vangobseck

Hvězdičku pouze za scénu, kde Charlie Sheen bojuje s Michaelem Jacksonem.

Originální studie o "bytí ve špatný čas na špatném místě". Miles Davis, napětí a noční pařížská atmosféra. 10/10.

Epické! Das Boot je klasika. Prvotřídní, důvěryhodný projev Jürgena Prochnowa a vůbec celého obsazení. Jde o vzácný a reálný portrét bitvy, kdy se přistihnete, jak fandíte Němcům.

Asi jsem dosti zcyničtěl... Nejzábavnější je nejspíš ta část, kdy se Mirek mihnul na obrazovce irácké televize se Saddámem.

Když jsem přemýšlel o Francisi Urquhartovi z originální série BBC, nemohl jsem si Kevina Spacey v roli machiavelistického šéfa většiny v dolní sněmovny dost dobře představit. Richardsonův výkon se přeci jen těžko dal překonat. Dlouho jsem proto seriál odkládal. Nakonec mi k shlédnutí stačil bez mála den. Demokrat Frank Underwood není v porovnání se starým konzervativním FU o nic slabší, v nastavené linii pokračuje, podle mého názoru, nad míru přesvědčivě.

Dalo by se říct, neúspěšná-německá verze legendárního sovětského eposu Osvoboždenie. Neúspěšná nejen z toho důvodu, že německá armáda prohrála válku. Kromě filmu/televizní série Das Boot si nemůžu vzpomenout na jinou německou sérii, která by tak rozsáhle pojednávala o válečném pohledu Němců. Podle mého názoru Unsere Mütter, Unsere Väter podává dobré a poměrně vyrovnané znázornění toho, jak válka na východní frontě asi probíhala. Bojové scény jsou věrohodné, a to i vzhledem k nízkému rozpočtu (14 milionů € je sice velmi vysoká částka pro německou televizi, ale přihlédneme-li k jiným produkcím shledáme ji zcela jistě nízkou). Má kritika má na úvod charakter army fetišismu, kdy si můžeme v prvním díle během zahájení operace Barbarossa (červen-konec léta 1941) povšimnout užívání modelu kulometu MG 42, který začal být vyráběn až v roce 1942. Ve stejném díle Rusové ovládají Panzerfaust, který byl nasazen německou armádou až od roku 1943. Dále mám trochu problém s časovou osou v případě dezerce Wilhelma, když si uvědomíme posun fronty po Kursku (pozn. přibližně 100 km na západ), musela by německá vojenská policie operovat hluboko v sovětském prostoru. Autoři také ignorují pravděpodobnost náhod v setkáních všech pěti hrdinů (to mi vrtá hlavou asi nejvíc). SPOILER. Souhrnem se dostaneme k závěru, zdravotní sestra je blbá jako kdoule, zpěvačka je děvka, židovský kamarád je vždy v nevhodnou chvíli na špatném místě, a vývoj postav dvou vojáků je jen matoucí, zde sledujeme nedokonalý vývoj charakterů obou bratrů, zejm. u mladšího Friedhelma. Ony podivné transformace postav příběh degradují asi nejvíc (pro příklad z bookish Friedhelma se stává krvežíznivý hardliner nebo Gestapem odvlečená židovka se konečně čirou náhodou objevuje v sovětské uniformě vrchní sestry s hrudí posetou medailemi). Naopak s čím problém z daleka nemám je akcent antisemitských nálád uvnitř AK a u Poláků obecně. Nebylo to poprvé, co byl takto znázorněn.

Imbecilně zpracovaný námět, hlučné, uječené, teatrální a okázalé scény,... To vše z knižní předlohy FSF dělá něco, co vůbec není. "Uměleckou" elefantiázu autorů skvostně doplňuje disneyovská scenérie. Blankytně modré nebe ve dne, střídá temně modrý van Gogh rozzářený ohňostroji. Gatsby Mansion vypadá téměř jako Neuschwanstein. Prostředí Nickova domu, jak poznamenala má partnerka v tomto utrpení, připomíná Hobitín. Vše podtrhuje zcela nepochopený soundtrack umělce jménem Jay-Z. Dvě hvězdičky za DiCapria a Mulligan, kteří to, i přes výše zmíněné výtky, hrají dobře.

Okázalá a nudná intelektuální onanie, kterou by měl každý aspoň jednou vidět. (chór) Viděl jsem ji mnohokrát. Ne, nikdy jsem ji neviděl. Ale ano, minulý rok. Ne, loni jsem ji neviděl. Ano, viděl, tady se mnou. Počkejte, já jsem tu byl sám. S kým to mluvím? (chór) „Loni v Marienbadu… jako kdyby podlahy byly stále z písku a štěrku, nebo kamenných desek, po nichž jsem se znovu ubíral… chodbami, salóny, galeriemi v této truchlivé budově paláce z jiného století, v tomto obrovském, luxusním, barokním sídle... tiché místnosti, kde kroky jsou pohlcovány koberci tak těžkými, tak tlustými, že nikdo neslyší ani své našlápnutí... ani vlastní našlápnutí nedolehne k uchu toho, kdo prochází chodbami, vedoucími do opuštěných salónů, salónů přeplněných výzdobou… tiché sály, kde kroky procházejících pohlcují, koberce tak těžké, tak tlusté, že ani vlastní našlápnutí nedolehne k uchu, jako by samo ucho… kamenné podlahy, po nichž jsem se znovu ubíral chodbami, salóny, galeriemi... jako kdyby podlahy byly stále z písku a štěrku, nebo kamenných desek, po nichž jsem se znovu ubíral… chodbami, salóny, galeriemi v této truchlivé budově paláce z jiného století, v tomto obrovském, luxusním, barokním sídle... tiché místnosti, kde kroky jsou pohlcovány koberci tak těžkými, tak tlustými, že nikdo neslyší ani své našlápnutí... ani vlastní našlápnutí nedolehne k uchu toho, kdo prochází chodbami, vedoucími do opuštěných salónů, salónů přeplněných výzdobou… tiché sály, kde kroky procházejících pohlcují, koberce tak těžké, tak tlusté, že ani vlastní našlápnutí nedolehne k uchu, jako by samo ucho… kamenné podlahy, po nichž jsem se znovu ubíral chodbami, salóny, galeriemi...“

Film zachycuje poslední rok Rommelova života. Počínaje březnem roku 1944, jmenováním do funkce velitele skupiny armád B dislokované na francouzském pobřeží Atlantiku, přes nezdařený červencový pokus o atentát na Hitlera, po Rommelovu smrt v říjnu téhož roku. Tvůrci televizního filmu akcentují zejména Rommelovy konflikty s vedením generálního štábu a velením na Západě, v čele s maršálem von Rundstedtem, a dále pak Stauffenbergovo červencové spiknutí a Rommelovu roli v něm. To celé je v mezičase doplněno upravenými záběry z Deutsche Wochenschau, Rommelova pohřbu a pro potřeby tvůrců přetočenými záběry z fronty. Během sledování jsem neobjevil závažnější pochybení ze strany autorů, faktické či jiné nesrovnalosti, což snímek dle mého názoru staví mezi ty, které v celku důstojně reprezentují hlavního hrdinu, ať už byl jeho osud jaký byl. Film je volně přístupný na streamu a torrentech.

Moc pěkný díl. Cvrček a bombardón