veru_needy

Úvodní film Puppet Master, který dal zrod této sérii, má všechny klady i zápory, které startovací film pro rozjezd dalších několika pokračování má mít. Pětice vraždících loutek: Blade, Pinhead, Tuneller, Leech Woman a Jester. Blade má místo jedné ruky nůž a místo druhé hák, je to loutka která většinou zabíjí nejvíce. Pinhead má obrovské tělo, malou hlavu a velikou sílu poprat se s každým. Tuneller má na hlavě velký vrták, kterým vyvrtává do svých obětí díry, zvláště do nohou a do hlavy. Leech Woman vylučuje z úst pijavice, které z oběti vysávají krev. A poslední je Jester, ten je hlavou celého týmu, vymýšlí plány a pomáhá při zabíjení ostatním loutkám. Nejvíc jako loutka vypadala nejspíše Leech Woman, která měla na sobě plesové šaty a Jester měnící svůj obličej podle toho, jak se zrovna cítí. Snímek měl docela nudný rozjezd, ale vynahradil to střed filmu, kde už se začlo pořádně vraždit. Mistr loutkář určitě mnohé diváky zaujme místy neokoukaným zpracováním scén, kde jednotlivé postavy přichází o svůj život. Jak je tomu například ve výtahové pasáži či v obraze nedokonané poněkud zvrhlé soulože, respektive její přípravy a předehry. Pro mě jako dítě to bylo tenkrát skutečně něco nového vidět vraždit loutky a to už jsem nějaký ten horor předtím viděla. Ovšem tento nápad, mě zaujal už tenkrát, kdy jsem se k tomuto filmu dostala skrze zlevněnou pošetku z trafiky. Dnes už se na to dívám s jistou nostalgií, ale jako horor bych to rozhodně nenazývala. Spíše se u toho pobavit a brát to s nadsázkou. Co se týká dalších dílů, ty bych nebrala jednotně; některé se povedly, některé zase naopak vůbec. Ale pokud máte tyto vraždící loutky rádi, koukat se na to určitě dá.

Já prostě ty seriály z dětství nedokážu hodnotit negativně. Byly prostě tak skvělé. Alf rozhodně patří mezi ně. Na to, že jsem Alfa jako malá nesledovala uplně pravidelně, si ho pamatuji dost dobře. Stejně jako ten fakt, že mým prarodičům tento sitcom lezl nejakým způsobem na nervy a vždycky mi to přepínali. Do dnes nechápu proč, vždyť je to tak správně praštěné. Pro mě je Alf jeden z nejstarších sitcomů, které si z televize jako malá pamatuji. A když si ho teď po těch letech pouštím, je mi jasné čím vším si spousty diváků získal. Alf dokáže pobavit, je drzý, sarkastický, ale má své pozemštany rád. Myslím, že dnešním dětem by se ale asi moc nelíbil. Na ně by to bylo málo akční, se slabými efekty a navíc z 80. let, ohrnovaly by nos. Ale pro nás nostalgiky to pořád kouzlo má. Zkrátka a dobře sympatický mimozemšťan, který ani po letech neztrácí svůj šarm. Neustálá chuť na kočky nebo ukecanost, to je zkrátka jeho. Hlášky a bláznivost dělá Alfa Alfem. A osmi žaludky, se také nemůže pochlubit každý. - "If you love something, let it go. If it comes back to you, it's yours. If it's run over by a car, you don't want it."

