Teree_

No já teda nevím, ale místní hodnocení mi připadá dost přepálené. Snímek jako takový je natočen bravurně, emoce taky fungují, ale je to tak strašně předvídatelné a patetické, že se mi to skoro ani nechtělo dokoukat..

Po seriálu Girls další zkušenost s mladou herečkou a filmařkou Lenou Dunham. Poměrně banální příběh všedního života, kdy se hlavní hrdinka protlouká životem, otřesená vlastní existenciální krizí a vztahovými neúspěchy. Zápletka sice není kdovíjak objevná, ale výrazně jí vylepšuje hořký humor, únosná dávka tragikomiky, neokoukaní herci a výborně zpracované dialogy. Škoda jen toho mdlého závěru, který celkové vyznění snímku dost sráží.

Strom života přesně splňuje mé představy o filmovém filozofickém díle, jehož autor si mistrně pohrává s myslí diváků i navzdory tomu, že základní myšlenka je úplně banální. Snímek jako celek je se svou úžasnou hudbou, krásnými obrazy a skvělými herci překvapivě konzistentní a Terrence Malick mi zprostředkoval příjemný filmový zážitek. Natočit ódu na život, která má i duši, se mu skutečně podařilo. Jen škoda toho zbytečně natáhlého přírodopisného dokumentu na začátku. Krásné, ale pro vyprávění víceméně bezvýznamné obrazy mě začaly po chvíli dost nudit. Proto ubírám z celkového hodnocení jednu hvězdu.

Kdybych nečetla knihu, asi bych se v ději vůbec nevyznala. Obrazy se střídají někdy až příliš rychle a souvislost mezi nimi může často odhalit jen čtenář původního Murakamiho románu. Film má tu výhodu, že oproti knize pracuje s obrazem i se zvukem a v jedné minutě toho může divákovi sdělit mnohem víc než celá strana knihy. Tohle je ale bohužel přesně ten případ, kdy potenciál filmového média prakticky nebyl využit.

Kvůli některým zbytečným dialogům, legendovým vsuvkám, zdlouhavému tlachání v Roklince je Hobit hrozně natáhnutý a těžkopádný. To, co dobře fungovalo v Pánovi prstenů, Jacksonův tříhodinový snímek postrádá. Nejsou tu žádné výraznější charaktery, jejichž rozvoj byste mohli sledovat. Zvratům a akčnějším scénám chybí náboj a ze židle vás rozhodně nezvednou. O otřesném dabingu ani nemluvě. Bilbova neočekávaná cesta tak možná nakonec nesplnila všechna očekávání. Na druhou stranu jaká očekávání asi můžeme mít, když knižní předloha sama o sobě je spíš pohádkou než dynamickým fantasy příběhem? Z tohoto pohledu Peter Jackson odvedl dobrou práci. Tolkienovské pohádkové prvky skloubil se starými pánprstenovskými ingrediencemi a divákům zprostředkoval kolosální nostalgický návrat do Středozemě. Pohádka zůstala pohádkou a skvělý závěr naznačuje, že se máme ještě na co těšit.

Plochý vizuální skvost, který postrádá hloubku. Dobrodružná část snímku, kdy se Pí plaví po moři, je ohromná. Neustálé soupeření mladého Inda s obrovským tygrem udržuje diváka ve střehu a napínavou podívanou ještě umocňují povedené 3D efekty. Úvodní část a závěr ale výrazně pokulhávají. Herci jsou strnulí a jejich výkony zabíjí i otřesný dabing. Skvělou myšlenku příběhu zase příliš sráží natažený a dětsky polopatický závěr. Tohle bohužel nezachrání ani těch několik dechberoucích scén, úžasná hudba či dokonalý digitální tygr Richard Parker.

Milý, ale dost klišovitý návrat k burtonovským animákům. Animace je úžasně roztomilá, Frankenweenieho bych si hned vzala domů, co ale naplat, když příběh prakticky nemá pointu a postrádá kouzlo i atmosféru Burtonových dřívějších počinů.

Po zklamání z Pokání mi Joe Wright připravil příjemné překvapení, byť mám k jeho novému snímku značné výhrady. Wrightova Anna Karenina je ukázkovým příkladem filmu, v němž filmaři sází na výpravu a nádherné vizuální zpracování víc než na cokoliv jiného. V popředí tak stojí plejáda okázalých kostýmů, prvotřídní stylizace a všudypřítomné hrátky s kamerou, které odvádí divákovu pozornost od příběhu. Od příběhu, který se nakonec jeví jako příliš povrchní a postrádá propracovanější psychologii postav. V konečném důsledku na to doplácí i samotní herci, jejichž výkony jsou místy dost odtažité a nepřesvědčivé, což stonásobně platí především v případě strnulého Aarona Taylora-Johnsona. Co je to však platné, když jsem se stejně nechala dobrovolně převálcovat efektním vizuálem, melodramatickou zápletkou a nádhernou Keirou Knightley.

Další romantická bezobsažná šablona. Vyzdvihnout bych mohla snad jen milé zjevení Woodyho Allena v závěru filmu a několik relativně vtipných momentů. Jinak je tento snímek naprosto o ničem a laciný přeslazený závěr jen korunuje jeho klišovitost.

Tento nový počin režiséra Martina McDonagha má u mě jedno velké plus. Na nic si nehraje. Je to našlápnutá zábava s výbornými herci, kteří po sobě střílejí nejen kulkami, ale ve většině případů i vtipnými hláškami. Místy poměrně brutální a krvavé scény ještě umocňují nadsázku, s níž byl celý snímek natočen. Už jen hlavní zápletku, kdy se obávaný gangster dojímá nad svým ztraceným a zatraceně roztomilým psíčkem, jednoduše nemůžete brát úplně vážně.