Davson

Schatzbergův vyzrálý debut o ženě, která rekapituluje svůj život, ale ráda svou minulost poupravuje, překrucuje a vymýšlí tak, jak by si ona nebo veřejnost přála, aby vypadala. Divák neví, co je realita a co je fikce a možná to neví ani sama hrdinka. Vedle Schatzbergovy protřelé režie, která nedává divákovi nic zadarmo a nechává ho plavat v moři v moři vzpomínek a imaginací, je hlavní předností filmu suverénní výkon Faye Dunaway, která s velkým přehledem zvládla 20 let života hlavní hrdinky se všemi jejími proměny osobnosti.

Na Dumonta je to dost nevýrazné. Režisér opustil od svého šokování, provokací, těžko čitelné symboliky i od vyprázdněné nelineární narace. Příběh je přímočarý a chybí mu nějaký prvek ozvláštnění. Ať už předchozí Dumontovy filmy byly jakékoliv, vždy obsahovaly něco, co je odlišovalo od běžné festivalové produkce. O Camille Claudel 1915 tohle bohužel říct nemůžu, tohle mohl natočit i libovolný jiný artový režisér a ve výsledku by to pomalu ani nešlo vidět. Ostatně publikum v Puppu zaznamenalo během projekce jen málo odchodů, procentuálně srovnatelné s jinými snímky (alespoň, co jsem si všiml). U předchozích Dumontových filmů to byly spíše hromadné úprky:)

Tak trochu neprávem zapadlý a opomíjený film, který však snese srovnání s nejvěhlasnějšími snímky své doby. Přímo se nabízí srovnání s dřívějším oscarovým Půlnočním kovbojem. Strašák je mu podobný jak tématem výjimečného přátelství mezi dvěma zcela odlišnými lidmi, tak zvláštní atmosférou, která dokáže být příjemná až optimistická, i přestože se jedná o smutný příběh. Schatzbergova civilní režie je tak suverénní, že film působí svěže i po čtyřiceti letech bez známek zestárnutí. A protagonisté ústřední dvojice jsem bezpochyby výteční, jak zupácký, nedůvěřivý a rvavý Hackman, tak Pacino v roli tak trochu naivního prosťáčka. Herec, který se rok předtím proslavil rolí mafiánského kmotra tu předvádí pro mě až neuvěřitelný, jemně komediální výkon. Scéna s "krádeží" kabelky v obchoďáku je prostě fenomenální.

Uf, tohle je jeden z těch filmů, u kterého je hodně těžké určit hodnocení pomocí prostých hvězdiček. Zatažený závěs považuji v první řadě, za politický počin, disidentský film tvůrce, který má zakázáno točit. Vzniklo tak velice osobní, aktuální dílo, pro jehož alespoň částečné pochopení je třeba znát pozadí vzniku. Panahi zároveň natočil celkem složitý experiment, jakýsi metafilm, který prolíná filmový příběh, sny a realitu (a otázka je, co je realita), což celkové pochopení ještě více ztěžuje a já bez mučení přiznávám, že jsem se v tom ztratil. Ale jak píšu hned na úvod, hodnotit tento snímek pomoci hvězdiček je komplikované, je to totiž spíše film-událost, než film-umělecké dílo.

Pěknou chvíli mi to trvalo, než mi došlo, že Hong Sang-soo vlastně natočil absurdní komedii a to, co se děje na plátně, prostě nelze brát zcela vážně. Teprve pak (po hodině!) jsem si ten film začal docela užívat. Hong má nepochybně cit pro zachycení poetiky absurdna, zároveň je to však absurdita tlumená, na první pohled skrytá a vyžaduje po divákovi, aby spolupracoval. Pokud na to nepřistoupí, asi bude zmaten, popřípadě i otráven. Považuji ten film za hezkou hříčku. (P.S. Možná se v tom, co jsem napsal, fatálně mýlím a celé je to myšleno smrtelně vážně, ale ono není ani tak důležité, jak přesně to myslel autor, ale jak se na to dívá divák. Za sebe říkám: Hlavně to nebrat příliš vážně!)