Tenhle film se mi hrozně líbil, má v sobě neuvěřitelné kouzlo. Je vtipný i dojemný. Úžasné retro do 60. let s hity Boba Dylana, Joan Baez a dalších. Celý film vlastně vypráví o jednom dni, který spolu náhodou stráví voják Eddie Birdlace rukující do Vietnamu a ne právě pohledná dívka Rose. A přesto je tento den sblíží natolik, že se stává pro oba tou nejsilnější vzpomínkou. River Phoenix je vynikající jako ostatně vždycky, ale výborná je i Lili Taylor. Každopádně, čím si mě ale už od první chvíle tento film nejvíce získal, je jeho začátek, je takový poklidný, přirozený. Úvodní scéna je velice tichá. V autobuse plným vojáků slyšíte pouze tlumený šepot. I první záběr na Eddieho se nese uplně ve stejném duchu; sedí poklidně, tiše a osamotě - v člověku to vyvolává různé pocity. Podle mého je toto naprosto skvělý a nenucený způsob, jak hlavního protagonistu, který si v průběhu celého snímku prochází obrovskou charakterární změnou, divákům představit. Film vlastně začíná koncem, který nám dovoluje nahlédnou do života mladého chlapce, jež právě vzpomíná na hezké chvíle, které před odjezdem do Vietnamu prožil. Tento film má velice pomalý a jemný způsob vyprávění. Setkáváme se zde s mnoha hezkými a cituplnými momenty, ktere úsměv na tváři vykouzlit rozhodně umí. Ale také se setkáváme i s momenty, které naopak pěkně pobaví. Hlavním tématem tohoto filmu je upřímnost, přátelství, schopnost odpouštět, válka a láska. Tento filmový počin rozhodně nepatří mezi typické romanťárny. Naopak, přístup k lásce a přátelství, je zde odprezentovaný s ne-hollywoodským přístupem, což je zrovna jedna z věcí, která tento film dělá vyjímečným. První polibky nejsou vůbec dokonalé, naopak jsou nešikovné, místama nejisté a jsou podány v té nejvíce realistické podobě dvou mladých zamilovaných lidí. Dokonce nejsou ani podložené žádnou melodramatickou hudbou, ale naopak přesně takovou zvukovou kulisou, která se zase spíše přibližuje reálným momentům. Konec filmu je stejně tak jako začátek poklidný, upřímný a tichý. V této chvíli pochopíme, že slova jsou někdy opravdu zbytečná. "I'll just take a fucking beer."

Na tenhle seriál jsem se těšila a výsledek je zcela nadprůměrný. Seriál se mi líbí dost, to ano, ale uplně pecka to také nebyla. Moc se mi líbí jakási časová nezakotvenost, kdy vlastně celou dobu nevíte, jaký je asi tak rok, protože všechno je tak zastaralé a přitom se všichni chovají moderně. Taky se mi líbí postavy a zpracování. Co ale zrovna nemusím, je ten novodobý soundtrack, ale nějak mě to zrovna neruší. Tento počin je taková jaksi, dá se říct, dark verze střední školy. Konec trošku ve stylu Carrie mi taky nevadil a beru ho jako pozitivum. Postavy jsou moc příjemné, ať už jde o Syd, kde Sophia Lillis doopravdy předvádí skvělé herectví, kde je její postava tak hrozně divná (ať už od pohledů, autistických pohybů a celkově všeho). Dina je zase pravý opak, ale příjemná. Stanley se ukazuje jako klasický, jak sám říká, mentor, který se okamžitě a bez váhání chopí pozice sidekicka. Celkově tedy docela zvláštní seriál s docela zvláštní postavou, který je vcelku zvláštní až moc... ale je to docela můj šálek kávy a libí se mi i stopáž dílů, která je absolutně maraton-friendly a plně to stačí, aby seriál nepadal do přehnaného teen dramatu ani superhero kravin. Skvělá harmonie obou žánrů. "Dear diary, go fuck yourself."

Koncept celého seriálu je něco, co jsem ještě neviděla a vše od herců až po umělecký styl práce s kamerou se mi líbilo. Samotný příběh je poutavý; aneb pohled do mysli někoho, kdo je po všech stránkách rozbitý, ale dokáže si vše odůvodnit tím, že to dělá pro lásku. Hlavní postava se prezentuje jako nevinný, hodný kluk, který jen hledá tu pravou. Člověk místy neví, zda mu fandit, nebo křičet na ostatní, ať se od něj drží dál. Jak díly postupují dále, každý najde svou odpověď. Rozhodně není těžké si postavu Joea užívat. Hlavně mu to ostatní postavy dělají dost jednoduché. Hlavní představitelka Beck je sice pěkná, ale její naivita a hloupost mě několikrát vážně zklamala. Ještě horší je to pak s postavami, kterými se obklopuje v čele s nejlepší kamarádkou. Všechno drama se odehrává v monolozích, rozhovorech a děj postupuje krásně, plynule a je završen výborným koncem. Pozornost, kterou to vyvolalo, si to ale zaslouží, protože je to slušně zpracovaný nápad. Místy mi to dokonce připomínalo vnitřní monology Dextera, které se ale hned zase rozdělují v otázce emocí. Joe je velice zvráceným způsobem posedlý myšlenkou lásky a nalezením někoho, kdo ho bude milovat tak, jako on miluje je. - "If a man is aware he will suffer for his mistake. That will be his punishment, as well as his prison."

