Helllboy

Nenechte se odradit úvodními scénami. Film začíná jak nevtipná, místy nechutná, emočně chladná a syrově naturalistická ukázka incestu ne příliš intelektuálně nadaného chlapce s despotickou matkou. Tahle černá komedie se však postupně vybarví. Naleznete v ní vtip i sentimentalitu. Bad Boy Bubby má totiž jeden obrovský talent, zapamatovává si lidské reakce, se kterými přišel na začátku svého sociálního života do kontaktu, a ty pak opakuje ve zdánlivě podobných (často však úplně opačných) situacích, což mi vykouzlilo nejednou úsměv na tváři. Tenhle talent vygraduje v úžasném pološíleném hudebním vystoupení, kde Bubby improvizuje. Toliko ke komediální stránce věci. Ta filosofická myšlenka se pak skrývá ve vztahu k matce (resp. k ženám vůbec). Balada o mateřské lásce, to je to, oč tu běží. Boj, který vede každý muž. Boj, který byl tolikrát popsán - ostatně, Bubby zde vystupuje tak trochu jako král Oidipus s tím rozdílem, že zabije i svou matku. Surrealisticky tuto myšlenku ztvárňuje např. Pink Floyd s Watersovým albem The Wall, kde v písni Mother zpívá: "Of course mama'll help to build the wall.", aby o pár veršů později mohl smutně pronést "Mother, did it need to be so high?". A o tom to celé je. Celý život stavíme stěny, kterými se chráníme. První stěnu ale staví Matka. A to téměř vždy. A nutno podotknout, že Bubbyho stěna byla nejenom obrovská, ale nikdy se mu ji nepodařilo zbořit. A proto nahradil jednu matku matkou druhou.

Já asi viděl jiný film, protože jinak to vážně nechápu. Co to sakra bylo? V tomhle hrál Pitt? Proč střely vypadaly jak ze Star Wars? Kam se jen poděly válečné filmy? No nic, radši si spustím zase World of Tanks, abych si užil trochu realističnosti a logiky...

V USA byl nejnavštěvovanějším filmem American Sniper, u nás Babovřesky. Vypovídá to o něčem? Ano, oba národy mají rády brak. Jen ti v USA jej mají rádi servírovaný na vyzdobeném talíři... American Sniper je přeceňovaný film, který nemá snad žádnou silnou stránku. Je trapně americko-nacionalistický, což v našem cynickém prostředí vyznívá neuvěřitelně stupidně a nad hlavní postavou prostě nelze než nekroutit udiveně hlavou. Na životopisný film si Eastwood vybral příliš nudný život a tak vlastně není ani o čem točit. Na akční film je tam proklatě málo akce. Na drama jsou postavy nevykreslené a nepřilnete k nim. Na válečný film tam zase není skoro žádná válka. Já vlastně nevím, co by se na filmu muselo změnit, aby byl dobrej, takhle to ale rozhodně nefunguje.

Interstellar lze hodnotit dvěma způsoby - jako obyčejný scifi film a jako existenciálního pokračovatele (dle mého) nejlepšího filmu vůbec, Kubrickovy Vesmírné odysey. Co se prvního hodnocení týče, není co řešit. Film nenudil, vizuálně pobavil, postavy nebyly úplně hloupé, vše bylo vysvětleno. Co se druhého hodnocení týče, je tu problém. Film je totiž "jen" nadprůměrný. Neočekávejte proto další milník kinematografie, tento film na to prostě nemá a hned vysvětlím v několika bodech proč. 1) Kopírování Kubricka - film se o to snaží (statická kamera, vážná hudba, vesmírný trip, hrátky s gravitací, složitá závěrečná scéna, apod.) a za tu odvahu mu patří všechna čest, nicméně téměř 50 let stará Vesmírná Odyssea prostě Interstellar poráží na všech rovinách. 2) Psychologie postav - Nolan se neumí vžít do postav a neumí vytvořit emotivní scény. To by vůbec nevadilo, kdyby se to neustále - nejspíš pod vlivem Hollywoodu - nepokoušel (třeba scéna, kdy Cooper odjíždí do vesmíru, je víc trapná než emotivní). A nepovede se mu to ani jednou. 3) Debilita postav - na průměrné scifi se chovají postavy ještě celkem reálně a inteligentně, nicméně na špičkový film to nestačí. Proč NASA nakonec nezjišťovala, jak si Cooper našel cestu k nim a nezačala zkoumat tu gravitační anomálii? Proč ten blbec, jehož jméno si nepamatuju, na vodní planetě deset minut čuměl na vlnu, místo aby se zachránil? Proč Coopera na zimní planetě jeli zachránit vesmírným korábem a letěli asi deset minut, zatímco Cooper s Mannem tam šli pěšky chvilku, a Mann se mezitím stihl zase vrátit na základnu - a to dokonce dřív než oni, kteří letěli? Proč se při výjezdu z horizontu událostí musel Cooper zbytečně obětovat? Atd., atd... 4) Nutnost vše vysvětlit - Nolan se asi bojí, že by svými "mind-blowing" filmy někomu fakt nechal vybouchnout mozek, donutil ho přemýšlet a nechal trochu prostoru na divákovi, a proto musí vše jednoduše vysvětlit. Na jednu stranu je to fajn, že člověk, který fyziku nezná, se dozví, co je to asi černá díra (i když nutno podotknout, že v Nolanově podání se jedná spíš o dezinformaci a úmyslnou mystifikaci), vypadá to ale strašně hloupě, když se nejchytřejší lidé světa sami sebe ptají, co je to vlastně relativita... Závěrečná scéna je pak zajímavá jen do té doby, než hlavní hrdina začne mluvit a vše si dovysvětlí pomocí robota sám. Nolan prostě nenechává nic náhodě a nevytváří sebemenší prostor pro diváka. Což by nebylo úplně na škodu, kdyby jeho vysvětlení nebylo často hloupé a fyzikálně nedostačující (jak to, že po konfrontování s 5D realitou vně černé díry z ní zase unikl, když černá díra nepustí ven ani fotony?). 5) Nerozvinutá situace na zemi - začalo to vcelku zajímavě, skoro jako nějaká postapo dystopie, ve které lidstvo nejenom čelí přírodní katastrofě, ale ještě navíc se politicky ustálilo v jakousi socialistickou autototalitu, ve které stát rozhoduje o výchově dětí, odmítá vědu a mystifikuje minulost. Stálo by za to, namísto zbytečných scén, více rozebrat situaci na zemi. 6) Chabá filosofie - tento tip filmů je jako stvořen pro filosofická zamyšlení. Nicméně snad jediná myšlenka, která tam padla a nevyzněla stupidně, byla myšlenka Manna o instinktu přežití (ty kecy o lásce snad nemohl nikdo myslet vážně). Takže, SUMMA SUMMARUM, film se tváří jako intelektuální existenciální trip do hlubin vesmíru, lidské duše a smyslu života, klouže však jen po povrchu a velmi rychle se mění v obyčejný akční rádoby emotivní bluck-buster, který sice nenudí, ale u kterého nemusíte ani trochu přemýšlet. Vlastně se dokonce vyplatí občas nepřemýšlet vůbec a nechat si vnutit do hlavy třemi postavami před vámi přežvýkaný závěr, protože film se pak zdá víc logický. Na jednu stranu je to nadprůměrné scifi, na druhou stranu je to obrovské zklamání...

