P1tr

Na začátku zajímavě vyhlížející a vizuálně strhující příběh, který skýtá obrovský potenciál, který bohužel zůstává trestuhodně nenaplněn, což vám postupně dochází minutu za minutou a stejným tempem vás tedy postupně opouští víra v dobrý výsledek. Tempo je extémně pomalé, což by samo o sobě nevadilo, jenže postavy a jejich osudy nejsou dostatečně zajímavé na to, abyste si chtěli každý okamžik vychutnávat do syta. Když dorazí konec, jedná se sice o zajímavé rozuzlení, ale stále je to málo a příliš pozdě. Příběhová podstata filmu, která by měla být hlavním tahounem se z nějakého neznámého důvodu rozehráva hrozně pomalu a pozdě a je zkoumána pouze okrajově, což ambice filmu totálně zabíjí.

Kdyby s tímto příběhem vznikl klasický hraný film, měl bych ho za zábavnou, absurdní komedii ve které si tvůrci pustili představivost na špacír, jenže ono se jedná o skutečný příběh, který je stále zábavný, ale zároveň díky své autentičnosti také značně šokující a smutný. Aféra Anthonyho Weinera je poměrně známá a hutně medializovaná, nicméně i tak nabízí dokument spoustu nových skutečností a díky bezprostřednímu přístupu do zákulisí života hlavního aktéra a jeho následné sebereflexi se jedná o neskutečně upřimné dílo, které se kouká na komickou aféru vážně a ukazuje, jak zásadně a negativně ovlivňuje životy všech zúčastněných.

Jednička ode mě dostala plný počet, neboť se jednalo o svěží a svižný animák, který diváky bombardoval skvělým humorem a originálními nápady. Dvojka už na tom bohužel tak slavně není a o bombardování originálními nápady se rozhodně mluvit nedá a ačkoliv je to s humorem trošku lepší, stále to není úplně ono. Obměna tvůrčího týmu je bohužel znatelná a ačkoliv se pokračování snaží přispět novými věcmi do kanónu série, jedná se o nápady, které fungují pouze jako zajímavá zmínka, ale jako dlouhodobější příběhový prvek to již nešlape. Základ zasazený předhůdcem je naštěstí natolik stilný, že i slabší nástavba jakž takž funguje, ale přesto se nelze po celou dobu zbavit dojmu, že jde o poznání lacinější nastavovanou kaši, která v akutální formě rozhodně nebyla potřeba.

Malý a nenápadný hororový snímek, který nabízí divákům výtečnou a hutnou atmosféru, která dokáže vyděsit a zároveň díky postupnému odkrývání tajemství udržet pozornost a napětí z následujícího průběhu. Skvěle funguje také přátelský vztah mezi hlavními protagonisty, což je pro film klíčový prvek, neboť se díky uvěřitelnému poutu o postavy více strachujete a jejich konflikty vnímáte o to přirozeněji. Bohužel samotné rozuzlení příběhu je lehkým zklamáním, které sice přinese zajímavá a důležitá odhalení, ale svým pojetím působí tak trošku jako z jiného filmu, zejména svojí akčností a tempem, které nekoresponduje se zbytkem stopáže. Jako celek ale The Ritual rozhodně stojí za shlédnutí, neboť takovýchto malých, sympatických hororových projektů není nikdy dost.

Filmy Paula Thomase Andersona na mě příliš nefungují a Nit z přízraků bohužel toto pravidlo potvrzuje. Jedná se sice o precizně nasnímanou, pohlednou podívanou, která lahodí očím, ovšem s obsahovou stránkou je to již slabší. Jednoduchý příběh, ze kterého se vyklube podivná, lehce zvrhlá romance by možná fungoval při kratší stopáži, ale při pomalém tempu a přestřelené délce nemá v této formě šanci udržet plnou pozornost po celou dobu. Herecky je vše zvládnuté dobře, ovšem povedené výkony nemohou zakrýt absenci zajímavého a nosného obsahu, který tu zoufale chybí. PTA potvrzuje, že dokáže vytvořit zajímavé světy, které dokáží na chvíli pohltit, ale ovšem často selhává s naplněním těchto světů zajímavými událostmi, díky čemuž pohlcení pomine.

Vizuálně silné stylistické cvičení se slabým obsahem, kdy má forma jednoznačně navrch. Zkrátka typický Snyder.

Simon Curtis točí na první pohled nenápadné filmy, které při shlédnutí a bližším pohledu nabízí slušné vyžití a obsahovou hloubku. Dáme ve zlatém to jen potvrzuje, neboť ačkoliv je hlavním příběhovým tahounem moderní dějová linka, dokáže se pomocí flashbacků snímek detailně vyjadřovat také k minulosti a nakonec funguje výborně ve dvou časových osách, které se skvěle doplňují a umocňují emocionální impakt. Helen Mirren a Ryan Reynolds ve svých rolích excelují a zvedají scénář i ve slabších místech, kterých se bohužel pár najde a které brzdí tempo zejména repetitivností motivů a určitých momentů, ovšem nejedná se o nic závažného, co by výrazně kazilo celkový dojem.

První Deadpool byla pecka, dvojka bude snad také kvalitní, ovšem jisté obavy vzbuzuje výměna režiséra. Uklidnit nás měl tento kraťas, který dokazuje, že ačkoliv bude režijní vedení pokračování vizuálně trošku jiné, samotná podstata hlavní postavy by měla zůstat zachována, tudíž spíše než jako samostatný kousek slouží No Good Deed jako nadějný příslib do budoucna.

Nové filmové Želvy ninja se bohužel nevydaly tou nejlepší cestou a stejně jako jednička jsou nevyrovnanou a často přehnaně infantilní směsicí scén se slabým příběhem, která dokáže vytočit, ale naštěstí i pobavit. Chemie mezi hlavními představiteli je viditelná a musím pochválit také digitální triky, které jsou na úrovni. V čem snímek doopravdy exceluje, jsou akční scény, kterých je naštěstí poměrně hodně a svojí rozmanitostí a kinetikou zachraňují celek.

Cestování v čase je vděčným prvkem, kterému se v romantickém žánru nedostává dostatek prostoru a tak mi udělalo radost, když jsem narazil na tento snímek, který s hrátkami s časem pracuje velice šikovně a nepoužívá je pouze jako zábavnou, ale prázdnou složku, ale jedná se opravdu o stěžejní prvek příběhu, který má vliv na vývoj postav. Právě vývoj postav a samotného příběhu potěší, neboť jde o poměrně nepředvídatelnou záležitost, která sice v mnoha chvílích využívá ověřené postupy, ale mnohokrát jde také vlastní cestou, čehož si velmi cením.