dysko

Působivé ukázky a neokoukané herecké obsazení slibovaly kvalitní odklon od současné tuzemské produkce. Samotný výsledek je ale bohužel jen neučesaným a zmateným dějovým slepencem.

Opravdu by mě zajímalo, na jakou cílovku se tvůrci této monstrózní, přesto nedomrlé taškařice chtěli zaměřit, protože já osobně neznám nikoho, koho bych na tohle chtěl poslat do kina. Sice tu byla zjevná snaha dopřát divákům co nejnenáročnější podívanou, ale několik věcí tady stejně hapruje. Brad Peyton mi dosud přišel jako zručný řemeslník a hrdý nástupce Emmericha, jak prokázal v San Andreas, ale tady do jisté míry podcenil tempo. Akčních scén není mnoho, a navíc jsou prokládány scénami s kupou rádoby chytrých dialogů a klišé. Nad vodou všechno drží The Rock a jeho hlášky, půvabná Naomie Harris a slizoun Jeffrey Dean Stanton. Zbytek postav je mdlý, konkrétně dva lidští záporáci, kteří by se hodili spíš do Sharknáda. Zhruba v posledních 30 minutách dojde konečně na pořádnou rubačku mezi přerostlými zvířaty uprostřed velkoměsta, která nadobro vytahuje předchozích cca 80 minut z podprůměrových vod. Ale i tak jako zábavný a na nic si nehrající výplach Rampage celkem zaostává.

Na podruhé plně doceněno. Spielberg se s chutí vrátil k tomu, díky čemu se proslavil, k vyprávění cool pozitivních dobrodružství, která z vás pro jednou zase udělají malýho kluka, který doslova slintá nad tím, co vidí. Musel ze mě vyrůst fakt velkej mrzout, když jsem to napoprvé neprohlédl. Oslava čistého vyprávění jednoduchého příběhu, ve kterém si každý najde své Velikonoční vajíčko :-)

Na to, co úžasně rozjel před šesti lety Rupert Wyatt se Zrozením, dokázal Matt Reeves skvěle navázat s Úsvitem a sám nyní dovedl opičí trilogii do "vítězného" konce s Válkou (název je ale dost zavádějící). Opravdu se dle mě jedná nejosobitější a stylisticky nejvypiplanější trilogii od Dark Knight Trilogy. Jestli někdo měl minulému dílu za zlé upozadění lidských charakterů na úkor opičáků, tak tady jde Reeves ještě dál. Vymírající lidstvo zde zastupuje jen málo postav, z nichž kromě malé holčičky Novy jsou všechny za záporáky, zasluhující si svůj nešťastný osud, což úžasně vyvrcholí v samotném finále snímku. Caesar a jeho opice si tudíž kradou všechny divákovy sympatie pro sebe a při detailních záběrech jejich tváří (a že je jich opravdu hodně) vyjadřujících skutečné emoce, se musí uznat, že technologie od Úsvitu zase o dost pokročila. Několik humorných momentů se sice najde, ale jinak se jedná o opravdu depresivní a pomalou podívanou, která, jak jsem již napsal výše, skvěle vygraduje ke (šťastnému?) konci. Bravo !!! PS.: Žádná další pokračování (nebo dokonce remake klasiky z roku 1968) nejsou podle mě nutná, ba dokonce zbytečná. V nejlepším by se mělo přestat a pro Planetu opic to platí dvojnásob.

Mel natočil dosud svůj nejhorší film. Vždy sice měl slabost jednak pro explicitní naturalistickou exhibici a jednak pro patetické příběhy spravedlivého jednotlivce proti zlé většině, ale ve svých předešlých dílech dokázal tyto dva elementy progresivně spojit, aniž by to výrazně narušovalo divácký zážitek (Statečné srdce, Apocalypto). Tady ale ani náhodou. Hacksaw Ridge je film, který by se dal rozdělit na dvě poloviny, protože každá z těchto 2 částí je pro jinou skupinu diváků. V 1. polovině tu máme limonádovou romanci jednoho samaritána a nemocniční sestřičky, zasazenou do začátku 2. světové války, kdy samaritán odmítá ve výcvikovém táboře v rozporu se svou vírou bojovat se zbraní. Pak se dosud patetický děj přehoupne do 2. poloviny, kde začnou na bitevním poli lítat kulky, krev i vnitřnosti a já nevím, co ještě. V tomhle pekle samaritán pobíhá a pomáhá zraněným vojákům. A jediný, co má ta druhá polovina společnýho s tou první, je jen ten otravně přehnaný patos. Ale koho to zajímá. Ti, co přišli do kina na přeslazenou romanci, si mohou dokoukat první půlku filmu a pak s čistým svědomím odejít bez toho, aniž by si zkazili zážitek následující naturalistickou řežbou, načež dorazí diváci, kteří přišli na právě na pořádný válečný krvák. Každá skupina by dostala přesně to, co chtěla a dál by už o nic nepřišla. Možná v tom byl tvůrčí záměr nejdřív omámit publikum tou sladkou první půlkou a poté jej nekompromisně šokovat krvavou řežbou, ale dneska už je publikum přeci jen více apatické vůči naturalistické exhibici než tomu bylo před 20 lety a Gibson by si to měl uvědomit.

