Helllboy

„Po celou dobu historie se v lidském myšlení objevily tři obrovské změny. Před Koperníkem jsme si mysleli, že jsme středem vesmíru. Že všechna vesmírná tělesa rotují kolem naší Země. Ale geniální astronom zničil toto dogma a my si museli připustit, že Země je jen jednou z mnoha, která krouží kolem Slunce a že existuje nespočet jiných slunečních soustav. Před Charlesem Darwinem jsme si mysleli, že jsme specifický druh oddělený od živočišné říše. Ale velký biolog nám dokázal, že jsme produktem evolučního procesu, jehož zákony nás nediferencují od ostatních živočišných druhů. Před Sigmundem Freudem jsme věřili, že to co říkáme, říkáme pouze ze své svobodné vůle. Ale významný psycholog prokázal existenci skrytých částí naší mysli, jejichž funkce, zahaleny v nejtemnějších tajemstvích, ovládají náš život. (…) Freudovo bádání do hloubky naší mysli je černé téměř jako peklo samo: Lidské nevědomí a jeho objasnění.“ (Viz Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.)

Komorní "fuckerské" krimi Gauneři, které jsou de facto prvním Tarantinovým filmem, ani zdaleka nedosahují kvalit následujícího Pulp Fiction, ačkoliv spoustu motivů (nechronologická narativní forma, násilí, krev, trocha humoru) Tarantino rozpracoval už zde. V napjaté situaci po nezdařilé loupeži postupně více poznáváme jednotlivé gaunery, odhalíme krysu v týmu a staneme se svědky absurdního finále, ve kterém umřou úplně všichni. Magor z videopůjčovny vytváří naprosto nekonvenční, originální a osobitý "brak". Na můj vkus málo vtipné, moc přehrávané, umělé, přímočaré a docela vulgární. Každopádně je to famózní Tarantinův vstup do světa filmu.

Tenhle film jsem (asi) viděl jako dítě. Pointa filmu (aniž bych si pamatoval film samotný) se mi znovuvybavila v relativně bouřlivé etapě mého života. V etapě adolescentního egocentrismu, kdy je člověk pohlcen jen sám sebou a svými myšlenkovými pochody. Geniální námět zde neničí ani Jim Carrey, kterého jinak vážně nemusím. Is this real life, or is this just fantasy? Co když svět není takový, jaký se zdá? Co když nikdo kromě mě neexistuje? Co když to jsou všechno jen projekce mé mysli? Co když to jsou jen roboti? Jak mohu vědět, jestli mají ostatní lidé vůbec vědomí, když jedinou známkou vědomí je jen a pouze vnější projev, tedy chování? Jak si můžu být jistý, že ostatní nejsou jen pouhými Chalmersovými zombii? A co když je to celé jen na oko? Co když jsem součást neuvěřitelně morbidní telenovely a všichni lidé, které jsem kdy poznal, byli herci? I kdyby film nezasahoval do dalších rovin, ve kterých satirizuje naši mediální dobu, odhaluje temnou stranu touhy po dokonalosti a popisuje hledání našeho "exitu", byl by geniální. A to si myslím i dnes, když už vím, že většina lidí, které dennodenně potkávám, má svých starostí dost a nemá čas ani chuť přemýšlet nade mnou. Jedna etapa skončila. Filozofický problém ale přetrval. Truman Show na něj stále dokola hledá odpověď. A já s ním...

Film šlape jako sedm let v konečníku nošené zlaté hodinky. Dostane se vám pod kůži a už se ho nezbavíte. Uvidíte ho tolikrát, že budete odříkávat kultovní scény zpaměti. Tarantinův smysl pro humor je úžasný a tímto dílem se navždy zapsal do historie filmu. Film má pár hluchých míst, není zase až tak originální, jak se tvrdí a v podstatě je i celkem nadhodnocen. Chápu, že někomu nesedne. A chápu, že ten, komu sedne, na něj nikdy nezapomene. Je to totiž ten typ filmu, který vás naprosto pohltí. A jen tak mimochodem, nemáte pocit, že Thurman, když sedí v baru s Travoltou, vypráví o Kill Bill, a že Tarantino přikládá až podezřele moc důrazu na "záchodové" scény?

Dům v růžích má neuvěřitelně tajemnou a mysteriozní atmosféru. Hrádek, ve kterém se děj odehrává, je jako stvořen pro strašidelné místo. Prostory jsou úžasné. Od perspektivou způsobené nekonečné chodby, přes stále se zvětšující schodiště až po zrcadlový sál. Ani venku však nezůstává atmosféra ochuzena. Příjezdová brána a temný les přecházející v hrůzu vyvolávající sousoší nám jasně říkají, že tady byste si na romantickou procházku vyjít nechtěli. Prostředí nelze nic vytknout. Samotnému domu vlastně taky ne. Požírá energii z lidí, mění tvar i strukturu, tajemným šepotem provolává temná zákoutí, nechává mizet bytosti, vytváří si své vlastní dimenze bytí, ... Problém je v lidech. Parta bláznů v čele s titulovaným cvokem, který sám sebe nazývá parapsychologem. Lidé se chovají nelogicky a hloupě. Vědkyni nejenom, že pohltí vlastní práce natolik, že je jí jedno, když ji půlka týmu umřela, ale nejeví sebemenší známky vědeckého bádání. S nesmyslnými přístroji běhá po bytě a chce jej oživit. A když ji nějaký smyšlený přístroj hlásí, že je v místnosti 60 lidí, tak to prostě ignoruje. Kdyby doopravdy chtěla něco udělat pro paranormální jevy, stačilo by ji pozvat malou Annie do laboratoře a udělat pár pokusů. Jenže ono to není tak jednoduché. Vlastně je. A to je právě ono. Celé je to strašně moc jednoduché, místy trapné a hloupé. A nejhorší na tom je, že autoři nedokázali ani plně využít potenciál samotného domu, který se vlastně skoro na nic nezmohl a zůstal jen u šeptání...

