Kaferano

Východní přísliby jsem si nevybrala kvůli námětu, ale kvůli tomu, jak tento námět zpracoval konkrétně David Cronenberg. Čekala jsem rychlou akční záležitost, kde se budu ztrácet v dějových liniích i námětových souvislostech, což se mi někdy u mafiánských filmů stává. Místo toho jsem vplula do komorního, místy až sentimentálního dramatu, které mi dovolilo plně se soustředit na jednotlivé postavy a jejich prostředí. Režijně velmi precizní výjevy byly podbarveny houslovými nostalgickými sóly a scéna v sauně s nahým Wiggem hmmmmmm . Jen se těším na originální verzi a na ruský přízvuk...

Můj první film od Atoma a musím říct, že zajímavý. Nejvíc mne zaujaly samotné postavy. Až na jednu, jsem se u všech od začátku chtěla dozvědět, co v nich je. Postavy mají psychologický potenciál, který zde myslím nebyl úplně využitý. Na jednu stranu je vytvořeno napětí, jednak zvoleným prostředím, za druhé rolemi, které měly obě mladé dívky. Na druhou stranu není to napětí v závěru příliš vyvážené. Také provázanost postav mi místy přišla stylizovaná a chtěla bych vědět prostě víc. Tenhle film měl na mne ten efekt, kdy si začnu postavy dotvářet sama nebo si představím, jak by námět zpracoval někdo jiný, třeba David Lynch. To není ode mne hezké, když jsem dala 4 :-) a Atom Egoyan mi určitě stojí za další bádání po jeho tvorbě.

Moc se mi to líbilo, celé tři hodiny mě to bavilo a po příchodu z kina jsem doma nadšeně referovala. Komentář jsem chtěla vynechat, ale do rána se mi hodně věcí rozleželo a nedá mi to. Mám ráda filmy typu "rozházená mozaika", zvlášť, když se mi na konci vyjeví celistvý obraz a vše do sebe zapadá. Tady byla mozaika rozdrobená skoro na kaši a dějových linií bylo hodně a přeházených v čase. Na konci jsem pochytala asi 90% a myslím, že jsem dávala opravdu pozor. Další věc je téma reinkarnace. To byl důvod, proč jsem si film vybrala. Líbilo se mi, že film byl zaměřený na životní fragmenty a vlastně působil střízlivě i pro diváky, kteří tento fenomén neuznávají. Nebyly zde žádné kýčovité bardózní scény a mysticko-filozofické poselství bylo podáno maximálně decentně. ( nebo vůbec? :-) Narážím na Fontánu, která je spíš opak. Jenže k reinkarnaci patří i karmická logika, která ji staví do pozitivního světla. Tyhle vnitřní vazby mi tu chybí a není jasné, proč se některé postavy změnily a některé zůstaly bez vývoje. To je hvězda dolů. Teď chvála. Masky skvělé, možná místy přehnané, ale to mi nevadilo. Některé herce jsem nepoznala. Vynikající Tom Hanks. Ze všeho nejvíc se mi líbil herec Jim Broadbent a celá jeho dějová černokomediální linie.

Měla jsem pocit, že se dívám na epizodu z nějakého seriálu. Pokud se na film díval nějaký restaurátor obrazů, tak se u polopatického vysvětlování vytváření kopie musel posmát. Jinak jsou zde vtipy typu: "To je Mona Lisa? Ne její ségra" Ale celkem se mi zamlouvala samotná krádež. Jenže než k ní došlo....

Průvodce patří k filmům, o kterých můžu bez váhání říct, že mne obohatil. I kdybych našla nějaké mouchy, tak mi to nevadí. Za prvé jsem měla možnost vidět situace, o kterých jsem neměla tušení a za druhé se mi zamlouvalo pojetí. Pojetí toho, jak se hlavní postava vyrovnává s novou rolí ve svém životě. Uvědomila jsem si , jak málo toho člověk ví o zvyklostech, které se týkají zacházení se zemřelými v jiných částech světa. Zde má člověk možnost spoluprožít úplně jiný druh projevu úcty mrtvému a jsou to silné pocity. Hlavní hrdina prochází nelehkou proměnou, na jejímž konci sklízí plody v podobě vnitřní moudrosti a hlubokých životních hodnot.

