veru_needy

Přesně takové muzikály mají být. Mají bavit, hrát barvami, zavést nás do světa, kde nic není nemožné, láska znamená všechno a kde hudba a tanec jsou středobodem veškerého dění. Tento film takový je. Je to kousek, který už má ta nejlepší léta za sebou, ale pořád se drží. John Travolta s pohybovým aparátem vyšperkovaným na sto procent a Olivia Newton-John jsou příjemným párem, který nás provádí celým filmem, zpívá a baví na maximum. Filmem nás provází na hlavách všudypřítomný gel na vlasy, se kterým se daly v té době asi řešit kdejaké problémy a když nebyl gel, tak hřeben na vlasy za páskem u kalhot určitě. Kdo neměl nagelované vlasy, nebyl cool. Dále samozřejmě chytlavé písničky, které jsou už známou záležitostí. Příběh sám o sobě je celkem jednoduchý, snadno předvídatelný a rozhodně ne ohromující. Aneb jak se koťátko zamilovalo do vlka a když zjistilo, že svou nevinností ho neokouzlí, změnilo se v kočku, která neváhá seknout drápkem. - "You better shape up."

Jimmy potřebuje peníze, a potřebuje je hned. Pokud je nesežene, bude nucen pracovat ve stínu svého otce, což je přesně to, co by si jeho tatínek přál. To ale Jimmy samozřejmě nechce. Jak si tedy vydělat? Žebrání u kamarádů, neúspěšné brigády u bohatých, podfuky a nejlépe tak svou cestu za penězi podpořit aférkami a doufat v zázrak. Tento snímek je pohledem a cestou do neklidné mysli teenagera, který se chaotickým způsobem snaží zachránit svou budoucnost. Celý příběh stojí na výkonu Rivera Phoenixe a jeho schopnosti dokázat zahrát opravdu kohokoliv. Tenhle film je prostě naprostá chuťovka. Je to vtipné a dobrodružné. A ano, Jimmy je tak trochu záletník a místama jeho chování vůči ženám nechápete, ale i přesto má jednu velice kladnou a zajímavou atributu. Píše básně. Jde vlastně tak o jeho jedinou 'vlastnost', která ho dělá člověkem. Jinak je Jimmy totiž až moc zaneprázdněný naháněním děvčat a toho, co mu to přinese. Ale i tak je Jimmy velice zajimavá postava. Jakmile se totiž pro něco rozhodne, jde si za tím, ať už jsou následky jakékoliv. - "I just don't feel like Jack the Ripper today."

Příběh o mládí, přátelství, lásce, hudbě a dospívání za dob Elvise. Takto by se dala shrnout podstata tohoto snímku. Příběh vypráví o mladém tak trochu arogantním, ale svým způsobem i nejistém chlapci jménem James Wright, kterému River Phoenix vdechl život svým přirozeným způsobem postavu procítit, nežli ji jen bezvýznamně zahrát. A skrze svůj uklidňující hudební hlas potvrzuje, že není jen skvělým hercem, ale také muzikantem. Spolu se Samanthou Mathis v roli Mirandy, která se také snaží v hudební branži proslavit, jim to tak sluší, že jim nakonec ten jejich celkem i toxický vztah přejete. Co se mi na tomto snímku hodně líbí, je, že vedlejší postavy mají také své místo a důvod. Linda Lou Linden v podání Sandry Bullock, je sice postavou celkem vedlejší, ale já si ji zamilovala nejvíce; je prostě tak správně praštěná a naivní. Dále pak jejich společný kamarád v klobouku Kyle v podání Dermota Mulroneyho. Také velice sympatická postava. Celý film se vlastně točí kolem Mirandy snažící se uplatnit ve světě hudby a jejího vztahu s oběma chlapci. Film jako celek je rozhodně zajímavý a místy i celkem zábavný. Příběhem se prolínají smysluplné dialogy a žádná scéna se tak nezdá být prázdná. Film je to neokoukaný, upřímný a narozdíl od běžných romantických hudebních komedií je přirozeně procítěný i zahraný. Při sledování máte pocit, že dýcháte čerstvý vzduch. - "Look out Nashville, cause I'm here now and I ain't never leavin'."

