Clairiss

Nebyla jsem tady, co je rok dlouhý. Přečetla si své minulé "deníčky" a bylo mi vcelku do breku. Jestli je to tím, jak stárnu či co, ale kroutím nad svými poznatky i hodnoceními filmů hlavou. Takže nechám to tu, ale... No ale nehodlám to rozepisovat. :D

Člověk si myslí, že někoho zná, ale přitom se spletl...Ale pěkně popořádku.

Den byl vcelku skvělý, jen tu bylo pár ... Momentů. První skvělý moment byl oběd s mámou a sestrou, následný bazén s tátou a sestrou a když jsem šla předtím se psem, tak jsem potkala jednoho pána - pejskaře. Myslela jsem si, že je chladný a prostě...Nevím, ale pak se to začalo lepšit a teď? Ukázal mi své díla, nádherné podmalby a nad tím brazilské křišťály.  Krásně smíchaná zelená barva z olejovek a červené jako-by trhance. Krása, říkal mi o svém kamarádovi - umělci s hodně vystudovanými uměleckými školami. A povídal mi, jak nemá dokončený rám a musí ho dodělat a jak z žluté a černé a jiné barvy namíchal tu krásnou zelenou. A užila jsem si nádherně bazén...

Musela jsem jít se psem, vždy musím já, ale to mi nevadí. Avšak...Potkala jsem ho, toho chlapce , o kterém jsem psala 23.6.  ...Mám psát vše? Co když chci zapomenout? Chci. Šla jsem a viděla ho, všiml si mě brzy a měl u sebe Arga - svého věrného psa. Kolem dokola byly další holky, nějaké krávy. Řekla jsem mu, aby si ho držel dál a on ledabyle " Nebo co?" . Nejsem nejmilejší osoba na světě takže strohá odpověď typu " Nebo ti nakopu do koulí" byla okamžitá. Šla jsem pryč a on se zeptal, kdy půjdeme ven, já jen, že nevím, mám  tu příbuzné. Ptal se, kdy odjedou a já, že v neděli. Protočil panenky, pak mě zastavil jeden pán, bavím se s ním dlouho. Má taky pejska, fenečku Gamu. A pak jsem si zapla písničky a začala si před nimi tancovat. Ha ha - like a boss.

Pak jsem si psala s kamarádem Esteem a zjistila, že se s Kaoppsem dávno baví. Cítila jsem se špatně. Oni mi nic neřekli? A Kaopps se mnou nemluví? Co se to děje? Pak mi Estee napsal, ať držím hubu , že ho už seru. Tohle mi napsal a pak, že to je vtip. Chtěla jsem ho zabít. Ale mám ho ráda. Nevím kolikrát, co bych bez něj dělala i když mi jiný kamarád píše, že to se nedělá. To je pravda, ale... No co už, stane se.

Má přijet bratránek a sestřenka. Těším se, ale...

Zase jsem se s ním chytla. Začínám o všem pochybovat. Prý jsem ho zase před někým pomlouvala, ale toho si nejsem vědoma. Ano ano, píšu to zde, ale nikdo ho tu nezdá, je to irelevantní.  Má cenu to dále řešit? Kdy začít od začátku. Vrhnout se na svůj šatník a vše přebytečné vyházet, uspořádat si stůl, omezit okruh přátel ještě na míň, nevím komu se dá věřit, nejsem si tím jistá. Dále to tu nechci rozebírat.

Ztratila jsem dva body, ale to není podstata. Podstata je v tom, že těm dvou lidem se to už nelíbí. S jedním jsem se také pohádala. Říkal mi, že budu tančit u tyče a když jsem psala, že ne, tak mě bloknul. Ah...Tu druhou osobu jsem neznala ale chci jí poděkovat. 

Rozhodně bude nová aktualizace. 

Začátek roku a má kamarádka ze ZUŠ mě přiměla jít na zdejší akci pro malé děti, i když je nesnáším. Potkala jsem tam chlapce, jak už to bývá. Zdál se mi v pohodě, líbil se mi. Pak jsme se potkávali ve škole a míjeli se. Usmáli a další prkotinky s tím spojené. Moc si toho nevybavuji a možná je to tak lepší. Pamatuji si, jak jsme měli o jednu hodinu méně, avšak já měla kroužek a musela čekat se svou spolužačkou na něj. Nuda veliká donutila dvě slečny jít ze staré budovy vyčnívající mezi stromy a parný den zachvátil naše mozky natolik, že donucené jsme museli pro ledovou tříšť. Vrátili jsme se, spolužáci chtěli tříšť po mé spolužačce, proč ne po mě? Vědí, že na mě prosíky neplatí. Jsem lakomá? Irelevantní. 

Zvonilo a všichni vybíhali do šaten odhodit bágly a vbíhat do jídelny. On přišel, ležérně smyslným stylem se opřel o zeď, smějící se od ucha k uchu tím svým šarmantním výrazem. Byl to flirt? Je to dosti možné, jak se stále na mne díval. Byl to už jen zbyteček, takže ptát se bylo zbytečné, ale stejně se usmíval. Pár prohozených vět. Nic víc, ale i to ve mne vzbudilo zájem o jeho osobu. Proč by chtěl někoho jako já?

Dále mám opět rozostřené vzpomínky na následující dny a týdny. Opět jsme se míjeli, vím, že mne pozoroval, když jsem chodila na obědy, má své místo na křesle a vždy u něj jsou nějaké dívčiny. Možná né vždy, ale obvykle často. Pakliže si na nic nevzpomínám, není lehké psát další řádky.