Dadaismus na plátně. Avantgardní anti-film. Nemá smysl něco psát o nesmyslu. Želva, hrnek, auto. Mutující radiátor, milující jeho pantofli, se snaží o prolomení hříchu v neúporném sále plném trpaslíků. Pardon, nechal jsem se unést. Ve své podstatě je to celé hra. Hra s kontrastem a pohybem. S klavírní hudbou, která si hraje jen tak pro sebe. S erotikou i hřebíky. S rotujícím papírem. S divákem. S náhodou. S nesmyslem. Škoda jen, že z toho nečiší ani kapka nihilismu.

Jedinou slabinou filmu je jeho nejsilnější stránka - psychologie hlavní postavy. Douglas zde totiž nehraje člověka v období těžké životní krize, na kterého dopadl splín v ten nejhorší den v jeho životě. Hraje zde psychopata. Psychopata, kterým byl od začátku - kterým evidentně byl ještě před začátkem děje. Kdyby Douglas byl normální chlapík, co přišel o ženu, dítě, práci a v podstatě celý svůj život, a k tomu zažívá střetnutí s tou nejhorší částí amerického kapitalismu, dalo by se to považovat za úžasnou kritiku dnešní konzumní společnosti a vývoje, kterým se řítí. Byl by to syrový obraz doby, do které každé ráno vstáváme. Jenže on normální není. A proto se vydává na smrtonosnou pouť za svou dcerou, která nemůže skončit jinak, než jeho smrtí. To však filmu neubírá na intenzitě. Naopak. I přes psychologický stav hlavního hrdiny nejde jinak než mu fandit. Možná je to právě blázen, kdo je schopen vidět věci tak jak jsou, ve všech jejích negativech, které zdraví a produktivní lidé přehlížejí. Možná, že kdyby byl doopravdy jen normální chlapík zažívající svůj nejhorší den, kritika doby by nebyla tak efektivní. Ať tak či onak, bylo fajn být chvíli bláznem. Bylo fajn prostě namířit hlavní na hlavu prodavače ve fastfoodu, který mi evidentně prodává jiný produkt, než jaký nabízí ve svém menu. Dokonce bylo i fajn vytáhnout stříkací pistolku na policistu, který na mne míří zbraní...

Natočit komedii, při které se několikrát zasmějete v absurdních a nereálných situacích, není příliš těžké. Komedie nemusí být kvalitní, ale zapomenete díky ní na běžný život a z plna hrdla se zasmějete. Natočit komedii, při které se, až na pár úšklebků, nezasmějete ani jednou, většinu času se budete cítit dokonce sklíčeně a teprve v průběhu času vám dojde, že je to obraz života - tragikomedie života - , je umění. Broken Flowers (mimochodem, geniální název vzhledem k určitým aspektům filmu) to zvládá bravurně. Bill Murray hraje přesvědčivě. Ze začátku apatický, vyrovnaný, submisivní, emočně oploštělý (místy přímo schizoidní), úspěšný muž, který postupně přijme hru na odhalování dost možná jediného hypotetického smyslu života, se postupně interesuje do svého úkolu a začíná si projikovat svůj cíl do všeho ve svém okolí, přičemž si uchová svůj výraz bez výrazných změn po celých film. Bill je frajer a Jarmusch to zvládl na jedničku.

Milá, barevná, multi-kulti komedie. Na můj vkus až moc decentní. Možná je to proto, že jsem z českého prostředí zvyklý na mnohonásobně větší dávku rasismu, xenofobie, předsudků a stereotypů. Námětem je to velmi originální (chyběla mi tam už jen homosexualita), myslím si ale, že by divák snesl víc. Mnohem víc. A to teď nemám na mysli stupidní rasistický humor. Celé je to prostě ... jenom... tak na oko. Nejenom, že to nejde až na dřeň potenciálu, který tento námět - zvláštně dnes - má, ale ono se to dokonce ani pořádně nepřiblíží kosti. A to je škoda.

Těžko hodnotit tenhle film. Fanoušek Lynche subjektivně zvedá o dvě hvězdičky, nezainteresovaný čtenář nemůže jít nad dvě hvězdičky. Film je ničem. Asi nejhorší výplod Lynchovi rané tvorby. Kdyby se pod to nepodepsal, tak uvažuji o odpadu. Jenomže je to Lynch. Co když mi pointa filmu unikla a zpracování jsem nepochopil? Sadistická psychologická katarze, jejímž jediným cílem bylo ulevit režisérovi, pardon, doktorovi, ošetřující amputovanou nohu nechutně apatické ženě píšící dopis. A přiznám se, že ačkoliv existují dvě verze filmu, ani jedna z nich mě neoslovila (vlastně jsem mezi nimi nenašel ani moc rozdílů). Škoda. Možná jednou hodnocení změním.