Othello

Renč neumí jakkoli pracovat s náznakem. Nemá prachy, umí prd, tak radši prskne batole na přední sklo, aby to nějak zamaskoval. Při tomhle skeči jsem fakt padal smíchy. Zlatá bouračka v Cradle of Fear ;)

Jeffrey Combs je prostě démon, úplně jsem si vzpomněl, jak jsme na střední týpky jako on bez milosti šikanovali. Viděl-li bych Re-Animatora v tu dobu asi si to rozmyslim, mít plnej barák nasranejch mrtvol se musí debilně vysvětlovat sousedům. Díky Re-animátorovi se ve mě znovu probudila ta radost z těch poctivých gore masek na kterých jdou vidět ty hodiny práce jenom kvůli šesti sekundám celkový stopáže. Když připočtu sem tam humor, plyšovou kočku na zádech, správně béčkovej feeling a kozy Brabary Crampton, který by si imho taky zasloužily vlastní sérii, tak chápu ten kult kolem tohohle filmu.

Gratuluju organizátorům Festivalu otrlého diváka, že mi konečně přinesli při sledování hororu v kině ten pravý nefalšovaný pocit strachu.

Pohřbít takhle nádherně antišovinistický námět tak uzívanou a snad ve všech ohledech chybující režií je výkon. Například pokud někdo při projekci poslouchá za dveřma, tak nemůže mít pocit, že se díváte na film, ale na sestřih ze setkání maturitního ročníku taneční školy ze 60. let, protože film sází jeden oldies song za druhym, což se hodí jak šlehačka k chilli con carne. Setkání z hlavní ženou proběhne ve slow motion, kde si holčina frajersky nasazuje kabátek z kůže (?) a prakticky to i s hudebím podkresem vypadá naprosto stejně, jako když nás Bay seznamoval s Megan Fox. Těch styčných bodů je tam víc - divoká slečna zde sice má podpaží holé tak, že by mohla brát vedlejšáky v reklamách na wilkinsona, nicméně film se nás nenamáhá seznámit s tou srnkou, co jí ty chloupky vykousává. Střih mezi scénama je prakticky neustále řešený prolínačkou, což je imho taky už dost pasé záležitost a téměř nikdo v tom filmu neumí hrát. Vrcholem jsou absolutně nepochopitelné postavy dvou učitelek, které nejenom, že vypadají obě tak na 17, ale jejich význam ve filmu je minimální a naprosto vytrhávají svými problémy z děje. Herec Sean Bridgers jako nevyslovená parodie na Colina Firtha dělá všechno pro to, abyste ten film nebrali vážně a poslední etapou je násilí, které tu není. Respektive chtělo by být, ale zrovna, když se děje, tak někdo posune kameru tak, abychom si mohli všechno domejšlet.. jak v nových Seagalovkách. Co zůstává? Ten skvělý námět, silné finále a hlavně naprosto famozní scéna manželské facky, která v momentálním kontextu je tím nejlepším, co jsem za dlouhou dobu viděl.

Tvůrci očividně kvůli pařbě CoD notně zanedbávali hodiny zeměpisu, za ty Krkonoše v Ukrajině by zasloužili globusem do oka. A sestřelení AC-130ky RPGčkem byla asi snová sekvence, nicméně Kingfish je klasickej moderní fan film se snaživým trikovým studiem a řemeslem v oku. Nic míň, NIC VÍC.

Ten Cronenberg tam je. Schovává se u bradavky Keiry Knightley lezoucí z korzetu, ve tváři Vinceta Cassela, podvratných dialozích a hlavně v postavě Junga (ta má velmi styčných bodů s postavou Jamese Woodse z Videodromu), nicméně je zasypán tunami kostýmů a decentní ateliérovostí a tak nějak mi tam chybí výrazný osobní vklad. Jinak Viggo Mortensen je neuvěřitelný! PS: Keira Knightley je obsazená skvěle a Cronenberg využívá všech jejích fyzických nedokonalostí (prsa, britsky ostrou fyziognomii, vyklenuté čelo, výrazná brada, postava, které obecně si řiká o odbornou pomoc) a nutí je herečku zvýrazňovat

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr.

Od teď se věta "Než jsem se dotáhnul k tomu výtahu ,tak sem dostával fakt zabrat." nemusí nutně vztahovat jen k popisu průchodu levelu v počítačový hře, ale i ranému Bergmaovu snímku Kvinnors väntan. Povídka s manželskou dvojicí ve výtahu je nejen brilantně napsaná, ale i skvěle zahraná (Bergman má imho ve svých raných snímcích dost problémy s mužskýma postavama, který jsou dost děsný) a omlouvá se tak za zbytek filmu. Ještě ji vyprávějící žena skromně uvede přítelkyním jako "takovou malichernost oproti vašim příběhům". Přičemž se příběh této povídky nezabývá o nic méně důležitým tématem než ty předchozí (manželská nevěra), jenom ona žena k tomu tak přistupuje. Proto je nejroztomilejší a nejzábavnější. Zbytek je emocionálně přetaženej balast.

Od začátku mě zajímalo, proč se Fincher zahazuje s tou nijak originální, ale zato velikášskou a neobratnou Larssonovou předlohou. Ta ho totiž zjevně ani moc nezajímá. Do samotného vyšetřování kdovíjakým režijním vkladem neplýtvá a jeho typickou subtilní podvratnost zde identifikujete snad akorát při scéně, ve které naznačuje, že Enya je dozajista nejbílejší hudební interpretkou na světě (hledání souvislostí s tvrzením Dylana Morana, že kdyby vagína uměla mluvit, zní naprosto přesně jako Enya, si nechám na jindy). Finchera zde zajímá jenom jedne věc - Lisbeth Salander. Ta navazuje na jeho studii nastupující nové generace mladých, která skrze informační technologie a bezohledný pragmatismus probourává staleté emeritní struktury elit, kterou započal v Social Network (kde si například vzpomeňme na ilustrativní scénu, kde zatímco se boháči se šlechtou ve srandovních kloboucích se šampaňským v ruce opájejí pozorováním zápolících hochů s pádly, Zuckeberg mlčky ze svého pokojíku rozšiřuje vliv Facebooku do Evropy). Fincher v této studii přicházel s tezí, že transhumanita, propojení vědomí stroje a člověka, nastane tím, že tělo se stane nositelem dat, ale stále zůstane tělem (viz časté a intenzivní sexuální scény), tedy dobrovolná transformace v androida, který ale nenaráží na problémy související s jeho artificiální "duší", protože zkrátka od začátku ví, kdo je 'king of its castle'. Dokážu si představit jeho zklamání, když si časem musel uvědomit, že transhumanita naopak nastává skrze dobrovolné projektování svého vědomí do komerčních síťových platforem, jejichž držiteli jsou ve výsledku zase ty staré, nedotknutelné elity.

Když nebudete pátrat po tom, proč působí všechny postavy jak na tlumících práškách a nebudete od filmu vyžadovat takový ty koniny jako katarzi, přesah, vynakaný scénář či dynamiku děje, čeká vás možná nejlepší animák. Navíc zpracování je dechberoucí.