Nepamatuji si, jak jsme se dostali k tomu, že půjdeme ven. Prostě se tak po neustálém pokukování rozhodli, že si zajdeme ven. Samozřejmě, že sami jsme nebyli. Byl tam jeho kamarád. Měl to být parkour, ale tréning se tomu říkat moc nedalo, stejně se má fyzička posílila. Běh a cviky nestačí. Šla jsem s nimi, měla jsem čas. Doma nikdo nebyl. Jeho kamarád odešel a mi zůstali osamoceni. Byla to chyba, která mne lapila do pasti a způsobila mému chladnému srdci ránu. Je to vskutku tak? Nevím, zda-li to zklamání bolí, ale to je taktéž irelevantní dokud nebudete znát celou pravdu.

Šlo jsme, už bylo k večeru a jeho pes po našem boku. To, jak jeho pes vyjel po nějaké feně s mláďaty, jak nám způsobil problém psův řetěz, který on  připevnil kolem našich boků. Utěšoval jej  pokračovali jsme po cestě, avšak poté volali mí rodiče, navracet zpět k domovu jsem se musela...

Chytl mne k sobě a objímali jsme se, zatím nic více. Chtěla jsem ho provokovat, mé rty spočívali na jeho krku. Mladičká nerozvážnost. Nejlepší na tom asi bylo, že měl dívku, která byla v Chorvatsku. Jaká náhoda! Nic se nestalo.

Nebudu vše rozebírat, nebojím se, že na to někdy zapomenu. Nedá se na to zapomenout. Chodili jsme do staré vodárky. Zběžně napíšu vše, co se stalo. Byli jsme na střeše, kde mi pomáhali se dostat. Má sílu, i jeho přítel. Hráli jsme si, blbli jsme, rozepnul mi spodní prádlo, blb. Vyhrnula jsem mu triko, přeci jen, zajímá mě, co pod ním skrývá. Když bude takto pokračovat...Byl by ohrožením všech žen. Není zase tak nádherný, ale přesto má v sobě jistého alfa samce, který ženy přitahuje. Je nebezpečný. Omotává si všechno kolem prstů a hraje svou jedovatou hru.

Šli jsme opět a já ho doprovázela, ať je cesta půl na půl. Hodil mě do křáku a já se naštvala, vyjela jsem po něm. Co z toho vzniklo? Políbila jsem ho. Provokoval a nějak se to semlelo! Já vím, není to omluva. Bylo to skvělé, ale okamžitě po mě tasil a začal se ke mne dobývat. Nebylo to nepříjemné, bylo to cizí. Nejsem na to zvyklá, straním se. Doteď.

Nějak více se na mne usmíval, více doteků, pohledů. Dvojsmyslů... Provokace. Ty celé to zničili a mé tělo a mysl zachránili před ním. Před alfa samcem naší školy, který to o sobě dával dobře najevo.

Další vycházka, prý se mi snažil vnuknout myšlenku se líbat, ale já proti tomu byla imunní a do konce, než mi to řekli jsem si ničeho nevšimla. Jsem přímá a nějakých letmých náznaků na můj krk a ústa si nevšímám.  Nevím, zda-li to byla ta situace, kdy mne domů doprovodil jeho přítel. Nevybavuji si to přesně. Další vycházka však byla s jeho jiným přítelem, pro mne vyhovujícím více. Jeho přítel, který byl s námi je chladný a rezervovaný, nedává své city najevo. Možná proto jsem ho upřednostňovala. Nic se tam nestalo. Zajímavý obrat v celé jeho hře. Celé týdny se hra vyvíjela vážněji a vážněji, až se plný balonek praskl a spadl k zemi. Zničeno bylo vše. Jsem za to vděčná. Utekla jsem z jeho spárů, i když na něj občas myslím.

Byli tu provokace ke kousanci z mé strany. Provokovala jsem, ale o to jednou nevydržel, stáhl mi ruku a kousl. Bylo to v ten den, kdy jsem se sestrou šla vybírat dárek pro tátu. Byl tam i jeho přítel. který mi je méně příjemný. Ten bídák mě kousl i před vlastní sestrou, která o tom neměla snad potuchy, mlčela jsem i přes bolest. Bolest mi nevadila a vlastně jsem kousnout chtěla, ale...

Přehnali jsme to. Kousl mne do krku a to dvakrát. Bylo to moc, šlo to vidět, Na ruce mám i dvě jizvičky na tuto událost, aby se mi vryla do paměti. Měla jsem modřiny na rukách a na nohách. Je to už čtrnáct dní, ale přesto je stále mám. Jednou jsme šli z vodárky a šla máma z práce. Domů s ní a výtahem, kde si všimla kousanců a modřin a to byl konec. Výčitky, nadávky, požadavek na vysvětlení, zákaz těch dvou chlapců, byl by i třetí, ale toho chladného neviděla. Ale to je také nepodstatné. Nebudu rozebírat, jak byla naštvaná a jak mi má spolužačka a spolusedící řekla, že ji viděla plakat v parku. Vím to, ale mlčím o mé vědomosti vůči tomu. Nelituji těchto dní s tímto alfa samcem. Vím, čeho jsou chlapci schopní, nejsou to žádní gentlemani jako před léty, kdy se k dámám chovali uctivě. Je to jiná doba. Mrzí mne, že kvůli nim jsem opomíjela svého přítele z kroužku psaní. Tímto to skončilo. Tedy...Mělo...

Tento pátek, 21.6. jsem měla čekat na svého přítele z kroužku, ale uviděla jsem jeho. Alfa samce. Stále mne přitahuje a proto jsem šla za ním. Byla to rána, když mi řekl, že jsem škaredá. A hned několikrát. Komu by to neublížilo? Na konci cesty si ze mne udělali legraci, že mi něco vyhodili z báglu a poté odešli. Šla jsem se psem, ale zase jsem je jak naschvál potkala. Vysmáli se mému psovi, jaký má ocásek stočený. Další urážka. Tvářila jsem se v pohodě a jemně naznačovala, že to není správné. Nic, ignorovali to.

