MartinNDL

Začnu koncem. Jak mám rád karlovarské Q&A po promítání snímku, tak vážně pochybuju nad významem diskuze mezi Kurdy, co vůbec nebo skoro nemluví anglicky, arabským divákem, který nemluví česky a mladou dámou, co se ptá na pseudohluboké otázky člověka, který nemůže zajímavě odpovědět, protože na to nemá názor, navíc to zjevně není jeho obor a dost možná nemůže na podobně stupidní dotaz (Kdy přestanou Kurdové pociťovat trauma z genocidy?) spolehlivě odpovědět nikdo. Teď k filmu. S paměťovými zářezy způsobené léty sledování filmů, čtení odborné literatury v kombinaci s intelektuální a vkusovou výbavou použiju slovo objektivní, abych upozornil na chybějící formální kvality filmu. Herecký výkony nejsou bůhvíjak přesvědčivý, kamera nepřekvapí a nezaujme a můžeme pokračovat, jenže bacha. Není náhoda, že se jedná o kurdský film o točení filmu v Kurdistánu a problémy z toho vyplývajícími. Autoři se nás nesnaží zaujmout schopností, ale nadšením, bojovností, obětováním se pro koníček. Tady jde o lásku k filmu především a sekundárně o kurdské problémy současnosti i minulosti. A tohle prohození priorit odděluje Vzpomínky od ostatních kurdských snímků a (vhodně připomenuto jedinou světlou výjimkou v Q&A) v jistým smyslu řadí po bok filmařů jako byl Truffaut. Byť nutno dodat, že jde o velmi specifický a taky úzký smysl. Spadnout z koně a vstát, spadnout z koně a vstát, spadnout z koně a vstát a pořád dokola, občas se zranit, ale nikdy nezůstat ležet a často se u toho i smát.

To tak někdy odcházíte ze sálu a už víte, že i když měl film zrovna mezinárodní premiéru, tak se bude lidem z čsfd líbit. Nemyslím to teď hanlivě, jde ale přesně o ten festivalák, co funguje celoplošně. Krátká stopáž, atraktivní prostředí, mladí lidé, násilí, závažný téma a artovost nepřehnaná a neexperimentální. Na ničem z toho není v podstatě nic špatného a vyčítat tvůrcům vypočítavost a vtíravost není na místě a nebylo by to fér. Z celýho filmu je cítit autorské nadšení a nepodcenění přípravy. Většina postav je ztvárněná (ne)herci s minimem zkušeností zato s velkou mírou uvěřitelnosti a procítěnosti. Téma o temný minulosti s traumatickým přesahem sice inklinuje k mnohým klišé, ale tvůrci nedovolují patos, vyhnuli se podbízejícímu se konci a netlačí zbytečně na pilu. Pokaždé, když se Jumah nedokázal vyžvejknout. jsem měl chuť skočit na scénu a mluvit za něj. Jinak očekávejte konflikt skutečné a zdánlivé drsnosti a velmi hezký závěr v poslední vteřině filmu.

Moje první a náhodné rande s Eiem Petrim. Úplně klidně si vedle kategorie drama domyslete lomítko a slovo komedie, protože tenhle kousek fakt nenudí. Jde o myšlenkově hlubokej film, kterej je v podstatě dost depresivní a bezvýchodnej, ale to ještě neznamená, že to nemůže být prezentovaný s neskutečnou lehkostí, humorem blízkým českým Formanům a na italskej neorealismus i svižným tempem.

Matka nemůže mluvit a má dceru, která ji nenávidí. Matka miluje komunistickou stranu, dcera Spojené státy a Benátky. Dcera má muže a toho nemiluje. Dcera má dceru a ta ji nemiluje. Muž dceru miluje, ale dcera dcery miluje soudruha Živkova. Dcera dcery nemá pupík, proto ji miluje komunistická strana a soudruh Živkov. Dcera je neskutečná píča, nejmíň sympatická postava roku a všichni diváci ji doufám nenávidí. Muž je hloupý a dcera dcery dítě. Komunistická strana skončí, jeden ze zmíněných se dostane do Benátek, skoro nikdo nepromluví, jedna osoba zemře, jedna si najde cestu k jiné a průběžně se bude objevovat mrzák. Kdo se na něco ze zmíněného vyloženě těší, nevadí mu stařecká nahota, ženská hysterie a dětský křik, má největší předpoklady k bytí fanouškem filmu, který mě moc nebavil, ale zároveň mu fandím za znázorněné vztahové hodnoty, které na rodinném a láskyplném objetí mnou několikrát viděném v sále fungují. Viktoria má smysl, akorát to není drink pro mě. (p.s. neví někdo, v čem až je to inspirováno skutečným příběhem?)