Vystrčit svého psa z auta,nechat ho u silnice a jako celá rodina se sbalit a odjet z města nadobro. Taková je hned úvodní scéna. A co je víc znepokojující než tento samotný fakt? Nikomu to nepřijde divné; opustit rodinného mazlíčka, odjet z města a už se nevrátit. Není to totiž poprvé. Film vypráví o manželích Popeových, kteří už od 60. let utíkají před FBI a také o jejich nejstarším synovi Dannym, který dospívá a díky tomuto 'divokému' způsobu života tak vlastně nikdy neměl možnost poznat, jaké to je doopravdy žít. Jeho rodičům se v mladí podařilo zaplést se s radikály a při úmyslném výbuchu jedné budovy, neměli sebemenší tušení, že se uvnitř stále někdo nachází. Od té doby utíkají, schovávají se, stěhují se do jiných měst a mění svou identitu. A co je největším paradoxem? Čím více se snaží před minulostí schovávat, tím více je jim v patách. Danny je totiž talentovaný pianista a chtěl by svého nadání využít a jít studovat. Až do tohoto okamžiku se vždy rodina dokázala vypořádat s každým problémem, který se jim postavil do cesty. Teď jde ale vše stranou a všichni se tak musí rozhodnou mezi vlastní sobeckou potřebou udržet rodinu pohromadě nebo nechat Dannyho jit si svou vlastní cestou. Film je to velmi příjemný. Námět je neotřelý, originální a herecké výkony jsou velice přirozené a autentické. Postavy jsou sympatické a vyprávění je hezky plynulé. Takový pohodový snímek na hezké odpoledne. - "What are we doing to these kids? They've been running their whole lives like criminals, and they didn't do anything."

Tento krátký film mě opravdu a upřímně vyděsil. Nemám zrovna v oblibě komentovat krátké snímky, ovšem teď musím udělat vyjímku. Když jsem tento krátký hororový počin viděla poprvé, měla jsem husí kůži až na prdeli. Při pomyšlení na to, že by v pokoji dítěte, které zrovna hlídám, byl pod hromadou plyšáků zahrabaný intruder v pletené králičí masce a já tam zrovna uložila ono díte ke spánku, mě opravdu běhá mráz po zádech. Neuvěřitelně dobře zpracovaný nápad. Škoda jen, že z toho nakonec nebyl film delší. Třeba by se to nakonec uchytilo daleko víc.

Jedná se jak vizuálně tak hudebně o jednoznačně nejhezčí a nejemotivnější zážitek, jaký jsem kdy měla možnost prožít. S čistým svědomím mohu říct, že muzikály v lásce opravdu nemám, ale tenhle snímek je prostě něco jiného. Ocitáme se ve snovém, extrémně barevném světě, kde se náhodně setkávají dva samotáři, kteří si obrátí své životy naruby jen aby se nakonci zase mohli odloučit. Prostě tak trochu jiný muzikál, kde konec je jiný, než čekáte. Dialogy jsou jiné, než čekáte. Herci jsou jiní, než čekáte. Hudba je tak trochu jiná, než čekáte, ale i přesto je jednoduše až geniálně nakažlivá. Příběh je krásně zpracovaný, plný metafor a barevnosti, což pěkně charakterizuje vztah dvou mladých zamilovaných lidí, kteří si jdou za svými sny. Atmosféru dále podtrhává výborný jazz a taneční kreace. Pro mě osobně má právě nějak takto 'zasněný' film vypadat. Film, který nejen ukazuje krásu a radosti lásky, ale s postupnou gradací ukazuje také její křehkost a zranitelnost. - And if, in some distant place in the future, we see each other in our new lives, I will smile at you with joy, and remember how we spent a summer beneath the trees, learning from each other and growing in love."

Tenhle film je klasika v hororovém žánru. I přesto, že je tento sním dost starý, je hodně povedený. Freddy je zábavný. Freddy je děsivý. Vraždí pomalu a překvapivě. V roce 1984 byl tento film natočen a dal tak život Freddymu Kruegerovi, jedné z nejděsivějších hororových postav. Natočeno je to kvalitně a napětí by se dalo krájet. Brutalita zde stoupá také velice vysoko a pokud jde o hudbu, ta je místama opravdu mrazící. Nightmare on Elm Street je opravdu na vysoké úrovni popularity a dodnes své oddané fanoušky dokáže vyděsit. První a třetí jsou podle mého díly nejlepší. - "One, two, Freddy's coming for you. Three, four, better lock your door. Five, six, grab your crucifix. Seven, eight, gonna stay up late. Nine, ten, never sleep again."