Ten samí pátek byla Laserová show na počest dní našeho starého města. Potkala jsem tam i Alfa samce. Byl tam s nějakou starší paní a volal na mne jménem, prý mám přijít. Nejsem žádný pes, abych přiběhla na zavolání, místo toho jsem mu řekla, že spěchám a toho lituji. Měla jsem mu říci o tom psovi. Stalo se a nevadí to. Potom jsem mu psala. I po tom, co jsem si řekla, že ,mu nenapíšu jsem mu opět napsala. Byl naštvaný, chce jednu dívku, ale tu viděl s jiným a tak byl na mne odporný, ale to už jsem nevydržela. Nejsem pro něj samozřejmost a to jsem mu i napsala. Uznávám, musela jsem se ho optat na situaci, díky které jsme se seznámili a jak to pokrčovalo, nijak mi nepomohl, vzpomněla jsem si sama. Tím bych toto téma mohla uzavřít s tím, že jsem byla jeho hračka, i když říkal, že ne. Je to rozený sukničkář, ale né od počátku, usuzuji, že je to kvůli jeho první lásce, která ho podvedla a proto on podvádí všechny ostatní. To, že mi říkal, že měl jen čtyři bývalé partnerky, to je lež. Tento prolhaný sukničkář si dál plete pavoučí sítě a láká dívky do pasti. Celé toto puzzle zapadá a já vím, jaký byl důvod jeho chování, proč to dělá a vůbec mě to nemrzí, chodil se samými namyšlenými dívkami hnusného bezcharakterního chování. Jsem vděčná za to, co se stalo. 

Zakončeme to tím, že se snažím odpoutat od jeho sítě. Už ho vidím tento týden naposledy.

Sbohem můj stíne.

Haleluja a sláva všem, kteří jsou ještě na nohách! Je teprve šestý měsíc tohoto roku a vše je v ruinách. Můj osobní rekord to sice nepřekonalo, ale svou velikostí se to rovná atomové bombě Little Boy hozenou na Hirošimu. Říkáte si, co se mohlo stát tak hrozného? Eh...No, nebudu tu vše do detailu psát, je to totiž opravdu na hlavu. Fakt. Kdybych v mládí nespadla na hlavu, asi bych si řekla, že jsem trefená, ale takhle můžu s klidem říct, že jsem trefená, protože já trefená jsem. Matoucí? Opravdu?

Nejsem zrovna otevřený typ. Jsem S.P. nebo-li solo player. Jsem sama za sebe a s ostatními jsem jen na chvíli nebo jen na určitý "quest". Ne, nehrabe mi, jen mi tento reálný svět nestačí, proto musím mít svůj další složený ze složitého systému a pixelů.To je taky na dlouho. No prostě jsem chodila s kluky ven, protože s dívkami si nerozumím a jsou mi proti srsti a ten blb mě pokousal. Ne, nedělám si srandu, fakt mě kousl. Víckrát, a to, i když jsem se bránila a z toho byly modřiny a členové rodiny si toho všimli a...No pro mé bezpečí se s nimi nevídám. Moc mi to nevadí. Byl sukničkář a ten jeho kamarád zase byl jen ovce, která se jím nechávala zlákat. Nic víc, součást, pixelek, vír. Jen jeden z nich měl trochu rozumu, ale budiž, ten je stejně chladná jako já.  Nic víc. Nic míň.

Opravdu děkuji, že už je skoro volno, jinak by mi z toho kleplo, už tak mi dochází baterky.

Ztrácím se v nepřeberném množství deníčků zapsaných mou geniální osobou. Asi to zaokrouhlím na padesát a skončím každodenní psaní, opravdu. Je to časově náročné vymýšlet si každý den větší a větší nesmysly. Proto budu jen někdy, ale za to dlouhé!

Ono se toho taky docela hodně stalo, takže padesátkou to pravděpodobně neskončí. Bude mi to ale trvat dlouho, než-li si najdu čas. Zítra se vracím pozdě. 

Sayonára a hodně zdaru. 

Dlouho jsem tu nic nepsala z časové tísni, která asi do dalších prázdnin bude trvat. Je celkem těžké to všechno stíhat a ke všemu, když se mámě stala nehoda. Je to na nervy. Škola je otravnější, než kdy předtím a já nestíhám. To cvičení, které jsem nasadila funguje a nedokážu bez něj vydržet, ale je to trochu na hraně, když si vezmu, že se mi poslední dobou z jídla dělá špatně. Né úplně, ale prostě to nechci kolikrát. Na tom asi nesejde.

Stále jsem neviděla Hotel Transylvánie což mě štve, ale už ho mám u sebe. Pes je v pohodě a jinak se vše daří. Obměnila jsem blog - první tam byla taková růžová plocha a to se mi zhnusilo - tak je obyčejná černá. Je to super - není nic horšího, než když v noci musíte koukat na ostré stránky. Poslední dobou se tu i mí oblíbení uživatelé ukazují méně - což mě taky štve. Chybí mi ty jejich hlody. Mám je ráda, co dodat. 

Zítra je úterý, což je nejhorší den a máme nejvíc učení a učiva. Je to na nervy , protože máme i tu krávu Medůzu. Jde to pěkně z kopce. Poslední rok má na mě pifku a já nevím co s tím a je mi to vlastně celkem jedno. Ať si to ta kráva užije. Myslíte si, že jsem zlá? Ne, nejsem, jen ona si o sobě moc myslí. Stále po mě ječí a řve, ale sama je dobrá jen na fyziku, přírodopis a chemii. Jinak je levá.  A furt mě bude kritizovat. Kašlu na ni. 