Konga je hrozně jednoduché odstřelit pro ploché a nezajímavé postavy. Ale ze stejného důvodu by se dala odstřelit i Edwardsova Godzilla. Prim v obou případech hrají jednoznačně příšerky a divák se celou dobu třese jen na to, až se do sebe pustí. Režisér Vogt-Roberts je oproti Edwardsovi vůči divákovi více přístupný a těch bitek si divák užije opravdu dost. Herci v pohodě. Samuel L. Jackson si se svými výsadními hláškami typu "Son of a bitch" a "Motherfucker" opět krade svý scény pro sebe a velké díky za obsazení Johna C. Reillyho, který znovu dokázal, že není malých rolí :) PS: Po potitulkové scéně jsem upřímně zvědav, která monstra ještě tvůrci hodlají do svýho novýho univerza nastrkat...že by příští zastávka jezero Loch Ness ???

Nolan již ve své celovečerní prvotině prokázal svůj neobyčejný talent, co se týče práce s konstruováním příběhu a pohráváním si s divákovou pozorností. Už jen to, že se jedná o jeho celovečerní debut muselo po prvních promítání tohoto filmu klást otázky, kam to tento výjimečně nadaný tvůrce může dotáhnout a při dnešním zpětném pohledu na Nolanovu filmografii musí každý uznat, že "Following" nebyla žádná náhoda.

Formanových filmů, které mě tzv. divácky dostaly, zas tak moc není, ale tenhle humorný kousek o dospívání jednoho nesmělýho kluka to dokázal. Pro mě osobně nejlepší z Formanových českých zářezů. AHÓÓÓJ !!!

Vcelku vtipně podaná podívaná o jednom íránském uprchlíkovi, který by se rád stal plnohodnotným norským občanem. Aby však občanství získal, musí obstát v řadě testů na jisté akademii uprostřed malebného údolí, a právě tyto testy jsou z velké části pohonem vyprávění celého filmu. Přesněji řečeno je to absurdní povaha těchto testů, která postupně vzrůstá skoro až k extrému. Některé momenty jsou opravdu zábavné, ale postupem času už je to nakonec přeci jenom trochu moc a ke konci už film může mít tendenci diváka nudit. Dá se to brát jako jakási humorně podaná reflexe současné norské společnosti, té se ale asi nejvíc zasmějí sami Norové. Navíc některé vedlejší narativní linie nejsou ani nijak řádně zakončeny nebo vůbec rozvíjeny, což může být poněkud matoucí, ale v tom tkví dle mého podstata absurdity takových filmů. K tomu musím vyzdvihnout nádherné záběry norského údolí :)

Kultovka, kterou jsem musel zhlédnout několikrát, abych ji naplno docenil, protože ten film si fakt vůči divákovi nebere žádné servítky. To je slabě řečeno, ten film je z morálního hlediska naprosto odporný...a divák, který na to jednoduše odmítá přistoupit, má smůlu. Ovšem pro diváka, který na tuhle černohumornou notu přistoupí, toho Danny Boyle obdaruje suprovou jízdou, plnou skvělých filmařských nápadů a božích hereckých výkonů. Má to prostě drajv a na rozdíl od Requiem za sen se nesnaží nijak divákovi vštěpovat do makovice, že drogy jsou hnus. Drogy tu ani nejsou tak důležitý motiv, ty jsou spíš prostředkem revolty mladých, potencionálně schopných jedinců, kteří si však raději chtějí pustit žilou a v podstatě přežívají od dávky k dávce. Každý by si rád vybral svůj život, ale proč když máte heroin? Trainspotting si současně s chutí utahuje z toho, když někdo umře na předávkování, prostě nechá diváka, ať si to v hlavě přebere sám. Otázka přátelství je v Trainspottingu taky docela na hraně, když máte za kámoše vyšinutýho magora Francise Begbieho, který o heroinu s nadšením říká, jaký to je svinstvo, aby pak mohl uspokojit svoji závislost tím, aby šel někoho umlátit k smrti. A závěr tomu všemu dává korunu. Prostě plno vyšinutostí, které si každý musí přebrat sám a i mně to trvalo dlouho, než jsem si k Trainspottingu našel cestu, ale dnes už můžu hrdě prohlásit, že když potřebuji ukojit svoji závislost, pustím si právě tuhle šíleně energickou jízdu se skvělými hlavními protagonisty. Ewan McGregor se tady fakt vytáhl, ale ani ostatní nezůstávají v závěsu, hlavně Robert Carlyle jako Begbie, který se stal jednou z mých nejoblíbenějších filmových postav...a ten boží soundtrack !!!