troufalka

Film bohužel nelze postavit jen na osobité kameře. Příběh je základ - nemusí být vždy čitelný a jednoznačeně vyložitelný, nemusí dopadnout vždy dobře ... Ale měl by přinést novou myšlenku, poselství, naději ... Tento film přinesl jen smutek - nad rozbitými vztahy v rodině, nad nepochopením a neschopností odpouštět, nad prázdnotou a ztrátou identity. Nedokážu myslet na Samsona a Dalilu jako na milostný příběh, pro mne není patrná ani paralela k biblickým postavám. Přesto je film něčím zvláštní a ojedinělý a nezapomenutelný.

Mám ráda detektivky. Mám ráda filmy, které mají atmosféru a přináší posleství. Ve stínu má všechno. Iluze padesátých let je naprosto bezchybná. Není snadné točit v roce 2012 věrohodně o údálostech minulého století, ale Ondříčkovi se to opravdu povedlo. Film má atmosféru i stoupající napětí. Jako skvělý tah vidím obsazení Sebastiana Kocha do rozporuplné postavy majora Zenkeho. Vnímám v tom paralelu k vynikajícímu filmu Životy těch druhých, kde figurovala rovněž tajná bezpečnost, ale Koch stál na druhé straně. Ani ostatní herecké výkony nezůstávají pozadu, kostýmy i hudba ladí. Dobře natočený film o špatných časech.

Není nad to zajít si občas s taťkou na procházku a na jedno či dvě ... Jenom u toho není radno nechávat milou samotnou doma. Kdoví, kdo se mohl stavit na návštěvu! :o) Film, který mám nejenom ráda, ale čím dal raději!

Konfrontace se smrtí přichází většinou ve druhé půlce života, kdy umírají rodiče, v poslední třetině života i životní partner. Doris Dörrie vykresluje obraz rodiny se třemi dospělými dětmi, odkrývá jejich vztah k rodičům i mezi sebou navzájem. V okamižiku, kdy matka umírá, otevírá se třináctá komnata vztahu postarších manželů. Každý se vyrovnává po svém. Jediný kdo má pro starého muže pochopení je překvapivě přítelkyně jeho dcery. Japonské hledání může pro někoho hraničit s kýčem a trapností. Ale je to právě druhá půlka filmu, která jde na dřeň. Bez ní by šlo o pouhou banalitu. Jeden z nejzajímavějších evropských filmů posledních 10 let.

Lidé, co mají rádi jazz jsou mi sympatičtí. Jaroušek s paňmámou a skorosynkem vypadali opravdu pohodově a přátelsky. Jednoduší, ale srdeční. Líblo se mi, jak vzali Tomáše do rodiny. Ale podobné přijetí zažila i moje kamarádka, která bydlí kousek od Cejlu - jako sousedé jsou skvělí. Možná trošku hlučnější, ale družní. Dokument - tedy Tomáša zkušenost a její zpracování je zajímavým přínosem. Netvrdím, že bych ho chtěla následovat ...

Zatím pomalý rozjezd, počkám si na další díly.

Jeden z mála filmů, který se mi líbil víc než knižní předloha. Irving je při psaní vulgární a ponurý, i jeho hrdinové jsou drsní a obhroublí. Ne tak ve filmu! Tam se povedla spíš lyrická poloha, ovšem bez kýčovitosti! Překvapení o to větší, že si psal Irving scénář sám! Zjednodušení příběhu pomohlo, vzniklo ojedinělé dílo s velmi dobrou režií. Komorní drama, které tne do živého. 80%

Nepřipadalo mě to ani jako drama ani jako Road movie. Zdlouhavé a nudné, pro mne žádný záchytný bod. Jako kritika společnosti? To snad ani ne. Pseudomoravština mi lezla na nervy, povídání mezi děvčaty či chlapská debata v garáži působí nepřirozeně. Možná skrytá genialita, která mi totálně unikla ...? Ovšem závěrečné titulky - ty se povedly!! :o) Třeba to vyjde napodruhé. (27. 4. 2014) Tak jsem si dala více méně nedoproveolné repete. S odsupem času nesoudím film tak přísně, ale stále se mi zdá, že klouže hodně po povrchu. Z původní jedné hvězdičky navyšuji na neutrál.(17. 4. 2019)

Přiznám se, že jsem na rozpacích. Karla Čapka mám velice ráda a myslím si, že Josef Abrhám byla dobrá volba. Jednak typově odpovídá a navíc je to skvělý herec. Olgu bych si dokázala představit jinou, vizulálně je Hana Maciuchová dokonalá, projevem mi k Olze nesedí. Ale do tak velkých detailů jsem ani chodit nechtěla. Celý film na mne působí spíš jako hraný dokument než jako drama. Točit cokoliv o skutečné osobnosti je nesmírně těžké, o to víc, pokud jde o Čapka. I přes všechny výhrady jde o film, který stojí za vidění.

"Kejchale, že se nestydíš mejt si nohy! Ty můžou bejt špinavý!!" . . . . Ve světě dětí Věry Plívové-Šimkové se držela basa, děti se pořád smály, běhaly na loukách, vymýšlely různá dobrodružství, pan učitel byl vlídný a přívětivý. Její filmy jsem měla ráda, ale ve skutečném životě jsem nikdy takovou solidaritu nezažila. Scéna s topením koťat mi uvízla hodně dlouho v paměti. Film je jako většina českých filmů pro mládež značně podhodnocen.