Už jen tři měsíce a já nemám šanci se uklidnit. Ten tlak mi leze na nervy. A nemám ani školu vybranou... Napadlo mě umělecké zaměření a nebo armáda.  Ale prve musím najít samu sebe. Nějak jsem se ztratila v tom svém světě a nedokážu se najít. A nevím jak mám komunikovat. Jak se mám chovat k osobám, které mne pomlouvají, schválně mi neříkají o inspekci, abych se ztrapnila a já nevím co všechno a potom přilezou a chovají se mile. Nejraději bych jim vrazila a kolikrát jsem musela počítat do desíti abych se uklidnila. Ono by totiž spustilo pohromu. Vrazila bych Simoně a do toho by se pletla Alena a ta tu má bráchu , který by měl plnou hubu keců a toho by se zastali ostatní kluci. A proto je lepší držet hubu a nechat ty dvě krasotinky mluvit v matice sprostě jak dlaždič. Pcha! Co si myslí? Že mě sprostými slovy odrovná? Káča toto taky. Nemá nic vlastního. Je mi jí líto. Chudinky. Měla jsem ráda Bleach a ony taky. Psala jsem básničky, příběhy a ony taky. Kreslím a ony taky. Chtěla jsem do armády jako pilotka a Alenka taky. Víte co? Konečně chce jít na návrhářku a já budu mít klid. Není to příjemné, když někdo stále dělá co vy a pak říká, že ne. Tolik náhod není možných a i její bratr řekl, že to s tou pilotkou je blbost. Nechce to odmala, ale teď. Prosím vás ona ani neví, jak se zbraň drží. To bude něco jak ta ženská, co nevěděla, že Gripeny nemohou mít vrtule, protože to jsou stíhačky. Logika to to. Ale nechme je v tom, ať si to užijí.

Btw: když jsme u té fyzikářky - zase se mi o ní zdálo. Hrabe mi... Já ji ve svých snech nechci! >.<

Nemám ráda psaní deníčků, ale přesto to dělám. Je to proto, že se dívám, jak debilně jsem psala a jak se vše mění. Je to strašné...

Tělocvik, já bez maskary, protože jsem ji nemohla najít. Byla jsem sebevědomá mrcha, co provokovala chudáky kluky, co s námi hráli vybíjenou. Normálně to chudáci nejsou, jsou silní, mají sprosté slovní obraty a oblíbení, ale proti mé slovní zásobě prostě nemohli. Nejsem nějak extra dobrá, jen používám cizí kombinace. Potom mě medúza opět naštvala a mé rozčílení zdvojnásobil ten blb ze zemáku, ale budiž světlo a já to přežila ve smíchu. Jo - ve smíchu. Napadlo mě - ve sprše - že, když to budu brát tím pesimistickým způsobem, tak to podělám. A to už vím, z vlastním zkušenosti. A tak od Pondělí začínám s mým optimistickým plánem. Je Úterý večer a já to celkem zvládám. Sice nadávám, ale potom se usmívám smíchy. Tolik se nestresuji a opět mám chuť na jídlo. Je to super pocit. Nejsem si ničím jistá, a i když mě to trápí, tak to zvládám. 

Jedna holka - kdysi kámoška - poslala mi nějaký Tibetský test. Udělala jsem si ho a vyšla mi pravda. Nebudu zatěžovat vším bordelem. Jen mi jako partner vyšel Kája (což sedí, podle toho, jak často na něj myslím, ale ten už na mě kašle), sex jako lék a mou prioritou je hrdost - jo to sedí nejvíc. Nesnáším, když musím někoho žádat o pomoc. Když ji potřebuji a když to bez ní nezvládnu. Jako poslední s těch pěti mi vyšlo kariéra, čemuž se divím. Byly tam další otázky, ale to už není podstatné. Jo, ten test jsem měla poslat 13x - protože to je moje nej. číslo. Poslala jsem to i člověku, kterého nemám ráda. Je jedno proč, další hodina by byla v čudu. Má sestra měla maturitní ples. Ne,nebyla jsem na něm, ale možná je to lepší. Užila si to. Jsem za to ráda. 

Mé hříšné sny opět zjevují se: Nějaký chlap a já s ním mám dítě a utíkáme před čarodějnicí. Super, ne? Když jsme u čarodějnic - Alena a Simona sice nejsou jimi, ale jsou to pijavice. Tentokrát už nechodí za panem Dvorským nýbrž za paní Rusnokovou. HA HA! Je mi do breku, ale nikoliv ze smutku a žárlivosti nýbrž se smíchu a radosti, díky těmto trapným živočichům, kteří se nazývají mrchy. Nemají na mrchy, možná ani neví, co to slovo znamená.

Dělám absolventskou práci na Umělecké škole a napadlo mě nechat se inspirovat tvorbou Michala Ivana. Je úžasný a sleduji ho dlouhou dobu, ačkoliv na Fb jsem dala "like" nedávno. Fb je něco, co používám kvůli přátelům. Ano, i taková čarodějnice jako já má přátele. SURPRISE!

Zítra mám v plánu vzít si sukni a s touto bombou končím dnešní zpověď. Sayonára!

Celý včerejší den jsem zasvětila kamarádce a psala ji nějakou slátaninu čehosik, co ani nevím jak dopadne, ale v jedné věci mám jasno. Narozdíl od ní nechci nic takového zažít. Děsí mě to a nechci to. Láska je pouze chemická reakce vyvolaná hormony na podměty okolí a já takový podmět najít nechci. Je mi to volný. Jsem normální. 