Tento film je esence všech možných klišé amerického nezávislého filmu, jehož tvůrci vzhlíží pobožně ke svému guruovi Woodymu Allenovi, ale sotva se mu přibližují. Film o mladých newyorkských intelektuálech a umělcích s problémy marginálního významu a marnými, nedotaženými pokusy o humor. Frances Ha je cosi jako remake Manhattanu, akorát to netočil Allen a místo neurotického Allena v hlavní roli tu máme zoufalou tanečnici, která neví, co s životem. Ježto mě už samotný Manhattan dost nebavil a k Allenovi mám rezervovaný vztah, tak u téhle nápodoby jsem trpěl téměř od první minuty.

Tak trochu jiný pohled na zahrádkářskou kolonii než Menzelovy Slavnosti sněženek... Solidní celovečerní debut německé režisérky, stylem připomínající Hanekeho, s několika působivými, drásajícími scénami, z nichž za zmínku stojí zcela jistě ta s konzumací zkaženého kuřete. Přesto nemohu tvrdit, že by výsledný dojem byl pozitivní, v tom mi vadí postava Toreho a jeho naprosto pasivní přístup nejen ke svému utrpení. Toreho pasivita hraničí s jistou perverzností, neboť nejenže se nezmůže na odpor, ani se nesnaží najít pomoc z vnějšku (v tom mu přeci nic nebrání), navíc dobrovolně (viz jeho návrat k rodině po hospitalizaci v nemocnic) přijímá roli zneužívaného a mučedníka, jehož obětování má snad pomoci druhým. Stává se tak ale spoluviníkem vlastního utrpení a ztrácí tím podstatnou část divákových sympatií (alespoň těch mých, Toreho osud mi nakonec byl docela lhostejný). Téměř se chce zvolat "Může si za to sám!", což je samozřejmě hodně zjednodušující výrok, ale poukazuje na to, že morální vyznění filmu je minimálně problematické, ne-li pochybné až zvrácené.

Luhrmann zamrzl ve své vlastní estetice a už ji nemá kam posouvat anebo neví jak. Dívalo se mi na to hezky, ale na rozdíl od prvních třech režisérových filmů tomu chybí drajv, tah na bránu a hlavně emoce, které, stejně jako atmosféra opulentně dekadentní doby, zůstaly spíše na papíře. Propracovaná vizuální stránka je paradoxně naprosto zbytečná, neboť vyprávění se posouvá hlavně slovy, nikoliv obrazy a místo pořádného filmu tak máme jen zploštělý výcuc z literární předlohy s doprovodnými ilustracemi, vhodný bohužel tak nanejvýš pro zpestření výuky literatury na středních školách. Nemám potřebu ten film zcela odstřelit, jak říkám, dívalo se na to hezky, navíc DiCaprio je výborný, ale to je na tvůrce Luhrmannova kalibru zoufale málo. S každou uplynulou minutou po skončení projekce se jen utvrzuje v tom, jak je ten film zcela průměrný. Ale podobný pocit už jsem měl u Austrálie, možná by režisérovi prospělo změnit žánr, zkusit něco z úplně jiného soudku, neboť se obávám, že další romance bude zcela zbytečná.

Vypadá to, jako kdyby Glaubera Rochu pokousali raní sovětští avantgardisté a navrch ho natřeli načerno... Film důležitý z historického hlediska s jasným politickým názorem, který už poněkud vyšel z módy. Samotné sledování se však s přibývajícími minutami stává záležitost téměř nesnesitelnou.

Takhle to vypadá, když internetového geeka a fanboye pustíte od monitoru ke kameře a necháte ho realizovat všechny jeho popkulturní fetiše a obsese. A vznikne tak jeden z těch filmů, které nalákají zajímavým nápadem i nápaditým trailerem, ale přestanou bavit po 30 minutách a ke konci člověk už je protáčí panenky a zoufá si nad dalším zmařenou šancí. Vuorensola postrádá jakoukoliv sebekontrolu a jeho zoufale nevyvážený a nekonzistentní film je tak jen vršení popkulturních odkazů, upocených vtipů a doslovných (a tudíž nefungujících) satirických momentů. Když ve filmu vídíte scénu identickou s tou se zuřícím Hitlerem z Pádu Třetí říše, která byla na YouTube zparodována nesčetněkrát, víte, že je zle a na nějakou chytrou satiru si můžete leda tak nechat zajít chuť.