Jedna z lepších akčních komedií, kde si člověk vyslechne pár hlášek a i nějaké té akce si rozhodně užije. Příběh je celkem originální a rozhodně se netváří jako běžný snímek plný policejních přestřelek. Rozhodně se ale tento film nedá brát vážně, právě naopak. Cílem bylo brát vše s nadsázkou a diváky pobavit a zabavit, což se myslím, se povedlo na jedničku. Příběh vypráví o mladém 20ti letém odpadlíkovi, který břebírá vedoucí pozici u policie po svém bratrovi, který byl zabit. Tuto roli výborně ztvarnil můj oblíbený Christian Slater, který mě v 80. a 90. letech na plátnech dokázal vždy nadchnout. Tento ne moc známý a ne moc výrazný herec by si podle mého zasloužil větší uznání. Kuffs je jednoduše dobrá akční komedie, která dokáže pobavit. A nesmím také zapomenout na mlaďonkou a krásnou Millu Jovovich, takže je rozhodně na co se dívat. -"I got women to do. Places to see!".

Tolik akce a romance v jednom, to se jen tak nevidí. Jednak to vetšinou na plátnech nedopadá dobře, když to někdo zkoní a nebo je to jedno klišé za druhým. Tento film je ale světlou vyjímkou. Příběh o prodavači comicsů, který z lásky ke své milé zabije jejího pasáka a poté se snaží v L.A. prodat omylem uloupený kokain, je vyprávěný svižně, velmi poutavě a zábavně. Nuda tady rozhodně nehrozí. Herecké obsazení je skvostné a stejně tak i výkony všech zúčastněných, kteří třeba ani nedostali zrovna moc prostoru, přesto jsou ale jejich postavy nezapomenutelné a pro děj dost důležité (např. správně ujetý gangster Garry Oldman, uhlazený mafián Christopher Walken a jeho sadistická gorila v podání Jamese Gandolfiniho, kurážný taťka Dennis Hopper, nebo zhulený Floyd v podání Brada Pitta). Nezklamala ani ústřední dvojice Christian Slater (u něhož se mi vždy líbil způsob kterým mluví, tón jeho hlasu) a Patricia Arquette (u níž musím dodat, že svou roli ztvarnila s nepopsatelnou něžností, kdy se jeji rozkošné vystupovaní musí dotknout každého, kdo má smysl pro krásu). Dále pak také nesmím zapomenout na hudbu. Hans Zimmer je úžasný. Díky jeho hravým tónům a melodiím neupadnou žádné scény do sentimentálního klišé. Právě naopak, Zimmer dokáže vytáhnout jejich přednosti a to jsou právě ty momenty, které mi v tomto snímku berou dech. Po dlouhé době jsem konečně zažila kvalitní filmovou hudbu, která byla nejen specifická pro děj, ale i ho pěkně podbarvovala. Tento snímek má skvělou atmosféru a je tady plno úžasných scén a momentů, kvůli kterým stojí za to podívat se i víckrát. Já třeba dokázala držet hodně pozornosti hlavně teda i při těch méně akčních scénách, kdy jsem prostě nemohla jinak, než hltat každou sekundu každého dialogu, monologu, gest a pohybu vůbec. Shrnuto podtrženo; černý humor, hlášky, přestřelky, akce a to všechno zakomponováno do akcí nabytého příběhu, který táhne hustá herecká sestava. Při tomto propojení nemohlo vzniknout prostě nic jiného, než skvělá akční romance. Podle mě jeden z nejlepších filmů svého žánru vůbec. - "Amid the chaos of that day, when all I could hear was the thunder of gunshots, and all I could smell was the violence in the air, I look back and am amazed that my thoughts were so clear and true, that three words went through my mind endlessly, repeating themselves like a broken record: you're so cool, you're so cool, you're so cool."