Tuhle v těláku byla jedna holka totálně mimo kvůli nějakému Petrovi. Nikdy bych to to neprožívala kvůli klukovi. Na to mám příliš velkou hrdost. Brečet kvůli někomu, smát se pro něj...Ale proč? Nechápu a ani nechci. Chci být pouze se svým psem a to mi stačí. Je to vlastně jediný tvor, kterému bezmezně věřím. Nedokážu věřit tak snadno a lidi, které znám více jak osm let taky neposlouchám. Nemám důvod a nepřesvědčili - naopak mě zklamali.  Tak proč věřit? Možná je to i tím, že mám moc velkou hrdost a pokud to není akutní, nechci od nikoho pomoc nebo se o ni stydím požádat. Tedy jak kdy a jak koho. Raději se ptám kluků než holek. Holky jsou vesměs pomlouvačné ale nikdy to neřeknou přímo před tou osobou. Což nechápu. Je pravda, že jsem si kvůli tomu nadělala pár nepřátel, ale aspoň mohu říct, že se snažím být upřímná. Je recht, že někdy to ujede i mě a pomlouvám - a že mě to baví! Ale mé ego je dostatečně velké a já nemám důvod ho nějak zvětšovat. Proč taky? Aby byla ze mne namyšlená kráva a střídala partnery jako fusekle? Zbytečné, nemyslíte? Předtím jsem byla potvora a dokázala chodit se třemi partnery v jednu dobu. Ublížila jsem akorát sobě, ten na kterém mi záleželo mě nechce, druhý byla holka, co si dělala srandu a třetí je můj kamarád. Jo...Můžu si za to sama já vím a je to jen a jen má vina a nikdy nepopřu , že jsem to udělala, ale mé vztahy jsou vyrovnané a krom té holky se s nimi nadále bavím. Co jiného mi zbývá? Nic. Jen trpělivě čekat a já moc trpěliví nejsem. Sice jsem se jednu dobu přesvědčovala, že jsem trpělivá, ale vůbec nejsem. Mé nervy pracují na určitém principu a to se asi nikdy nezmění a ani mi to moc nevadí. Mělo by? 

Co tím vším chci říct? Že je mi to putna a nelámu si s tím hlavu. Byla jedna doba, že jsem chtěla partnera za každou cenu a víte jak to dopadlo? Nikdo si mě nevšímal a teď? Je to to stejné, ale nikoho neuháním. To je přece mužská práce...

Nuda - tak by se dalo jedním slovem popsat mé včerejší rozpoložení.  

Celou dobu jsem přemýšlela a v hlavě se mi motalo několik ... kousajících krys, útočíčích na mé vědomí. Všechno je v pořádku, tak proč mám pocit, jako by vše bylo špatně?  Ani nevím, na co jsem to vlastně myslela - možná na to, jak se rozpadá klan, drtí sny, ignorují mě kdysy nejlepší přátelé a vlastně vše je...Jiné. Mám chuť se na všechno vykašlat a poslat všechny do háje, ať mě nechají napokoji. Nejde to tak lehce a za každá rozhodnutí člověk nese nějaké odpovědnosti. Nebyla jsem v pátek tam, kde jsem měla mít - slízla jsem si to i s úroky. Nebudu rozebírat dopodrobna ostré jiskření zlověstné mezi mnou a učitelkou fyziky, ale řeknu Vám - je to hnusná vyděračka. A potom ze sebe dělá chudáčka. Nebaví mě to celé.

Nové sluchátka na ouška - jsou super, malinké, dobrý zvuk a celé povedené, ale trochu nezvyklé.

Zdál se mi zase pěkně hrablí sen - byla jsem někde v klanu a nějací zlí ten klan pozabíjeli, jen mne nechali živou a potom mne odvedli za nimi. A ten kluk byl zatraceně pěknej - takovej ten řízek. A potom něco kecal, proč mě nechal atd. atd. To už tak zajímavé nebylo. Má hlava je poslední dobou divná - asi mi straší ve věži. Né, že by to nebylo neobvyklé, ale poslední dobou je to abnormální. Duhový šneci, ledoví draci, klávesové cesty a lávové silnice. Ehm...

Nudím se a test mám hotov, takže tu zase něco "písnu". Takové blbé slovo...To to..

Už je to po 4x co mi někdo přeřezal můj krček loveckou kudlou.ŠTVE MĚ TO! NIKDO NEBUDE MĚ PŘECE ŘEZAT NOŽEM! Nebaví mě to. Ale je to super, hlavně ten, jak jsem byla těhotná..Další důvod proč nebýt těhotná.

Celý tento den se vlekl šíleně pomalu. Nebavilo mě to ,ale co mě baví? Ta učitelka z Výchovy ke zdraví pořád něco mlela, a stále jen něco o sobě, nidko jiný - jen ona je dokonalá. K udeření do ksichtu zbívalo pár vteřinek...Naštěstí pro ni zazvonilo. Bolí mě hlava, ale tutově.

Už od rána mám šílnou barevnou explozi, která se rovná atomovce. Tato šílená vlna exploze mi roztříštila všechny myšlenky a příběhy ve střípečky střepů. Celá tato šílená vlna megabouře se od temene hlavy dostala až k očím, s       pocitem, že se mi švi v lebce roztrhnou. Mé tělo na tisíce kousíčků smyšlené ulehá v pramenech vlastních toků čerstvě prolitých myšlenek. Teror. Děs.Hrůza.Strach. Šírí se to po celé lebce a ádná samovolná myšlenka to nedokáže zachránit. Jen klid, ale ten je momentálěn nepřístupný, odmítá mne a odchází...

Hai, poslední páteční večer, kdy mám volno. Kniha není dočtena, ilustrace nedodělané, nějaká čůza (přesně tři) si zarezervovali knihu, kterou mám doma, škola je za dva dny, nejsem naučená, mám to, straší mě spánek...

Parappá, nebaví mě to... Koho jo? Pod tlakem? Nikoho... těším se na léto. Víte co bude?...VOLNO!

Já nai neívm co psát...V noci mě napadali stohy článečků a nejdnou nic! Né, že by to bylo neobvyklé.... U mne je to zcela normální. Tuhlenstu jsem viděla povalovat se dračí mládě na kuchyňské desce. Chápete?! Dračí mládě!

Mou myslí pohybuje stále více vlnek zoufalství a... a nečeho. Nedá se to definovat.

