Jaro_slav

Precizní. Vymýšlet další slova je zbytečné.

Mushroom Cloud Atlas – jeden z nejpomajelších blockbusterů poslední doby těžce doplatil na olbřímí hype před uvedením do kin a domnělou rivalitu s letošní Barbie. Lidé včetně mne čekali kdovíco, přičemž část z nich přesvědčila sebe samé, že nějaké kdovíco doopravdy viděli. Ale je-li tím, co mne nejvíce udivilo, skutečnost, že jsem nepoznal Florence Pugh (pravda, nebylo snadné se soustředit právě na její obličej), něco zde selhalo. Celá ta plejáda špičkových herců zde funguje pouze jako taková anekdota vedoucí k otevření Wikipedie, IMDb a následnému sebevzdělávání se a zkoumání, jak si tvůrci poradili s jejich příběhem a podobou. Taková silnější osmdesátka tento film pořád je, jenom jsem nepřišel na jediný důvod, proč na to jít znovu a tentokrát do IMAX sálu. EDIT 28. 7. 2023: Nakonec jsem do IMAX sálu zašel. A pro naprostou mánii, jakou film vyvolal, bylo místo jenom v první řadě. Úplně jako v tom meme. IMAX tomu dodá pocit větší epičnosti. Nejenom pro samou velikost plátna a sílu zvuku, ale i pro měnící se poměr stran obrazu dle dané scény. Většina exteriérových záběrů zaplní celé plátno, tj. pocitově dominantním rozměrem je vertikála a člověk je ohromen výškou záběru, čemuž na rozdíl od běžného plátna vydatně pomáhá hřmotná a přesto minimalistická hudba. Dialogy a interiéry mají naopak širokoúhlý formát, v němž více vyniknou detailní záběry na (nejen) obličeje herců a hereček – a tyto jsou velmi nemilosrdné. Celkové hodnocení filmu IMAXový zážitek nijak nepozvedl, ale uznávám, že natočit Oppenhaimera na 70mm film nebyla (na rozdíl od Osmi hrozných) vůbec kravina. Pořád je to ale „jen“ lepší osmdesátka.

Čekal jsem více sžíravého sarkasmu a méně předstírání nějaké zápletky. Co jsem teda nečekal, je pitomý product placement Chevroletu, zbytečně debilizovaná role Willa Ferrella a mnohokrát opakovaný klišé, kdy poměrně barbínoidní teenagerka hraje hustě cynickou emancipovanou rebelku, aby se později bez jakéhokoliv scénáristického vysvětlení proměnila v hodnou usměvavou dcerušku. I přes to vše si Barbie zaslouží slabší osmdesátku za četné fakt povedené vizuální nápady a slovní hříčky. Škoda, že nejlepší scéna se odehraje v prvních asi pěti minutách a známe ji z traileru, a největším kladem filmu je, jaké Barbie patří hlas vypravěčky.

Rozhodnutí vyprávět neuspěchaně (pár zběsilých scén na tom nic nemění) a poměrně přímočaře považuju za skvělé. Fungovalo to v Loganovi, fungovalo to v No Time to Die, fungovalo to v Dial of Destiny a funguje to zde – člověk má čas vnímat dialogy, (ne)oblíbit si postavy, pochopit dějové zvraty. Je to takový návrat do šestadevadesátého roku, kdy nám otevřela papuly úžasem ta první M:I. Synergie dobrého scénáře, precizní režie a hamižnosti producentů, kteří se pro vyšší tržby rozhodli rozdělit film na dva, umožnila vše výše zmíněné a právě rozvážné tempo je největší silou tohoto filmu. Tak snad to v pokráčku nepojebou.

Tato onanie castingu, výpravy a fotografické kompozice se mi do vkusu trefila skoro tak, jako Moonrise Kingdom. Jenom jsem od té doby viděl dalších pět Andersonových experimentů/filmů/cvičení, takže má vyhejkanost je zde o poznání nižší. Ale stejně: MEEP MEEP!

Rozloučit se důstojně s významnou filmovou postavou či postavami není snadné. Lze to odvyprávět laděné do celkové beznaděje, kdy až na konci zobrazíte náznak nějaké budoucnosti. Lze to loučení též táhnout celou délkou filmu, přičemž jedinou neznámou zůstává jmenovitý způsob, jak kdo skončí. Nebo se lze rozloučit celkově odlehčeným způsobem vyprávění, přičemž tím koncem nějaké postavy nutně nemusí být její smrt. A v tomto směru je Dial of Destiny perfektní dílo. V podobně přehnaném stylu vyprávěné filmy série Fast&Furious a Mission: Impossible čeká v nejbližších letech též loučení a jsem velmi zvědav, zda se s tím tvůrci poperou s podobnou noblesou, jako se to povedlo u Wolverina, Bonda a Indyho.

Rozcvička na ty dobré filmy, jež Wes natočil. Ale jinak k uzívání překombinované a tlačené.

Je to spíše cvičení na téma wesandersonizace filmového vizuálu než film samotný. Chybí tam lehkost a hravost předchozích cvičení. Teda filmů.

Naprosto chápu, proč jsem zapomněl, že jsem to tehdy v devadesátkách viděl v letním kině. Přes dvě hodiny nečeho, co tehdy jistě bylo svěží futuristický nápad, ale na rozdíl od jiných filmů té doby (Con Air, Skála, Pulp Fiction – ať máme nějaké žánrové a herecké propojení) to naprosto zoufale zestárlo. Vlastně mne ke zhlédnutí přiměla skutečnost, že jsem nepochopil jedno meme, neboť předpokládalo znalost tohoto filmu. Lepší padesátka.

„Na motivy skutečných událostí” názorně předvedeno.