Nedávno jsem o tomto seriálu četla zajímavou teorii. Jedná se o to, že Courage (tento růžový psík) je vlastně úplně normální pes, který neprožívá žádné nadpřirozené ani podivné zážitky, ale vidí všechno svýma psíma očima; dalo by se to také popsat jako úhel pohledu malého psa. Například třeba to, že nikdy nebydlel uprostřed ničeho. To jen jeho majitelé jsou už příliš staří a unavení na to, aby ho vzali na procházku nebo si s ním hráli a tohle se mu holt z jeho psího pohledu zdá, jako kdyby v okolí nic nebylo. Jen jejich barák s terasou, mlýn a Eustacovo náklaďák. To by vysvětlovalo, proč staříci působí tak, jakoby žádné nebezpečí, které se ale v každém díle odehrává, neexistovalo. A to proto, že ve skutečnosti opravdu zádné neexistuje. Příšera pro psa v realitě může být jen vysavač, nebo pošťák, nebo rodinná návšteva. Všechny ty neznámé zvuky, pachy, to musí takového malého psa trochu vyděsit. A v jeho očích jsou to samozřejmě příšery, mimozemská kuřata, yeti, úchylní příbuzní, a pod. Jako malá jsem u této pohádky sedávala hodiny i přesto, že jsem nerozuměla absolutně ničemu. To mě ale přece nemohlo vůbec odradit. Seriál je to zábavný, pěkně nakreslený a místama dokáže opravdu nahnat mráz po zádech - obzvláště pokud jste dítě. Courageův dabing byl a vždycky bude jedna z nejlepších věcí na tomto animáku. Vždy si vybavím všechno to jeho kvílení, vtipné řvoucí momenty a dnes i hlášky, kterým poprvé po všech těch letech rozumím. Muriel je asi jako každá babička hrozně hodná. Miluje svého psa, ráda vaří a pro každého by se rozdala. Hlavně teda pro Courage a jejího manžela Eustace, i když někdy mu dá taky pořádné za uši. Eustace je ale jejím pravým opakem. Nic se mu nelíbí, všechno a všichni mu vadí a překáží, hlavně tedy Courage, toho pořád zlobí a nadává mu. Má rád jen své křeslo, televizi, peníze a svůj náklaďák. Občas má i ty světlé momenty, ale těch zase tak moc není. Je to typický morous, který je hned po Courageovi druhá nejzábavnějsí postava seriálu. - "Blah, blah, blah."

Velice dojemný citový příběh odvážně pojatý v úsměvné atmosféře, která však má svůj účel. Příběh je o milujícím otci, který se snaží svého malého syna ochránit před hrůzami holokaustu a jde na to právě s dětskou fantazií a představivostí. S realitou to samozřejmě nemá nic společného, neboť tak jednoduché by to zase nebylo. Tento film si mě získal ať už láskou k dítěti, kterému se snažíte udělat z pobytu v koncentráku co nejsnadnější pobyt, ale hlavně také výborným hereckým výkonem onoho otce. Co na tomto snímku ale oceňuji nejvíce, je že díky zlehčenému komediálnímu nadhledu se ukazují zrůdnosti druhé světové války tak příšerné, jak jen ve skutečnosti byly. Jsou věci, na které by se nemělo nikdy zapomínat a tento film nám je znovu připomene. A taky nám ukáže, že život je opravdu krásný, když máme pro koho žít. Zkrátka jsou filmy, na které když se podíváte, zapomenete a tím to hasne. Ale jsou i filmy, které když shlédnete, nemůžete zapomenout a dostat je z hlavy. A Life tento je rozhodně jedním z nich.

Kde končí realita a začíná sen? Nebo je naopak celý život Davida Aamese jeden nekonečný sen? Nebo jedna velká noční můra? Po letech od svého vydání se mi tento film dostal do rukou a naprosto překonal moje očekávání. Nevěděla jsem, co očekávat a dostala jsem mnohem víc. Příběh je zajímavý, neobvyklý, poutavý a skrývá v sobě tolik významů, kolik jen dokážeme pobrat. Celkový děj filmu se nám snaží říct a poukázat na to, že všechna naše životní rozhodnutí nás poznamenávají jak pozitivně, tak hlavně také negativně. Dále pak na to, že i přes všechny ty strasti, jsme schopni zajít opravdu daleko, jen abychom měli chvilkový pocit štěstí a mohli tak smysluplně žít. Ale život se bohužel velice rád staví do cesty a bere nám tak vše, co jsme si za ta léta tak pracně vybudovali. A pak najednou ze dne na den ztrácíme vše, co pro nás kdy mělo v životě nějaký smysl. Opravdu jsem nečekala něco tak snového, jako je zrovna tento snímek. Dále zde také najdeme spoustu zajímavých momentů, dialogů, překvapení, odhalení, dobré herecké výkony a naprosto parádní kameru s užasným soundtrackem. Velice krásný film, s kouzelně melancholickým závěrem. Místy jsem skutečně nedokázala potlačit úsměv. - "I'll see you in another life, when we are both cats."