A jo...Celý den jsem jak z ledu. Od rána až do teď. Babča si toho všimla a poslala mne umývat nádobí (zatím nemá myčku), a nezabralo to. Možná jsem je měla více ledové ( a to jsem měla teplou vodu!). Vlastněcelým dnem jsem trochu na bodu mrazu. Vše je mi vcelku jedno. A i to mi je jedno. Ne...Nejsem melancholik spojený s flegmoušem v depresivním stavu. Jen se my nechce nic řešit. Za chvíli v mé hlavě bouchne ohňostroj. A víte co? Nudím se, Adele má pěkný songy, ale Skyfall se mi moc nelíbí, jelikož je pomalý a já jsem momentálně nabitá všelijakou energií, kterou sbírám z okolí a vysávám je jako pijavice. Originální ne?

Myslím, že moc přemýšlím. Je mi zle. Není mi ani třicet a už si píši deníček o všech partnerech ( přítelých, dětských lásek...) Tedy...Chystám se na to.

A teď "ani jsme nevěděli, jaká je to modelka" . Nevím co je horší - reklamy na YouTube, placený nejlepší RPG hra, Evropa dvě s tím malým dětskem Kubou, nebo kecyo modelkách. Jsem hnusný člověk? To je dosti možné, ale přeci jen mám i kladné a vzornénázory! Na prezidenta ( už se těším jak odejde), na vězně ( měli by zavést tresti smrti!), politiky (častěji hlásit nedůvěru vládě, ať konečně někdy prohrajou, sice tam příjdou jiní blbci, ale...).

Mohla bych to dále rozvést, jak jsem velkorysá, ale bohužel tolik slov nepoznám. Nebo ano, ale tolik chvalitebných slov nepoznám. A že jich je!

ÁÁÁÁ další mráz mi přejel po zádech, neříkám, že mi je to nepříjemné. Jen je to podivné. Mám pocit, že mě někdo sleduje a mé tělo to poznalo a takhle na to reaguje. Možná jsem magor, ale aspoň jsem šťastná, že má někdo  o mě zájem! Pcha!

Asi budu končit... Stejně nic nového nevy- jo moment! To byl takový divný sen... Byla jsem šelma, která pobíhala po lese, v temném a plném mlhy. Divné, ale líbilo se mi to.

Konečně! Má oblíbená píseň... Než se mi oposlouchá, ale takovéto, se mi nemohou oposlouchat.

 Jsem v pohodě...Udělala jsem ze sebe totálního debila, za chvíli mi končí volno (mělo dřív, ale...no ...Nechtělo se mi), termín a chytla jsem... Prostě chytla.

Jsem na nervy - ten sen byl na nervy. I ty nervy z toho byly na nervy, jelikož to drásalo nervy! CHÁPETE?! NERVY!

Celá omámená dějištěm dne ulehám do tmy a klidné noci, která mne kolébá, jako šelmí dítě. Cítím se v bezpečí a mé oční víčka upadají a poddávají se bolestivého, leč sladkého spánku. Celé mé tělo se kroutí v bolestech a jsem nucena otevřít víčka. Co je to za vtip? Co je to za tělo?! To není možné!!! Mé tělo kryje růžová přikrývka a na nohy si nevidím kvůli velkému rýsujícímu se břichu. Horor. Jsem v šoku a najednou...Najednou ležím na lehátku a naproti má sestra s tím samím problémem, tudíž malým stvořením, který se má asi narodit. Můj vozík se začíná hýbat a já panikařím. Vozík, nebo lůžko zastavuje a na mě hledí nesympatický starý doktor, kterého už od vidění chci trefit pánvičkou do hlavy. Jak přirozená reakce. Říká něco o tom, že to ještě chvíli potrvá, ale bude to brzo. Panikařím, ale tentokráte odůvodněně! Šahá mi nan ohy a nejdnou mi ten (s prominutím) debil silně zmáčkne boky.Cítím to.

Nevím jestli jen reakce snu, nebo , mi opravdu někdo v té tmě zmáčkl boky silně, až k mému probuzení. Říká se, že sen trvá milisekundy, ačkoliv mi vnímáme hodiny, roky...Podle zvuku, nebo dějišti s tělem se sen objeví,podle té dané situace, takže vzhledečm k tomu, že u mne byly  bolestivé boky, něco se s nimi stát muselo. Ale co? Nejsem paranoidní, věřící, blbá, zdrogovaná, opilá, dehytratovaná - nemám žádný šílený stav, krom nepopsatelné bolesti (tedy popsatelné, ale musím dramatizovat). Koukám se do tmy pokoje, nerožínám, nehýbu se, málem ani nedýchám. Už od té chvíle co tam v parku... Ále né, to je zas jiný příběh ( se sestrou!), ale ... zajímaví. Nutno dodat.Sny mne poslední dobou hodně straší (nemám ráda mimina a jim věci podobné- samozřejmě u lidského rodu) a já moc nechci hcodit spát.

Proč nemám sen o Adreenovim Raaxhalovi, Singerosovi,Dakhovi atd. atd. podle té knihy od Jenny!?!?!? Štve mě to, ale budiž, další zkušenost, která mě ujistila, že do třicítky děcko ani omylem.

Opět v normálním stavu.

Jsem schopna uvažovat, uvědomovat si a užívat. Jsem u babičky a právě se snažím kotě přinutit vlést mi na hlavu. Bojí se, má špatné vzpomíniky, díky mému nenechavému psovi.To s tou Algou mě mrzí, ale narovinu - nikdy jsem ji neměla ráda. Tak co? Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Chudák kamarád asi nepochopí, proč jsem mu tolik histericky psala. Tedy ano, napsala jsem mu důvod, ale nepochopí, proč kvůli tomu tak vyvádím. Jemu se to řekne - je v Turecku. Sám.

Dnes je také poslední den v roce, je to smutné, leč pravdivé. Asi se sem moc nedostanu, takže to tak nějak obecně schrnu už teď, což mi taky moc nevadí, jen nedám pic, cause jsem u dědy, moji šílenou složku obrázků se tu nevede. A s rychlostí tohoto stroje to taky možné nebude.