Ne, tento francouzský humor mi nepřijde povedený. Navíc, na rozdíl třeba od dalšího specifického žánru, anglického humoru, mi tohle prostě nepřijde vtipné a často to vyznívá stupidně. Kdyby to bylo o hodinu kratší, byl by to hodně povedený skeč. Takhle to je celkem nic moc. A to i přesto, že film začal úvodními titulky přímo geniálně...

Neuvěřitelná sračka. Víc erotiky uvidíte i v reklamě na tampóny. Dialogy byly tak hloupé, že jsem občas i herce litoval. Celý příběh směřuje ke vzrušujícímu finále (resp. se tak tváří nejen trapně tajemný Grey, ale i příšerně hloupá slepice Anastasia), ve kterém bychom měli být svědky té nejdivočejší, nejúchylnější a nejvášnivější erotiky, o které se nezdálo ani Markýzovi de Sade. Nic z toho se však nekoná a holčina dostane jen pár ran na holou. Fakt. Nic víc. Jediným plusem filmu se tak stává prostor pro budoucí parodii, která kvalitou téměř jistě překročí film. A nebude se muset ani moc snažit.

Film je prošpikován originalitou a vtipem. Klenot české kinematografie, který ve své absurdnosti zase až tak absurdní není. Není přeci smrt přítomna v životě od narození? A lze vykročit z tyranie času a vidět svět ... třeba pozpátku? Vlastně, proč ne? :)

Série třech minipříběhů od velikánů japonského anime. První příběh (dítě v labyrintu) nabitý snovými surrealistickými vizemi s "alenkovskými" prvky je značně podmanivý. Druhý příběh (závodník), mě nijak neoslovil. A to ani přes počáteční psychedelické náznaky animace. Za to poslední příběh (stavbyvedoucí) je úžasný. Kacuhiro Ótomo si v něm hraje s existenciálně-fantaskní aspekty scifi, které dovedl k dokonalosti v pozdějším Akira. O famózní animaci nemluvě.

Tarantino jakoby vyrůstal na jiných westernech než já. A to úplně. Celý film stojí na hlavním hrdinovi měnícím se z naivního žáčka v nejdrsnějšího ostrostřelce na Západě. Emotivní rovina zde popravdě moc nešlape, v závěru to vypadá, že se Tarantinovi nechtělo přestat točit, a tak jeden konec střídá druhý a setkání s DiCapriem odsunulo film definitivně z westernové roviny. Celé to je ve své podstatě šíleně originální a vlastně se na to hodně dobře kouká.

Největší výhodou dokumentu jsou autentické záběry z neuvěřitelně slavného psychologické experimentu, který přišel s novým sociálně-psychologickým paradigmatem, jež zní, že i situace (nikoliv jen individualistické dispozice) mohou ovlivňovat chování jedince. I dobrý člověk se ve špatné situaci může stát padouchem. (Viz Luciferův efekt: Proč se z dobrých lidí stávají lidé zlí?)