bohemia_regent

Jakožto milovník hudby se srdcem rockera vždy a všude ochotně přiznám, že lepší než blbý rock pro mě byl a bude prvotřídní pop, čehož je tvorba skupiny ABBA jedním z mála exemplárních případů. Tenhle film je ale poněkud schizofrenický - smysl úvodní desetiminutovky ze zámořského turné, která svojí plytkostí leda tak odradí fanoušky natěšené na live verze písní skupiny, která je koncem 70. let v podstatě na vrcholu svých interpretačních možností (ty autorské má už za sebou v podobě alba Arrival, druhý, velmi důstojný majstrštyk na rozloučenou v podobě alba The Visitors naopak ještě před sebou), mi totálně uniká. No ale pak se díkybohu konečně přesuneme do Wembley, dětský sbor v I Have A Dream má sice problémy s intonací, ale jinak dobré. Jenže - jenom dobré, nic víc. Tak nějak mě napadá: ABBA byla samozřejmě nejlepší ve studiu - ale že by se za celou její kariéru nepovedlo zaznamenat aspoň jeden opravdu špičkově provedený koncert? -------- V titulcích pořadu uvedeno: český i originální název ABBA In Concert.

Geniální film, který s použitím na minimum zjednodušených vyjadřovacích prostředků filmové řeči dosahuje maximálního účinku. Nejde ani tak o černobílý obraz, i když jistě i ten napomáhá k vyjádření atmosféry života v konkrétní historicko-společenské situaci. Nejde ani tolik o to, že až na pár výjimek, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, je celý film odvyprávěn pomocí statických záběrů, kdy se kamera doslova ani nepohne. Zajímavější je kompozice těchto statických záběrů - sama o sobě výtvarně nesmírně kvalitní, přesto ale v rozporu s klasickými pravidly v něčem jiná. Jiná v tom, že při řešení záběrů nevnímá člověka jako hlavní kompoziční prvek, ale upozaďuje ho na v nejlepším případě stejnou významovou úroveň, jakou mají nejrůznější záchytné body okolního prostředí, většinou mu ale přiznává ještě menší význam. Podprahově tím vnímavému divákovi dává jasnou zprávu o tom, jaké bylo postavení člověka jakožto lidské bytosti s potenciálně individualistickými atributy v komunistickém Polsku počátku 60. let. V drtivé většině záběrů je člověk (nejčastěji jeho hlava) komponován do spodní poloviny, často i spodní třetiny obrazu, čímž je jednoduchým a nenásilným, ale o to geniálnějším způsobem dosaženo pocitu těžko popsatelné, ale přesto všudypřítomné tíhy, která jako Damoklův meč visí nad každým takovým nešťastníkem, který by se možná i rád projevil jako osobnost (což není v totalitním režimu zrovna jednoduché), ale atmosféra doby mu prostě nedá šanci. (Zapřemýšlel jsem o ekvivalentu podobně netradičního komponování obrazu v české kinematografii a vzpomněl jsem si na jediný případ - Znamení Raka od Juraje Herze; tam ale mělo vyvolání podobného pocitu zřejmě trochu jiný důvod.) A k tomu všemu navíc je tu i jedno ze stigmat polské společnosti, kterým je antisemitismus. Díky za to, že se režisér Pawel Pawlikowski nebál do této bolavé rány zašťourat. Zatím jsem neviděl všechny snímky nominované na nejlepší evropský film příslušného roku, ale dost pochybuju, že by se urodilo dílo, které by si tuto cenu zasloužilo víc. -------- V titulcích filmu uvedeno: koprodukce Polsko / Dánsko.

V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2015.

Špičkový komorní jazz v originálním prostředí. Zážitek z muziky umocnili filmaři, kteří nešetřili počtem kamer, nebyli líní postavit v lese koleje pro kamerovou jízdu a všechno perfektně nazvučili - možná až příliš perfektně, protože ani při poslechu s kvalitními sluchátky se nedá poznat, že koncert se neodehrává ve studiu. Skoro si říkám, jestli aspoň něco málo ze zvuků lesa nemělo někde úplně v pozadí být slyšet (nebo spíš cítit) - rozhodně by to nerušilo a byl by tu další důvod k ospravedlnění volby prostředí. -------- V titulcích pořadu uvedeno: název Trio in Wonderland.

"Oficiální text distributora" patří k nějakému úplně jinému filmu. Těžko by s šestiletým, resp. pětiletým předstihem (vročení 1997 je sice chybné, ale od správného se liší jen o rok), mohl vzniknout film o tom, co Jean Rouch dělal v roce 2003. O Dogonech to sice je, ale to je asi tak všechno, co má tento fim Jeana-Andrého Fieschiho společného s tím imaginárním o dění z roku 2003... Jinak mě zklamalo, že na to, že film je z cyklu Cinéma de notre temps, který si dává za cíl snahu o hlubší proniknutí do tvůrčí práce špičkových filmařů, snímek o nejvýznamnějším (spolu s Chrisem Markerem) dokumentaristovi francouzské nové vlny se kýženému cíli ani nepřiblížil. Jeana Rouche sice sledujeme při práci, která je ale dost specifická na to, aby o jeho metodách vypověděla něco obecnějšího. A on sám taky radši vypráví o Dogonech, než o sobě, což sice může působit sympaticky skromně, ale ten, kdo se chtěl dozvědět něco víc o tvůrci např. slavného dokumentu Já, černoch (1958), se těžko ubrání zklamání. -------- V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1998.

Přestože vím, že Zuzana Michnová nazpívala za svoji více než 40-letou kariéru (ať už v Marsyas, anebo sólově) nemálo výborných věcí, byl jsem přece jen na pochybách, jestli nebudou v devadesátiminutovém koncertu hluchá místa. Moje obavy byly zbytečné, jedna pecka střídala druhou, a to ještě jich spousta nezazněla - koncert klidně mohl být dvouhodinový. A to si zaslouží obdiv. -------- V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 2013.

V titulcích filmu uvedeno: název 14. komnata Wabiho Daňka.

V titulcích filmu uvedeno: název 14. komnata Borise Hybnera.

V titulcích filmu uvedeno: název 14. komnata Hedy Čechové.

V titulcích filmu uvedeno: název 14. komnata Venduly Svobodové Pizingerové.