Rok 2012 byl... Odpornej, od základů mi lezl na nervy a já měla stálou chuť skočit z nejbližšího mostu, ze kterého bych to nepřežila ( do Olomouce kvůli tomu opravdu nepojedu.). Je to jen obrazné a teď se těmto stavům směji, ale když jsem je prožívala, bylo to dosti na nervy. Přemýšlela jsem o tom, co by se stalo, kdybych si nenarazilo to koleno... Vztahy by se moc nezlepšily, sice bych asi kamarádi s Alenou a Simonou, ale ty dvě taky ráda nemám, takže mi jejich vražednost vůči mé osobě je jedno.Momentální rok nemám moc času a né proto, že jsem těžkej hráč her, ale proto, že škola mě zaměstnává až až. "Volno" mám jen v pondělí a čtvrtek. Chjo...

Čekám na jedno RPG...Už čtyři roky... Vypadá to, že ho konečně dají na trh i do Evropy a Ameriky...Ale nebude to Free to play, cause Ani Guild wars 1,2,3 nejsou, tak nechápu , proč by měli toto dát free to play. Jsem zklamaná, ale pokud to bude akutní, stáhnu to v korejštině - aspoň se tomuto jazyku naučím, stejně jako ajinu. Samozřejmě, že první asi nebudou sprostá slovíčka, jako ve střílečkách, ale tak... základ je poznat Start a Ano, což poznám. To, že nebudu totálně lautr nic vědět o příběhu je...Škoda, ale co s tím? Možná nějaký cheat na to. Netuším, juknu se.

Co se týče mužského pohlaví...Je to na zabití, bylo to a i bude. Už mě to nebaví, takže ...Nic.Kašlu je, nervy mám jen nervy a to hodně slabí. Ty potřebuji na dokončení té ilustrace na knihy.

Tento rok mě štvalo hodně lidí, kteří mě asi budou štvát i tento rok, bohužel, ale momentálně s tím takyn ic dělat nechci. Škola je na houby. Nebaví mě a všichni (skoro) mají pitomé kecy. Myslím, že se učitelka z fyziny vážně vdávat neměla... Její slova typu " Vidíš , jak mě vítají?" se škodolibím úsměvem, hovořícím o páru kravek z C-čka, poskakujícíchu učitelky. Bylo mi na blití, ale musí se to vydržet, už jen chvíli...Která mě asi zabije.

Počet "vztahů": asi 3

Počet vydržených "vztahů": 0

Navařených obědů: 1

Přečtených knížek: hodně

A mohla bych pokračovat dál, ale to už zajímavé není.Jdu snídat, mám hlad, ale nevím, jeslti do kuchyně dojdu. Těch cca 20 metrů je...Moc náročných, přiznejme si to.

Šťastný a Nový rok, ale jelikož mi to Vaše přání na Nový rok moc nepomohlo, beru jen asi peníze, šampáňo a pastelky( popřípadě jinou havěť).

PF 2013!

Už je to tak. Přepadla mě...Už zase. Je to za poslední rok asi 10x. A vždy to dopadne stejně - strašně.

Nebudu mluvit o Vánocích, jsem z nich na nervy. 

Tiše jsem seděla na gauči a přemýšlela (čti snila o blbostech) a najednou mou hlavou projel šílený záblesk. Od očí,spánků a temene ke krku, páteři, nohou... Bylo to rychlé, ale přesto jsem pocítila obavy, které se naplnily... Opět zaůtočila ta odporná věc, pokud se to tak dá nazvat. Hryže mě, dere se do mých nervů a pokouší mé temné stránky. Šílím z té bolesti, světlo mi vhání slzy do očí a na svůj obličej dám předem připravenou grimasu " Jsem v pohodě". Mě tělo se svazuje bolestí, chci brečet, křičet, ale nemohu a o to, je to těžší. Mé emoce jsou uzavřeny, jako Pandořina skříňka. Tiše vyčkáván, ale ani ledový vítr z mé noční procházky nepomáhá. Bolest sílý a mlátí do mého vypracovaného světa. Mlátí ho a bourá. Jediný kousíček nesmí zůstat pohromadě.

Koukám se na film, šíleně řve. Já chci řvát. 

Jdu na chytrou bednu a zapínám hru. Daří se mi, příjde tam Alga a já s ní začínat odporný rozhovor, který končil hádkou a jjeím bloknutím mé osoby z přátel. Uznejme si, že jsem byla odporná. Ale má hlava to nechápala. Chtěla se hádat, prát se a bojovat. Uznejme si, kdo by své temné druhé já neposlechl? Lákavé pobízení z temnoty, které ti říká o různých kecech, které jsou jen vymyšlené lži, z mé nevyspané hlavy. Šílím více. Každičký nerv černá a odumírá. Slábnu a dokončuji svůj zápis, který píšu jak šnek. Je mi mizerně....

Hádka s Algou, můj kamarád v Turecku (který mi chybí), leader s rodinou ( přeji mu to, ale také mi chybí, ale nemohu ho mít pro sebe), a má hlava.

Jak histerické, že? Ale záchvaty šílenství nelze ovládat a není na ně ani lék.

Když Vás přepadnou, nelze se bránit...

Jsem v ulici a na obloze září ledový měsíc ve zkrvavené obloze. Čekám a pohlížím na ten skvost. Rada se blíží a s radou i on... Kde jsi byl tak dlouho? Má lásko?

"Nic víc... To je vše z mých vzpomínek, které jsem sotva uchovala. Bojím se, že příjdu i o ně, ale možná...Přeci jen je to lepší."

Bylo to šílené. Nemohla jsem se dočkat až ho uvidím. Až mne obejme a až se k němu budu moci přitisknout. Cítit ho. Vlastně co to plácám - já už ho přeci cítím. Město ponořené ve tmě plné šílenství... Je zde a čeká na mě, čeká a má noví hračky, se kterými si budeme hrát. Proč tak dlouho vyčkáváš?