Úvodní film Puppet Master, který dal zrod této sérii, má všechny klady i zápory, které startovací film pro rozjezd dalších několika pokračování má mít. Pětice vraždících loutek: Blade, Pinhead, Tuneller, Leech Woman a Jester. Blade má místo jedné ruky nůž a místo druhé hák, je to loutka která většinou zabíjí nejvíce. Pinhead má obrovské tělo, malou hlavu a velikou sílu poprat se s každým. Tuneller má na hlavě velký vrták, kterým vyvrtává do svých obětí díry, zvláště do nohou a do hlavy. Leech Woman vylučuje z úst pijavice, které z oběti vysávají krev. A poslední je Jester, ten je hlavou celého týmu, vymýšlí plány a pomáhá při zabíjení ostatním loutkám. Nejvíc jako loutka vypadala nejspíše Leech Woman, která měla na sobě plesové šaty a Jester měnící svůj obličej podle toho, jak se zrovna cítí. Snímek měl docela nudný rozjezd, ale vynahradil to střed filmu, kde už se začlo pořádně vraždit. Mistr loutkář určitě mnohé diváky zaujme místy neokoukaným zpracováním scén, kde jednotlivé postavy přichází o svůj život. Jak je tomu například ve výtahové pasáži či v obraze nedokonané poněkud zvrhlé soulože, respektive její přípravy a předehry. Pro mě jako dítě to bylo tenkrát skutečně něco nového vidět vraždit loutky a to už jsem nějaký ten horor předtím viděla. Ovšem tento nápad, mě zaujal už tenkrát, kdy jsem se k tomuto filmu dostala skrze zlevněnou pošetku z trafiky. Dnes už se na to dívám s jistou nostalgií, ale jako horor bych to rozhodně nenazývala. Spíše se u toho pobavit a brát to s nadsázkou. Co se týká dalších dílů, ty bych nebrala jednotně; některé se povedly, některé zase naopak vůbec. Ale pokud máte tyto vraždící loutky rádi, koukat se na to určitě dá.

Já prostě ty seriály z dětství nedokážu hodnotit negativně. Byly prostě tak skvělé. Alf rozhodně patří mezi ně. Na to, že jsem Alfa jako malá nesledovala uplně pravidelně, si ho pamatuji dost dobře. Stejně jako ten fakt, že mým prarodičům tento sitcom lezl nejakým způsobem na nervy a vždycky mi to přepínali. Do dnes nechápu proč, vždyť je to tak správně praštěné. Pro mě je Alf jeden z nejstarších sitcomů, které si z televize jako malá pamatuji. A když si ho teď po těch letech pouštím, je mi jasné čím vším si spousty diváků získal. Alf dokáže pobavit, je drzý, sarkastický, ale má své pozemštany rád. Myslím, že dnešním dětem by se ale asi moc nelíbil. Na ně by to bylo málo akční, se slabými efekty a navíc z 80. let, ohrnovaly by nos. Ale pro nás nostalgiky to pořád kouzlo má. Zkrátka a dobře sympatický mimozemšťan, který ani po letech neztrácí svůj šarm. Neustálá chuť na kočky nebo ukecanost, to je zkrátka jeho. Hlášky a bláznivost dělá Alfa Alfem. A osmi žaludky, se také nemůže pochlubit každý. - "If you love something, let it go. If it comes back to you, it's yours. If it's run over by a car, you don't want it."

Tenhle film se mi hrozně líbil, má v sobě neuvěřitelné kouzlo. Je vtipný i dojemný. Úžasné retro do 60. let s hity Boba Dylana, Joan Baez a dalších. Celý film vlastně vypráví o jednom dni, který spolu náhodou stráví voják Eddie Birdlace rukující do Vietnamu a ne právě pohledná dívka Rose. A přesto je tento den sblíží natolik, že se stává pro oba tou nejsilnější vzpomínkou. River Phoenix je vynikající jako ostatně vždycky, ale výborná je i Lili Taylor. Každopádně, čím si mě ale už od první chvíle tento film nejvíce získal, je jeho začátek, je takový poklidný, přirozený. Úvodní scéna je velice tichá. V autobuse plným vojáků slyšíte pouze tlumený šepot. I první záběr na Eddieho se nese uplně ve stejném duchu; sedí poklidně, tiše a osamotě - v člověku to vyvolává různé pocity. Podle mého je toto naprosto skvělý a nenucený způsob, jak hlavního protagonistu, který si v průběhu celého snímku prochází obrovskou charakterární změnou, divákům představit. Film vlastně začíná koncem, který nám dovoluje nahlédnou do života mladého chlapce, jež právě vzpomíná na hezké chvíle, které před odjezdem do Vietnamu prožil. Tento film má velice pomalý a jemný způsob vyprávění. Setkáváme se zde s mnoha hezkými a cituplnými momenty, ktere úsměv na tváři vykouzlit rozhodně umí. Ale také se setkáváme i s momenty, které naopak pěkně pobaví. Hlavním tématem tohoto filmu je upřímnost, přátelství, schopnost odpouštět, válka a láska. Tento filmový počin rozhodně nepatří mezi typické romanťárny. Naopak, přístup k lásce a přátelství, je zde odprezentovaný s ne-hollywoodským přístupem, což je zrovna jedna z věcí, která tento film dělá vyjímečným. První polibky nejsou vůbec dokonalé, naopak jsou nešikovné, místama nejisté a jsou podány v té nejvíce realistické podobě dvou mladých zamilovaných lidí. Dokonce nejsou ani podložené žádnou melodramatickou hudbou, ale naopak přesně takovou zvukovou kulisou, která se zase spíše přibližuje reálným momentům. Konec filmu je stejně tak jako začátek poklidný, upřímný a tichý. V této chvíli pochopíme, že slova jsou někdy opravdu zbytečná. "I'll just take a fucking beer."