AnVu

No jo, zase to vypadalo na tuctovou romantickou slaďárnu. Stojí mi to za to kvůli tomu mrznout? Už jsem tam čekal variaci na náhodné setkání, které přeroste v lásku, pak se něco pokazí. Ne však na dlouho, protože všechno se magicky vyřeší a žijou spolu šťastně až do smrti, všechno je sladké bla bla bla...Jak jsem se mýlil. Ona by to byla typická slaďárna. Nebýt závěru. Ten jaksi dokázal film pozvednout na úplně jinou úroveň. Žádné zvraty, žádná zázračná řešení na poslední chvíli. Skončilo to přesně tak, jak by mělo - vzájemným sbohem. Právě toto loučení dokázalo všechna ta malá rozverná dobrodružství přetavit v něco cennějšího, něco opatrovaného. Protože to už nebudou obyčejné příhody. Budou jedinou, a velmi slabou útěchou, která jim zůstane. Kolik už bylo na plátně takových loučení? Spousta vášnivých vyznání za doprovodu srdcervoucí hudby (a nejlíp i deště). Slabota...Nic to se mnou neudělá. Mnohem víc mě však zasáhne tiché sbohem dvou milenců, kteří si svých nemnoho posledních slov musí říct na veřejnosti. Slov skrytých za vrstvou oficialit, protože je to vše, co v tu chvíli mají. A u pocitů, které nejdou takto zamaskovat, se uchýlí k pouhým pohledům s nadějí, že je ten druhý pochopí. A on je pochopí. Pochopí je i divák, když Joe velmi neochotně a pomalu odchází z prázdného sálu. Že to vše nebude nikdy nic víc, než pouhé prázdniny v Římě....

"Labilní rovnovážná poloha - po vychýlení tělesa vzniká výchylka, která se zvětšuje a těleso se samo do rovnovážné polohy nevrátí" (Encyklopedie fyziky). Rovnováha, která se zdá být neudržitelná a přece existuje. Je to jako snažit se vycentrovat špičku tyče posouváním několika závažíček na jeho asymetrických ramenech. Kousíček tlaku zde...trochu ubrat tady...o ždibec posunout tam. Umět nastavit vlivy tak, pracovaly proti sobě a zároveň pospolu. Tato rovnováha je zároveň perfektní pastí. Vmanipulovala jsem tě do role, která pokud skončí, skončí i tvůj život. Máš tam média, která vědí, co lidé chtějí a udělají vše pro to, aby jim to daly. --Chcete vidět dylický vztah? Samozřejmě, vše je perfektní a na pár věcí se jaksi nestalo. Máte "pocit", že něco je špatně? Ano, máte naprostou pravdu! Pokud se podíváte na věc z těchto pohledů, tak je to najednou jasnější, než den!--. V této zemi se hraje na emoce a city drahý...ty mají zvláštní vlastnost zaslepovat rozum a vynášet velmi rychlé soudy. A já vím, jak je v lidech probudit...

Jednou pojedu do Irska naučit se, co je to pořádný sarkasmus a černý humor. Protože jak říká Boyle: "Why should I appologize? Insults are part of my culture!"

Konečně jsem se dočkal sci-fi snímku, který by dokázal obstát v konkurenci svých literárních protějšků. Ty totiž ve filmovém světě dosud nenašly důstojného soupeře. V komentářích se dočítám, jak moc se Nolan porovnává s Kubrickem. Podle mého, by se však mělo s porovnáváním zajít až samotnému Clarkovi. Nolan zde odvedl prvotřídní scénáristickou práci ve spojení toho nejlepšího ze sérií "Vesmírná Odysea" a "Prvorození". Konkrétně strhující skok člověka, jakož to vesmírem téměř nepolíbeného tvora, do vesmírného dobrodružství přesahující jeho chápání. Do dobrodružství, jehož úspěch nezávisí až tak na technice (která je pro onu cestu naprosto nedostačující) jako spíše na samotné podstatě lidství a jejích limitách. Záchrana lidské rasy zde rezonuje stejně silně, jako ve Clarkově "Sluneční bouři", tedy silněji, než v kterémkoliv jiném díle na podobné téma. Stejně jako tam, se i v Interstellaru lidstvo s hrdým výkřikem posledního vzdoru postaví své hrozící záhubě. V tu chvíli si můžu se spokojeným úšklebkem říct: "Humanity, f*ck yeah!".

Je ráno. Vidíme postupně místa, která prošli a vybavují se nám rozhovory, které vedli a příhody, které zažili. Teď jsou ta místa ale úplně obyčejná, nevýrazná, jakoby se tam nic nestalo, jakoby to vše byl jen krásný sen. Myšlenky, které probrali, myšlenky o vztrahu, to byly pravdy, které nejsou příjemné o kterých se snažíme nepřemýšlet. Kdy ale být upřímný a otevřený, než v těch několika chvílích dělících je před rozloučením?

Příběh, jak se u Supermana tradičně dá očekávat, je slabomyslný. Snad jen charactery vlastního a nevlastního otce tomu zvedali úroveň... Když zkrátka člověk nechá mužného Clarka Kenta zničit svůj "Think Engine" co nosí v hlavě, tak se na to dívat dá...

Velmi originální formou natočený film, který dokázal uchovat dost comicsových prvků své předlohy. Ukazuje, že i spravedlnost může mít, a často i mívá, svou "hříšnou" stránku. Mix absurdity a surovosti tomu navíc dodává svou osobitou surrealistickou atmosféru.

Dokonale "vtahující" atmosféra umožňující člověku ponořit se hluboko do filmu. Dokázal ve mě probudit takový vztek a bezmoc, jako žádný jiný. A probudit ve mě emoce, to už je výkon...

Nevěřil jsem ani jednomu dialogu...

Motiv červené barvy - rajčatová bitva, nenávist, krev, skrývačka za tomtatovou omáčkou. Motiv zvuku zahradních rozstřikovačů - symbolizuje zlou předtuchu (postříkaný pokoj, závěrečný zločin) Čitelný konec bez pointy.