"ÁÁÁÁÁÁ Každá další vzpomínka mě vysává - nechci vzpomínat! Nechci snít o nepravdivých věcech! V mé mysli tkví spusty myšlenek. Nikdo tu není , kdo by mi je pomohl uspořádat. Nikdo komu bych se mohla svěřit... Zmizel a s ním i zbytek mé radosti. Byla jsem šťastná a pak viděla jeho. Vzal mě k sobě, jeho dech na mém zátýlku. A potom odešel - je to těžké... Chci aby se vrátil...Ale kdo? A opravdu jsem taková naivní husička, co čeká jak pejsek?"

Temný dech noci mi vdechl do myšlenek. Ledový svírající pocit, přešel k pocitu blaženosti. Byl tu celou dobu a díval se na mě.Zpod hustých černých řas na mě utkvěly ledové oči zabijáka, který si přišel pro svou hračku... Chci ho.

"Jaká bláhová ovečka jsem to byla! Vrhnout se do náručí ďábla! Svůdníka..."

Objal mne a usmál se. Přitisknout se byla hračka - strhl mne k sobě a pevně přitiskl. Jeho tělo, pach... To jak ke mne mluvil. Opět si pro mne přišel - pro svou bláhovou ovečku. Kde jsi tak dlouho byl? S kým? A proč? Nechoď pryč... Už nikdy. S mnohoslibným šepotem přichází i bolest plná hořkého sklamání...

Christophere...

"Možná si přál abych zapomněla. Možná jsem toho věděla moc ... Nebo jsem už nebyla k užitku a vykopli mě jako hárající fenu. Jen přítěží, které je nutno se zbavit..."

Straší mě to - sny mě každý den pohltí a až k šesté mě propustí... Vždy před budíčkem.

Dnešek byl odporný a nechci se k němu vracet, ale budiž - kdybych vytrousila Diary , tak ať mám něco navíc.

Zkráceně - hádka s mámou, problémy ve škole díky informacím, které mi nepředali a prohra v těláku. Víc se k tomu nehodlám vracet. Dnes ne.

Byla tu oslava 90-tin dědy... Pradědy na kopečku. Jooo zase jsem byla naštvaná - mohli jsme si dělat věci do školy, ale né... To by to nebyla máma abychom nejeli pozdě - a ona tam nezůstala déle.

Co jinač? Nic moc... Myslím, že mě to moc nebaví - to psaní. Co mám dělat s učiteli? Známkami? Spolužáky? 

Nic - jen vše přetrpět...

Straší mě sny... Noční můry o hradech, do kterých vcházím s někým, pavoucích a jiných potvorách... To je dobře.. Moc dobře.

Prozatím.

Mám papírovou předlohu. Mám to i napsané, ale dál se mi pokračovat nechce...

Nudím se - už zase, ale co mám dělat? Stále čekám na papírovou předlohu a proto tu s volným časem napíšu dnešní den - který stál za to!

Včera jsem šla spát vcelku pozdě kvůli začatým výkresům a díky Temprence, která tam zase dává své hlášky.

Dnes jsme měli mít jen pět hodin - odpadlo toho vskutku hodně. Na biologii zapoměl učitel přijít! Nekecám!

Celých 45 minut jsme se bavili a pět min. před zazvoněním přišla ta nejhorší učitelka co mohla! Haleluja! Žádných pět hodin, ale šest! Strašné! A zrovna biologii! Pro lásku boží! No...

Oběd - nějaký hnus co měl představovat karbanátek, ale ze zeleniny... Z něčeho zeleného. A hnusné brambory z prášku a ani nemluvě o tom kompotu. A teď tvrdnu tady. Né žeby mi to vadilo - zítra není písemka a nic takové hrozné také ne. Zítra se rozsvěcuje vánoční stromeček na náměstí a já s anaki jdeme nakoupit dárečky pro rodiče. Ty své už známe - spolu s baterkou jsme se vkradli do ložnice a jukli se do skříně! Paráda  -  konečně nové papučky, ale po těch starých se mi bude hodně stýskat...

Hai - dnes nádherný den. Písemka se povedla, další nebyla, sportovky byly úžasné, kluci byli v pohodě. Tak co se asi mohlo pokazit? Hm? Výtvarka...Nebaví mě to - přišla jsem tam, bavila jsem se, vše bylo v pohodě, ale na konci? Ta kráva mě zase naštvala, a to pořádně... Držela jsem se vší silou, která mi po vybíjené zůstala a držela jsem se na uzdě, než jsem se otočila na podpadku a odkráčela jiným směrem ( když jsme odešli z výtvarky a šli domů).

Vše bylo v pohodě - než jsem se podívala na stránky naší školy. Je to tak, ty blbky tam jaí ty výkrey taky a ta nejhorší? Má podobné jméno jako já. Velmi originální. Kráva blbá. Jsem našvaná - má spolužačka, která je nemocná řekla, že to mají obě pěkné, ok, každý má jiný názor - akceptuji, ale normálně je pomlouvá více, než-li já! Chjo...Nenávidím to.

Okay, okay...

Jinak jsem přemýšlela o chlupáčovi čtyřnohém - canis lupus familiaris - pes domácí.

Tak nějak jsem mu v duchu děkovala - za to jak mě podržel , když byl u mne ten hnusnej a hloupě se smějící chlap na kole, když prošlo kolem mne to prase z B-čka ( kdyby jste měli tělocvik s ní, už by ste to chápali...), když mi bylo zle, když jsem byla v koncích - nikdo mi nepomohl krom toho čtyřnohého génia a já se přitom k němu chovám občas tak hnusně! Ale i tak vím, že mne má rád - tak já jej. Je to úžasný pes.