Mnou viděné filmy z letošního karlovarského fesťáku mají takřka ve všech případech dvě společné vlastnosti. Zatím je ohodnotilo pohříchu málo lidí a po mnohem větším hříchu se s většinou těch hodnocení dost rozcházím. Free range skutečně není bůhvíjak ukecanej film, jenže toho se nemusí lekat ani ten největší hollyvůďák s verbálním apetitem děvčat Gilmorovek. Film nevyužívá jako jazykovej prostředek klasickej dialog (zřejmě trochu nuda na neortodoxního rebelskýho umělce), ale k divákovi hovoří skrze situační absurditu, atmosféru okamžiku a hlavně skvělej soundtrack. Pár slov vždy vhodně vyřčených a připravených tichem jako blesk na obloze skvěle působí většinou skrze chladný a vkusný humor. Jeden zde přítomný komentátor píše o nesympatiích hrdiny a prázdnotě příběhu. Vnímáme film zřejmě zcela odlišně, protože čím tento uživatel trpěl, to pro mě byl zcela výborně ztvárněný skutečný odpor k běžnýmu stylu života. Ne pro nápravu, ne na efekt, ne z jakýhokoliv důvodu, čím by chtěl hrdina něco získat. Jde o čistou neschopnost fungování, bezvýchodnost, nepředstírané utrpení a nepochopení, rozervanost. Mladej spisovatel je 100 procenty autentickej a v žádné situaci se nechová vypočítavě. Kdykoliv byste ho chtěli praštit nebo mu něco vyčítáte, pak mu nerozumíte a v podstatě to znamená, že jste šťastný člověk, ale taky s nikým nebudete kvůli bundě na silnici.

Nebudu přidávat procentuální hodnocení, protože poprvé v životě jsem opustil kino před koncem filmu. Jednotlivý záběry byly fakt moc hezký a být to obrazy či fotografie, nevidím důvod k negativnímu hodnocení. Jenže i fotografie mají větší pohybovou dynamiku než Toulaví psi a jsem si celkem jist, že tyhle hafany by předběhl i Stephen Hawking bez vozíku. Myšlenku to má a koho zajímá odvrácená strana asijského velkoměsta a drsný chleba nosiče reklamního letáku, pak přeji šťastné koukání, já neměl sílu a trpělivost.

Taková ta klasika. Pejsek se kříží s vlkem, pokouše holku, nechá v ní svůj zub, holka si ho nevyndá, no a než se armádní generál nadobro pomátne, holčina pokouše celý letiště. Jinak předvídatelná asylumská jednohubka s povedenými momenty. Bavil mě demonstrující dav, který si žádá okamžité propuštění vlčích lidí nebo neschopnost vojáků zastřelit člověka na pár metrů s automatickejma zbraněma. Btw spočítal někdo, kolikrát to u Asylumu odsere vrtulník ve vzduchu, když po něm skočí zvířátko?

Pominu-li primitivnost a explicitnost rádoby metafory o těžkým životě menšin (příměr k homo neandetthalensis, problém s comingoutem, schovávání se, atd.) a zůstanu pouze v rovině fantaskního světa, pak tu na mě bylo moc výbuchů a světýlek a málo inteligentních konverzací a trefných hlášek. Ale komiksový filmy jsou přece edukativním materiálem pro dospívající mládež, takže kam jsme se posunuli? No došlo k nejhoršímu a buzíci (nebo jiná menšina) jsou na hranici vyhubení, takže nesmiřitelný skupiny uvnitř nich (chápejte jako souboj růžovoučkých chlapáčků v upnutých kožených kalhotách z gay pride, kteří nenávidí hetero většinu a skupinou, která vnímá odchylku pouze sexuálně a jinak se snaží zapadnout do nepřátelského světa normálu) se musí spojit a společně čelit konzervativnímu nepříteli. Tenhle vývoj je v podstatě dost hloupej, protože skutečný je očividně zcela opačný a svět přijal duhu na úroveň meče a palcátu. Upřímně vnímám svět, ve kterém žiju jako gay, lesbian, feminist, colour friendly. Víte, co by se mi líbilo? Otočit to jako v Planetě opic. Svět ovládají mutanti a zotročený lidstvo se snaží přežít. Jenže to bych byl asi moc nekorektní (jako korek v rektu).

Lonely Pitt in the world of zombie shit. Z mýho pohledu další film/počítačová hra. Líbí se mi (a souvisí to s předchozím), jak autoři totálně serou na zombie masu a kosí je po mrtích, houby takový to "jsou to furt lidi, i když jsou nakaženi (mrtví). Spousta uživatelů tu píše o 3 dějstvích, kde se film odehrává a různý vypravěčský přístupy. Takže si v prvním díle zahrajeme něco jako Blood, chodíte po městě, domech, ulicích a v podstatě zdrháte před zombíky, občas je zabijete - cíl: rodina musí přežít a dostat se k vrtulníku. Druhá část je Soldier of Fortune, Brad nasadí uniformu a s týmem vojáčků jde do akce, řídí letadlo, střílí, seká nožem, plíží se potmě, jezdí na kole, zdrhá a zabíjí. Třetí část je vlastně hra, která už byla zfilmovaná Resident Evil. Světová válka Z pro svý dobro není stupidní a vyserme se na všechny možný metafory, takže čistě z pohledu logiky sci-fi světa dává příběh smysl a chování postav není náhodný. Co mě už jebe je soft všeho, co by si říkalo o hard. Naprostá absence explicitnosti násilí, žádná "manželka je s dětmi někde v hajzlu, tak přefiknu plešatou, jednorukou vojandu" scéna. Vůbec bych si trochu vyhrál s humorem a šel do nějaký kontroverze. Nechal hnusný zombíky souložit, vyrušit zdravou postavou a nahou dosouložící zombici nasraně pokousat narušitele a následně pokračovat ve třech. Nechal bych pokousat malý díte, sexy holky, důchodce, černochy, kněze, koťátka a pandy. Jednoduše bych obětoval pár dolárků a posunul rating.

Tvoje máma je bigfoot.