Tyto povídky mne nadchly všechny tři. Většinou si vytvořím nějaké pořadí a tady to nejde. Každá je jiná, ale obsahuje vždy nějaký prvek, kterým si mne získala. V první povídce je to metamorfóza. To mne odjakživa fascinovalo. Od Ovidiových Proměn po všechny možné vlkodlaky. Nenapadlo mne podle názvu, že uvidím metamorfózu takového druhu a tak skvěle zakomponovanou do jinak civilního příběhu. Michel Gondry už mne hodně zaujal Věčným svitem a Naukou o snech. Povídka Merde zas vzbudila ty pocity, kdy z něčeho jde strach a zároveň je to i vtipné. A především to, že i Hovňák, kterého bychom nejraději vymazali, zasluhuje v konečném řešení kapku důstojnosti. Poslední povídka měla pro mne kouzlo v podobě "knoflíkové" dívky. Byl to od režiséra roztomilý nápad, kterak vytáhnout toho jezevce na vzduch. Určitě chci od všech třech režisérů vidět i další snímky.

Byla jsem zvědavá, jestli mne dokáže šokovat dokument ze sedmdesátých let. Nechutných věcí tam bylo dost, ale musím přiznat, že minimálně dvě věci vzbudily mou pozornost. Netušila jsem, že už v té době si mohl japonský muž koupit v obchodě konzervu s použitým spodním prádlem. Škála tohoto zboží je šokující, můžete najít prádlo, které vysvlékla čistá panna až po prádlo po všech čertech zaneřáděné. SUPER brigáda, u nás chudé studentky většinou obrací burgry v Mekáči :D Ale teď to vážnější téma, a to je osud hermafroditů, kteří se vyskytují myslím v Asii opravdu v hojnějším počtu než v Evropě a Americe. Věděla jsem, že obojpohlavnost není jen problém či výsada hlemýždě zahradního, ale nahlédnutí do zákulisí lidských jedinců jsem viděla prvně. Jejich životy se redukují buď na pobyt v jakýchsi potupných ghetech asijských bordelů nebo musí podstoupit bolest, aby mohly/i prožít něco z normálního života. Vzbudilo to ve mně empatii k těmto mnohdy krásným ženám, kterým narostlo plnohodnotné! pánské přirození... A teď ke kvalitě dokumentu samotného. Není valná, poškozuje ji povrchnost a neuspořádanost témat. Jednotlivé náměty jsou totiž zajímavé a zasloužily by zpracovat zvlášť a na vyšší úrovni.

Nervní kamera a střih, který koresponduje s neklidem hlavního hrdiny ( spíš antihrdiny)Toma, je myslím to nejlepší, co tento film nabídnul. Romain Duris svou postavu vystihl také celkem dobře a donutil diváka balancovat mezi pocity sympatie a averze. Pro mne ale byla naprosto nevěrohodná ta část námětu, kdy Tom resuscituje své klavírní dovednosti a chystá se na hudební dráhu. To bylo velmi naivní, protože tento svět je stejně tvrdý a nemilosrdný jako " realitní mafie" , která byla základem a námětovým protipólem filmu. Takhle to skutečně nefunguje...

Skleněná poezie. Nic víc nečekejte. Poezii celkem zvládám, sklo a Karla Zemana miluju. Takže hodnotím vysoko a důvodem je také to, že film je unikum právě pro výběr materiálu. Nikdo jiný na světě prý nepoužil sklo pro animaci. Zkusím to vypátrat. A ten krásný mladík za mokrým sklem je skutečně Karel Zeman...tedy mladík, bylo mu už 39, když se narodil 1910. Ale vypadá na dvacet. Také chci zmínit, že snímek vznikl ve Státní sklářské škole v Železném Brodě.

Trier na konci říká, že jsme dostali, co jsme si zasloužili. Kdo chtěl víc, dostal míň a kdo chtěl míň, dostal víc. To dává asi stejný smysl jako většina dialogů ve filmu a že je jich tam dost. Navíc já chtěla víc a tak dám míň.