na to pomalu s pocitem, že absolutně nevím, co se bude dít - prostě jsem si to nefalšovaně užila. (04.12.2015)

Jedna z mála detektivek Agathy Christie, u níž si i po letech pamatuji pointu. V tomto filmu je Poirot zuřící, trpící a modlící se; tedy docela jiný, než obvykle. Nepřehlédnutelná je televizní lacinost, několik pěkných záběrů na vlak uhánějící zasněženým Balkánem dojem nezachrání. Poirotovské příběhy natáčené v posledních letech jsou postaveny na třech pilířích: příběhu Agathy Christie, Davidu Suchetovi a dobových anglických reáliích. Handicapem tohoto dílu je všeobecná znalost zápletky a absence staré dobré Anglie. 60%. (25.01.2011)

Od televizní adaptace slavné Vraždy v Orient-expresu jsem čekal ledacos, ale tohle mě dostalo! Neskutečné! Tvůrci celého cyklu Hercule Poirot se navzdory všem moderním technologiím, vizuálním efektům a nekonečným možnostem natáčení stále drží počáteční koncepce z konce 80. let a je vidět, že se to stále vyplácí. Celý snímek na mě místy působil ještě magičtěji než slavná Lumetova adapatce z roku 1974 - hlavně po herecké stránce. Geniálně jednoduchá a mrazivě působící hudba mě uhranula a herecké výkony, jichž jsem se trochu obával, byly vynikající. Proč tvůrci neudělali výjimku a neposlali tento film do kin, stačilo jen vrazit více peněz do výpravy, trošku popustit stopáž a udělat tomu solidní reklamu...A na stříbrném podnose se mohli servírovat Oscaři:-) Minimálně pro Davida Sucheta, protože jen v jeho fantastickém podání je Poirotova závěrečná netypická proměna sice nečekaná, ale navýsost uvěřitelná. Možná proto si na ni v roce 1974 netroufli, jednoduše z toho důvodu, že neměli toho správného Poirota...Já to prostě zhltl i s navijákem... (11.10.2010)